Přetnout gordický uzel

Dialog hovoří s Petrou Prokšanovou, předsedkyní krajského výboru v Praze a členkou ÚV KSČM

Soudružko předsedkyně, nejprve přijmi od Dialogu gratulaci ke zvolení do čela pražské stranické organizace.

„Soudružko předsedkyně…“, jak mi to ještě voní novotou a jak to tíží závazkem, který v této funkci přijímám. Děkuji za gratulaci, moc si jí vážím, stejně jako důvěry, kterou mi soudružky a soudruzi v Praze vyjádřili. Stanout v čele pražské organizace je především neuvěřitelná zodpovědnost. To, že mi bylo svěřeno její vedení, ale chápu jako výraz kolektivního závazku vůči straně, nikoli jako individuální poctu.

Nemohu si, milá Petro, hned v úvodu odpustit otázku: Není to tak trochu i takříkajíc danajský dar stát včele organizace, na kterou, podobně jako v ostatních krajích, doléhá vnitrostranická krize, o níž se také zmínil loňský mimořádný sjezd KSČM?

Pochodeň jsem přebrala od nesmírně pracovité, obětavé, laskavé a zásadové soudružky Marty Semelové. Ve funkci předsedkyně pražské organizace působila téměř čtvrt století a odvedla neskutečný kus práce, za což jí patří upřímné poděkování. Stejně tak patří dík Viktoru Pázlerovi, který Martě vždy stál po boku, ať jako tajemník, nebo ekonomický poradce. To samo o sobě je obrovský závazek, který mě nutí zamýšlet se nad vlastními kvalitami. Nevnímám to ale jako danajský dar, spíše jako výzvu k překonání vnitrostranické krize. Její příčiny se daří pojmenovávat léta, ale reálná řešení zůstávají pozadu. Chci přispět k tomu, aby pražská organizace byla aktivním článkem stranické práce v celostátním měřítku. A také, aby její činnost nenechala nikoho na pochybách, že komunisté v Praze nekončí, jak by si přála takzvaná pražská kavárna. Nedávná krajská konference vytvořila dostatečný prostor ke koncentraci sil členů strany a jejích sympatizantů i k předání zodpovědnosti za pražskou stranickou organizaci mladším soudružkám a soudruhům. Pražská organizace nemíní upadnout do pasivity; tím méně pod hrozbou kriminalizace.

Vraťme se ještě ke krizi. V čem konkrétně se podle tebe v pražské stranické organizaci zejména projevuje?

Praha má své specifické postavení jako centrum současné liberální hegemonie. Relativně vyšší životní úroveň části obyvatel tady často zastírá hlubší socioekonomické rozpory a odvádí pozornost od materiálních problémů směrem ke kulturním tématům. Přitom antikomunismus dosahuje v Praze mimořádné intenzity jako nástroj ideologického působení vládnoucí třídy. Tomu nahrává i anonymita velkoměsta, která komplikuje systematickou práci mezi lidmi, odhalovat antikomunistické výmysly, polopravdy a lži. To ztěžuje působení komunistů a promítá se i do našich volebních výsledků v Praze.

Dobře, takové jsou vnější příčiny, které jsou spojeny s vnitrostranickou krizí. A když pohlédneš do stranického zákulisí?

Závažným problémem je stárnutí členské základny. Každoročně nás nenávratně opouštějí převážně věkově starší zkušení a vzdělaní členové, zatímco zapojování mladých lidí do organizované politické činnosti naráží na bariéry dané jak společenským klimatem, tak dlouhodobou depolitizací veřejnosti. Přesto si pražská organizace uchovává určitou míru akceschopnosti, mimo jiné díky spolupráci s jinými subjekty, organizacemi i jednotlivci, kteří sdílejí antikapitalistické a antiimperialistické postoje a podporují důslednou mírovou politiku.

Za jeden ze zásadních nedostatků považuji omezený prostor pro tvořivou politickou diskuzi. Schůzovní činnost sice víceméně probíhá pravidelně a disciplinovaně na úrovni kraje i obvodních výborů, ale většinu času nám zabere administrativa a byrokracie. Programovým otázkám, strategii a taktice politického boje, systematické kádrové práci a podobně se tak věnujeme nedostatečně. S tím se nelze v naší krajské organizaci smířit.

Z kterého konce si myslíš, že je nutné začít rozplétat tento, řekněme, gordický uzel?

Myslím, že namísto rozplétání je potřeba jít ve šlépějích Alexandra Velikého, tasit meč a uzel rozetnout. Tím mečem je předně vzdělávání. Bez něj se nepohneme dál. Týká se to Prahy, ale nejen jí. Uvedu alespoň jeden příklad, kdy jsem si to znovu uvědomila. Jako delegátka jsem byla na jednání mimořádného sjezdu KSČM loni v prosinci. Někteří delegáti zde naprosto otevřeně a zřejmě i s vnitřním přesvědčením volali po likvidaci komunistické strany. Zdůvodnění toho mě znělo, jako kdybych se zčistajasna ocitla na jakési konferenci Ústavu pro studium totalitních režimů nebo podobné antikomunistické platformy.

