Včera, 25. listopadu, by se dožil 130 let. Generál a prezident Ludvík Svoboda, muž, jehož jméno se v českých dějinách vyslovuje s úctou, ale i s těžkými otazníky. A přesto, když se na něj dívám levicovou optikou, vidím především člověka, který celý život věřil v hodnoty solidarity, kolektivní odpovědnosti a důstojnosti obyčejných lidí.

Svobodův osud je učebnicový příběh člověka, kterého dějiny nepřetvořily, on je často přetvářel sám. Prošel si první světovou válkou, ruskou občanskou válkou, odsunem mezi „nepohodlné“ za nacistické okupace, a nakonec stál v čele československých vojáků na východní frontě. Pro mnohé je symbolem antifašistického boje v jeho nejčistší podobě: ne pro slávu, ale pro přežití národa.

Je snadné dívat se na jeho život pouze prizmatem politiky 60. a 70. let. Ale levicové myšlení nás učí hledat člověka, ne karikaturu. A Svoboda byl člověk, který vytrvale odmítal opustit své vojáky, člověk, který nikdy nezapomněl, že velké dějiny se dějí jen díky drobným lidem, kteří mají odvahu obstát.

Jeho prezidentské období bylo zatíženo, pražským jarem, a nakonec zdravotním úpadkem. Žádný levicový idealista v něm nebude vidět bezchybného hrdinu, ale může v něm vidět něco vzácnějšího: autentického člověka, který se snažil v různých dobách zachovat mír a lásku.

Svoboda bývá kritizován, že nepovstal proti tankům. Ale co je realističtější pozice levicového humanisty? Symbolické gesto, které by přineslo oběti bez výsledku? Nebo zoufalá snaha zachránit národ před dalším masakrem? Dějiny nejsou černobílé a levicová politika to dobře ví: hledá cesty, ne pózy.

Dnes, když si připomínáme jeho 130. narozeniny, bychom měli vidět generála Svobodu v celé šíři, jako člověka, který věřil v sílu kolektivu, v bratrství mezi národy, ve svět bez fašismu a bez vykořisťování. Jako politika, který nesl na bedrech víc, než kdokoliv z nás kdy ponese. A jako prezidenta, který zůstal až do konce především vojákem, mužem, který ví, že největší čest není výhra, ale přežití lidí, které máš chránit.

Ludvík Svoboda nebyl dokonalý. Ale jeho život je připomínkou, že skutečný pokrokářský patriotismus nestojí na přetvářce, stojí na odvaze, práci a víře, že i malý národ má právo na důstojnost.

A to je odkaz, který stojí za to si dnes připomenout.

Věčná čest jeho památce.

Pavel Denkscherz