Debata o koncesionářských poplatcích v České republice se dlouhodobě točí kolem principu „veřejné služby“. Jenže při bližším pohledu na to, jak celý systém skutečně funguje, se ukazuje nepříjemná realita: občané platí povinné poplatky v prostředí, kde se významná část peněz ztrácí v netransparentních strukturách, externích nákladech a soukromých ziscích.

Jedním z nejvýraznějších příkladů je role Českých Radiokomunikací. Tato klíčová infrastruktura, přes kterou proudí televizní a rozhlasový signál, není ve veřejných rukou. Vlastní ji investiční fond Cordiant Digital Infrastructure – tedy soukromý kapitál, jehož cílem není veřejná služba, ale návratnost investice.

Výsledek? Desítky milionů korun měsíčně odtékají z veřejnoprávních médií na platby za šíření signálu. Jen Česká televize a Český rozhlas dohromady platí odhadem 60 až 85 milionů korun měsíčně za distribuci obsahu. To jsou prostředky vybrané od občanů – které končí v infrastruktuře vlastněné zahraničním investičním fondem.

To ale není jediný problém.

Další vrstvu tvoří náklady na vymáhání samotných poplatků. Systém, který má být veřejnou službou, se opírá o desítky tisíc výzev, tisíce žalob a exekucí. Jinými slovy: stát (prostřednictvím veřejnoprávních médií) nutí občany platit, a pokud neplatí, zapojuje právníky, soudy a exekutory. Tento mechanismus generuje další náklady navíc – a zároveň vytváří sociální napětí.

Paradox je zřejmý:

občané platí povinné poplatky

část těchto peněz jde na právní aparát, který tyto poplatky vymáhá

a další část odtéká do soukromé infrastruktury

To vše ve jménu „veřejné služby“ a „nezávislosti médií“.

Je proto legitimní se ptát: dává tento model ještě smysl?

Argument pro koncesionářské poplatky historicky stál na nezávislosti médií na státu i trhu. Jenže dnešní realita je jiná. Veřejnoprávní média fungují v komplexním ekosystému, kde jsou závislá na komerčních dodavatelích, právních službách i infrastruktuře vlastněné globálními fondy. Nejde už o jednoduchý model „občan financuje veřejnou službu“. Jde o složitý řetězec, kde se veřejné peníze přelévají mezi různými hráči a aktéry.

Zrušení koncesionářských poplatků by tento systém nenarušilo – naopak by ho zpřehlednilo. Financování veřejnoprávních médií by mohlo být přímo součástí státního rozpočtu, pod veřejnou kontrolou a bez nutnosti nákladného vymáhání. Zmizel by i regresivní charakter poplatků, které dopadají stejně na všechny domácnosti bez ohledu na příjem.

Současný model je přežitek z doby, kdy vysílání bylo technologicky i institucionálně uzavřeným světem. Dnes je mediální prostředí fragmentované, digitalizované a propojené s globálním kapitálem. Udržovat v něm povinné poplatky, vymáhané právní cestou a velkou měrou odtékající do soukromých fondů, není obhajitelné.

Otázka už tedy nestojí, zda systém reformovat. Otázka stojí, proč ho ještě stále udržujeme.

Jan Klán