V posledních letech sledujeme stále častější snahy zakázat komunistické a socialistické symboly či hnutí. Politické elity a neoliberální establishment to prezentují jako „obranu demokracie“, ve skutečnosti však jde spíše o projev strachu. Strachu z toho, že by se myšlenky, které byly desetiletími démonizovány, mohly opět stát součástí parlamentní politiky. Strachu z toho, že by se komunisté mohli vrátit na politickou scénu s větší silou, než by si vládnoucí garnitura přála.

Tento zákaz není ničím jiným než preventivní cenzurou, která se zakrývá moralistními argumenty, avšak odhaluje slabost těch, kteří ji prosazují. Namísto férového politického střetu a debaty o obsahu programů se volí zákaz, trestní postih a represivní opatření. Vládní strany tím nepřímo přiznávají, že se bojí konkurence myšlenek, které by mohly oslovit především mladou generaci hledající alternativu k současnému neoliberálnímu chaosu.

Jako mladý komunista vnímám tyto zákazy nejen jako útok na politickou pluralitu, ale také jako historicky nebezpečný precedens. Připomíná mi to dobu protektorátu Čechy a Morava, kdy byli komunisté tvrdě stíháni, vězněni a popravováni jen za to, že vyznávali levicové a socialistické přesvědčení. Tehdy se režim také oháněl „bezpečností“ a „ochranou národa“, zatímco ve skutečnosti šlo o umlčení opozice. Dnes se historie opakuje v mírnější, sofistikovanější formě – ale se stejnou podstatou.

Demokracie, která se bojí určité ideologie natolik, že ji zakazuje, přestává být demokracií. Pokud je kapitalistický systém skutečně tak pevný a „přirozený“, jak jeho zastánci tvrdí, proč se tolik bojí otevřené konkurence idejí? Odpověď je nasnadě: protože právě v časech krize začínají lidé opět hledat alternativy, které nabízejí solidaritu, rovnost a spravedlnost.

Zákaz komunistických symbolů proto není obranou svobody, ale jejím popřením. Je to snaha zakonzervovat mocenský monopol současných elit. A to je pro demokracii mnohem nebezpečnější než jakýkoliv rudý prapor či srp a kladivo.

Pavel Denkscherz