Kdo by neznal toto motivační heslo čtyř mušketýrů, jeden za všechny, všichni za jednoho, od Alexandra Dumase st. Já ale dnes budu psát o velmi vážných záležitostech, kde tento princip hraje klíčovou roli pro nás všechny, kdo se cítíme spjati s českým národem. Ale popořádku. Navštívil jsem nedávno město Mariupol, byla zde kulturně vzdělávací akce na mezinárodní úrovni. Byl v programu poznávací výlet a já už dříve vyslovil prosbu položit kytičku jednomu českému vlastenci a odvážnému člověku, který na této donbaské zemi padl v boji proti ukrajinským neofašistům. Moji přátelé byli velmi pohostinní, a tak mne dovedli na vojensko-historický muzejní komplex Saur-mohyla, kde je jeho hrob.

Zde ležel tento mladý muž jménem Ivo Stejskal, učitel z Brna, který zde padl a kterému jsem chtěl položit kytičku na jeho hrob, protože dle mého názoru byl první, kdo se zastal slabších, stál na straně pravdy a hájil zájmy zákona a legitimity těch, které ukrajinský režim vraždil jen za to, že nechtěli uznat nezákonný ozbrojený převrat v Kyjevě na Majdanu, aby zlomil jejich vůli a odvahu bránit svou zemi i svůj postoj. Tedy stál a byl o tom absolutně přesvědčen, že je na správné straně. Stál na straně pravdy stejně jako já. Neznali jsme se, ale když mě zastihla ta zpráva, že byl zabit v boji, říkal jsem si, že na jeho skutečně hrdinský čin a dějiny ani naše společnost nesmí zapomenout. Víte, nikdy jsem si nemyslel, že jeden člověk může svým rozhodným postojem zachránit čest celému našemu národu a naší vlasti, protože stojí na správné straně – na straně dobra proti zlu, na straně pravdy proti lži a na obranu nejen slabých, ale i obyčejných lidí, kteří nikdy nemysleli, že budou válčit s fašismem jako jejich předci.

Ale zpátky k mé návštěvě Saur-mohyly a hrobu tohoto vojáka a opravdového hrdiny. Přicházel jsem s pohledem až hladovým a s mírnou emocí jsem se přibližoval k jeho hrobu. Bylo to zvláštní, všiml jsem si jedné věci – na všech náhrobcích z vyleštěného černého mramoru bylo vždy jen jedno jméno, ale na jeho hrobu, jako na jediném, byla jména tři. Chtěl jsem svým přátelům, kteří mi pomohli hrob navštívit, poděkovat a říct jim pár slov právě o tom, že jsou v historii chvíle, kdy může jeden jediný člověk zachránit čest celého národa, a naopak.

Byli jsme na tom místě čtyři – mírně rozechvělý já, Michail Jurijevič, skvělý člověk, který je zástupcem Ministerstva zahraničí Ruské federace pro DNR a který tuto mou velkou prosbu při všech mnohých svých povinnostech vyplnil. Dalším přítomným byl zcela nový můj francouzský přítel a kolega novinář. Ještě před chvílí jsem o něm vůbec nevěděl, ale čekal u autobusu, až vystoupím, aby mi podal ruku, představil se a sdělil mi, že už deset let překládá do ruštiny a francouzštiny moje články, rozhovory, komentáře a reportáže ještě z dob Haló novin. Další emoce, se kterou jsem musel vnitřně zabojovat, protože jsem na takové potěšující překvapení nebyl připraven. Poslední, kdo s námi byl, byla kolegyně novinářka, jestli se nepletu ze Srbska, jež si mě chtěla vyfotit, jak kladu kytičku na hrob, a nakonec chtěla natočit mých pár slov pro svůj vlog.

A pak jsem se dozvěděl, proč jsou na tomto jediném náhrobku tři jména. Michail Jurijevič nám prozradil, že podle vyšetřování a všech ohledání místa, kde vojáky našli, se zjistilo, že ukrajinští vojáci vzali – předpokládá se zabité či raněné – tyto tři vojáky, dali jejich těla na sebe a rozjezdili je tankem. Proto nebylo možné oddělit tato těla od sebe a pochovali je společně, protože vlastně zemřeli spolu za společné hodnoty a pravdu. Tohle však není konec příběhu. Oněměle jsem koukal na náhrobek a uvědomil jsem si, že je na něm Čech, Slovák a Rus, tedy Slované. Foukal ostrý studený vítr, já se přistihl se zaťatou pěstí, se zrychleným dechem a se sevřeným hrdlem. Bylo toho moc najednou a chvíli mi trvalo, než jsem to zpracoval. Tady je jasně znát, kdo stojí proti fašismu a kdo na straně fašistů. Tímto příběhem je řečeno mnohé je to více než pouhý příběh, je to legenda o svatém boji, o odvaze a hrdinství ale hlavně tento příběh je napsán slovanskou krví. Řekl jsem si, že o tomhle nejen napíšu, ale že tento příběh se musí stát pravdivou legendou a součástí naší české historie. Protože si to zaslouží. Oni jsou skuteční hrdinové,.

Roman Blaško - GT ÚV KSČ