V celé nahotě se ukázalo, jak nedostatečně nebo mylně chápou někteří členové komunistické strany její historickou úlohu a nutnost, význam jejího zápasu proti antikomunistickým a fašistickým snahám o její zničení.

Vrcholem toho bylo vystoupení předsedy jedné z okresních organizací, který vyzval delegáty hájící KSČM, aby si založili vlastní stranu, trvají-li na názvu komunistická. Krev se ve mně vařila, když jsem v diskuzi na to reagovala, abych vysvětlila, že komunistickou stranu založili komunisté z přesvědčení, budovali ji, položili za ni životy, a tedy patří jim a ne komukoliv, kdo by chtěl znehodnotit její ideje, zneužít majetky a vnitrostranickou strukturu pro své individualistické zájmy.

Vzpomenuté vzdělávání, poznávání historie strany, jejího místa ve společenském pohybu jsou nezpochybnitelné, zvláště teď, v rozporuplné současnosti. Je to ale dostačující východisko z vnitrostranické krize?

Samo o sobě jistě není. Ruku v ruce s ním je spjata praxe. K ní by měl prvořadě orientovat stranu dlouhodobý marxisticko-leninský program, který například, abychom hovořili o krajské stranické organizaci, okresní konference v Praze 2 nazvala politickým. Ostatně nepochopení nutnosti dlouhodobého programu je také koneckonců důsledkem nedostatečného politického vzdělání. Suplování tohoto programu různými akčními plány, volebními programy a podobnými dokumenty dokonale dezorientovalo členskou základnu a nejen ji; v očích veřejnosti i pohled na stranu. (Blíže o stranickém programu viz článek P. Prokšanové Maják v rozbouřeném moři kapitalismu v tomto Dialogu.)

Bohužel se k přijetí takového dokumentu schyluje i na nadcházejícím sjezdu. Když už jsi vzpomněla nadcházející sjezd, hodně se v pražském stranickém aktivu i mimo něj hovoří o volbách nového vedení strany.

Když už jsi vzpomněla nadcházející sjezd, hodně se v pražském stranickém aktivu i mimo něj hovoří o volbách nového vedení strany.

Způsob vedení diskuze kolem volby nového vedení strany je pomyslnou třešničkou na dortu v předsjezdovém období. Je mi stydno, když vidím upocenou snahu vtělenou do chodeb centrálního sídla KSČM zaplaveného letáky samozvaného kandidáta. Přitom nevycházím z údivu, jak takovýto leták stačí některým členům strany, aby se dali „koupit“ nesplnitelnými sliby a pozlátkem jakési pochybné mediální atraktivity. To mě přinutilo k zamyšlení, které jsem taktéž poskytla Dialogu (viz článek Komunistická strana patří komunistům na jiném místě tohoto čísla).

Teď ses zmínila o něčem, co do značné míry již přesahuje pražskou stranickou organizaci. Co si v kontextu s tím slibuješ od květnového sjezdu, jehož jsi delegátkou?

Pro mě je klíčové zachovat existenci komunistické strany jako jasně profilovaného politického subjektu. Ve volbě nového vedení strany by členská základna a potažmo delegáti měli vycházet z demokraticky schváleného usnesení nejvyššího stranického orgánu, a tím je loňský mimořádný prosincový sjezd. Důvěru nadcházejícího sjezdu by proto měli získat hlavně ti kandidáti do vedení strany, kteří usnesení mimořádného sjezdu podporují a věrohodně ho prosazují v praxi. Jsou zárukou, že tak budou činit i po sjezdu.

Otevřeně říkám, že budu obezřetná u těch kandidátů, kteří se s usnesením mimořádného sjezdu, jenž převážnou většinou delegátů rozhodl o zachování názvu, charakteru a identity KSČM, neztotožnili. Náhlá názorová změna těchto kandidátů mě nepřesvědčuje o věrohodnosti jejich nynějších slibů, kterými se zaštiťují. Osobně ji vnímám jako oportunismus. Zdrženlivá budu i u těch kandidátů, které někdo doporučuje s vidinou, že budou pokračovat v úsilí o přejmenování nebo jinou formu likvidace KSČM.

Od sjezdu také očekávám, že se kriticky vyjádří i k nesplnění úkolu XI. sjezdu, kterým bylo vypracování dlouhodobého programu strany. A zejména pak očekávám, že ať sjezd dopadne jakkoliv, členové a členky KSČM budou pospolu usilovat, aby strana s novým vedením hájila svou existenci a zůstala pevným opěrným bodem v boji o trvalý mír, proti zbídačování většiny lidí, v zápase za jejich lepší život zbavený vykořisťování.

Pro Dialog připravil Stanislav Zeman