Praha – rána zezadu do hlavy, pád na zem, krev, krátká ztráta paměti. Zranění: tržná rána ucha, poškozená chrupavka, potíže s dýcháním, pro oznámení policii jako napadení. „Měl jsem kliku. 20 cm mě dělilo od života.“

Tohle není konflikt. Tohle je útok, který mohl zabíjet. A co je nejhorší? Podezřelý je během hodin na svobodě. A podle svědectví se krátce poté pohybuje poblíž oběti. Směje se. Vysmívá se zafačované hlavě. A to není jen šokující. To je nebezpečné.

Podle trestního oznámení útočník vyběhl od ukradených věcí, křičel, že „skoncuje“, a zaútočil ve chvíli, kdy vznikal důkazní záznam. Cíl byl podle napadeného jasný: umlčet, zničit důkazy a zabránit demonstraci proti sjezdu sudetských Němců.

Pokud se to potvrdí, nejde jen o násilí. Jde o útok na základní práva: svobodu projevu, právo shromažďovat se. Násilí jako prostředek umlčení není názor.

Je to nátlak a zároveň jsme svědky situace, kdy lidé s tímto názorem jsou označováni za „fašisty“ a „nacisty“. Historie přitom ukazuje jednoduchý vzorec: nejdřív nálepky, pak nepřítel, pak násilí.

Ve 30. letech působila Sudetendeutsche Partei vedená Konradem Henleinem a ozbrojené skupiny jako Sudetendeutsches Freikorps. Výsledek přeci známe: rozpad státu, Mnichovská dohoda, násilí, okupace. A plány nacistického vedení, formulované mimo jiné Reinhardem Heydrichem, počítaly s tím, že český národ bude z části poněmčen a vyhlazen. To jako varování nestačí?

Přepisování historie má své hranice. Zlehčování nebo překrucování těchto skutečností není jen „jiný názor“. Je to historický revizionismus. A v některých případech může jít i o porušení zákona – například podle § 405 trestního zákoníku.

Otázky, které nesmí zapadnout:

pro Policii ČR

* Proč nebyl útočník okamžitě zadržen po útoku na hlavu s rizikem smrti?

* Jaká opatření byla přijata k ochraně napadeného?

A na státní zastupitelství:

* Proč nebyla využita vazba podle § 67 trestního řádu?

* Jak bylo vyhodnoceno riziko opakování útoku?

* Jak je možné, že se podezřelý pohybuje volně poblíž oběti?

* Jak stát zajistí bezpečnost člověka, který byl napaden?

Tohle není jen jeden případ. Pokud se smíříme s tím, že člověk může být napaden tak, že málem zemře a pachatel se mu směje na svobodě, pak se posouvá hranice toho, co je „normální“.

Ptejme se, sdílejme. Požadujme odpovědi. Protože právní stát nezačíná u institucí. Začíná u toho, že lidé odmítnou mlčet.

A moje poslední otázka zní: Člověk 20 cm od smrti a útočník na svobodě. Kdo je v téhle zemi skutečně chráněn?

Katarína Benkö, Svět kolem nás