Pro vstup do Evropské unie jsme hlasovali. Přiznávám, že jsem byl proti, ale předpokládal jsem, že většina obyvatel bude pro. Bál jsem se, že co je nám slibováno, nebude splněno a měl jsem bohužel pravdu. Snaha týmu von der Leyenové udělat z EU superstát, jenž bude znamenat stále méně národních práv, to dotvrzuje. Už dnes může tým eurokomisařů nezvolený v žádných demokratických volbách mnohé, co se dotýká našeho běžného života a znesnadňuje ho. O vstupu do Severoatlantické aliance, vojenského bloku západních států, jsme nehlasovali. Rozhodly o tom vlády. Shodou okolností dvou pozdějších prezidentů. Tehdy jsme ještě byli plni slibu Václava Havla, že do žádného paktu už nepůjdeme. Přesto jsme se stali jejími členy, i když v době našeho přijetí letadla NATO přes naše území létala bombardovat Bělehrad.

Postupem času se z obranné Aliance, jak měla zapsáno ve své Washingtonské smlouvě, stal četník světa. Daleko od jejích hranic bojovali a stále bojují či radí, jak bojovat, její vojáci. Dokonce i čeští. Většinou pod hesly svoboda a demokracie, ale ve skutečnosti nejde vůbec o tak chvályhodné cíle. Zájmy jsou a byly ekonomické či mocenské. Původní záměr obou organizací se tak rozplynul. Opět se nás nikdo na nic nezeptal.

Stejně jako po Lisabonské dohodě došlo k přesunu řady práv na centrálu Evropské unie. Pro tuto centralizační politiku jsme v referendu však už nehlasovali. Ta centrála ovšem pokračuje ve svých snahách ještě víc okleštit práva národních orgánů.

Je tedy legitimní se zamýšlet nad naším členstvím v NATO a v Unii? Ano, je. Zvláště, když podmínky se mění za pochodu. A zeptat se všech občanů naší vlasti, zda právě to chtěli a chtějí? Klást otázky není napadnutím našeho členství, ani to znát, co lidé u nás chtějí. Demokratické je dát obyvatelstvu prostor k vyjádření. I třeba k státním záležitostem. Proč? Protože podmínky od doby přijetí do obou společenství jsou jiné a to, co jejich vedení dnes vytváří, je bez jejich souhlasu. O ony změněné podmínky právě jde. Třeba, v našem případě, i o přijetí eura, které protlačuje prezident. Nebo odsouhlasení přechodu dalších pravomocí českého státu na Brusel. O naše členství prvořadě nejde, ale o změny podmínek, které se dotýkají nás všech a zatím o nich rozhodují nepověření lidé, protože ani vláda nebyla pověřena je odsouhlasit. Členství či nečlenství není na stole, ale je tam návrat ke kořenům, k původní náplni našeho vstupu (přijetí), což se týká i většiny druhých zemí.

Vystoupit dnes z Evropské unie, nejen že to není snadné, ale nemá logiku. Jde o rozběhnutý stroj, jenž poběží i bez malého šroubku, který ostatně bude rychle nahrazen. Ale, i kdyby k tomu došlo, což by bylo v případě, že by se rozpadal celý stroj, pak jeden šroubeček by osamocen těžko přežíval. Stejné to je i s NATO. Mírová Aliance je záruka. Stále se vyzbrojující a snažící se pacifikovat svět je však nebezpečím i pro členské země samotné. Návrat k Washingtonské smlouvě znamená jistotu pro Evropu, pro obyvatele žijící v zemích uvnitř hranic signatářských zemí, pro svět. Snaha právě tento svět pacifikovat, zasahovat tam, kde o to nikdo nežádá, do poměrů, které se netýkají Aliance a ani jim pořádně Evropané nerozumějí, nebylo smyslem vzniku Paktu. To jen dnešní představitelé zneužívají své moci.

Je na lidech, chtějí-li se vyjádřit. Proto by měli dostat i možnost říci své ANO nebo NE k těm nejrozporuplnějším otázkám. Odmítání tohoto práva elitami a podsouvání zlé vůle těm, kteří něco takového chtějí, je jen projevem strachu, že by prohráli a ztratili svou moc. Anebo jsou v tom jiné důvody? Pak se musím zeptat: Jaké? A ještě jedna otázka: Proč se současná vláda bojí zákona o všeobecném referendu? Protože by se lidé mohli vyjádřit i k nepříjemným otázkám? To se opravdu dnešní mocní tak bojí jejich odpovědí?

Jiří Vábr