Sahá to daleko do minulosti. Panamský stát byl původně vytvořen, aby fungoval ve prospěch bohatých a samolibých lidí tohoto světa – či spíše jejich předchůdců v Americe – v době, kdy se teprve rodilo 20. století. Panama byla vytvořena Spojenými státy z čistě sobeckých obchodních důvodů, přímo v onom historickém bodě mezi hrozícím zánikem Británie jako velkého globálního impéria a vzestupem nového amerického impéria.

Spisovatel Ken Silverstein to v roce 2014 v článku pro magazín Vice vyjádřil s úctyhodnou jednoduchostí: „V roce 1903 vláda Theodora Roosevelta vytvořila zemi poté, co šikanovala Kolumbii, aby předala tehdejší provincii Panama. Roosevelt jednal na příkaz různých bankovních skupin, mezi nimi i JP Morgan & Co, která byla jmenována „fiskálním agentem“ země pověřeným správou pomoci ve výši 10 milionů dolarů, kterou USA spěšně poslaly do nového státu.“

Důvodem bylo samozřejmě získání přístupu k průplavu přes Panamskou šíji, který se měl otevřít v roce 1914 a spojit dva velké světové oceány, a obchodních artiklů, jež se na nich plavily, a získání kontroly nad ním.

Panamská elita se brzy dozvěděla, že její budoucnost spočívá lukrativněji ve vstřícnosti ke vzdáleným boháčům než v tom, že je součástí Jižní Ameriky. Anuity placené Panamskou železniční společností posílaly do kolumbijské státní pokladny víc, než kdy Panama dostala z Bogoty zpět, a je pravděpodobné, že by se provincie odtrhla tak jako tak – kdyby v září 1902 nebyla podepsána smlouva o výstavbě průplavu pro Američany za podmínek, které, jak píše přední anglofonní historik v zemi David Bushnell, „přesně odrážely slabou vyjednávací pozici kolumbijského vyjednavače“.

Kolumbie byla v té době rozpolcena tím, čemu říká „tisícidenní válka“ mezi jejími liberálními a historickými konzervativními stranami. Panama byla jedním z bitevních polí pro pozdější fáze války.

Kolumbie byla v té době rozpolcená tím, čemu říká „tisícidenní válka“ mezi jejími liberálními a historickými konzervativními stranami. Panama byla jedním z bitevních polí pro pozdější fáze války. Po smlouvě o průplavu těsně následovala „panamská revoluce“, kterou vedl francouzský propagátor průplavu a za níž stálo to, co Bushnell nazývá „zjevnou spoluúčastí Spojených států“ – a napomohla jí skutečnost, že podmínky smlouvy o průplavu zakazovaly kolumbijským jednotkám vylodění, aby ji potlačily, jinak by narušily volný tranzit zboží.

Spojení Roosevelta s JP Morgan při zakládání nového státu bylo přímé. Papírování Američanů prováděl právník republikánské strany blízký vládě William Cromwell, který působil jako právní zástupce JP Morgan. JP Morgan vedla americké banky v postupné proměně Panamy ve finanční centrum – a útočiště pro daňové úniky a praní špinavých peněz – a také v pasáž pro lodní dopravu, s níž se tyto praktiky zprvu proplétaly, když Panama začala registrovat zahraniční lodě pro přepravu pohonných hmot pro společnost Standard Oil, aby se korporace vyhnula daňovým závazkům vůči USA. Ve víru triku Standard Oil začala Panama s pomocí a vedením Wall Street rozvíjet svůj labyrint systému nezdaněného zápisu – zejména s ohledem na rejstřík lodní dopravy, právě když se USA a Evropa ponořily do velké hospodářské krize. Rejstřík například vítal americké osobní lodě, které rády podávaly cestujícím alkohol během prohibice.

Ve své stěžejní knize o zahraničních (zámořských) jurisdikcích, Ostrovech pokladů, cituje Nicholas Shaxson dopis amerického ministra financí Henryho Morgenthaua, v němž protestuje proti úplně jinému jmenovci Theodora Roosevelta, Franklinu D. Rooseveltovi, ohledně „podmínek tak vážných, že je třeba okamžitě jednat“. Stěžuje si na to, že se daňoví podvodníci uchylují k „všemožným nástrojům“ v místech, kde „daně jsou nízké a korporační zákony laxní“, uvádějíc Panamu a Bahamy.

Shaxsonova kniha pak sleduje, jak se Amerika zbavuje jakékoliv neochoty skrývat peníze: „Zatímco tato přeshraniční expanze se zrychlila, vnitřní eroze Ameriky nabrala na tempu.“

A tak v 70. letech, kdy americká vláda zúžila své mezery v daňových únicích, začala Panama poskytovat takové služby, jaké jsme viděli minulý týden. Bankovní vklady podle Tax Justice Network (Sítě pro daňovou spravedlnost) prudce vzrostly, z malých začátků v roce 1970 na 50 miliard dolarů v roce 1980. A to byl jen začátek, malá změna. Ve stejné době byly v roce 1977 podepsány dvě smlouvy: jedna dávala americké armádě volnou ruku při obraně průplavu, další souhlasila s předáním vodní cesty panamské svrchovanosti v roce 1999.

V roce 1983 však systém mírně selhal: moci se ujal generál Manuel Noriega. Dlouhá léta byl příjemcem a funkcionářem CIA, ale nakonec si uvědomil, že panamské bohatství je ještě vhodnější pro spojenectví s kartelem pašeráků drog Pabla Escobara. V roce 1989 se proto USA vrátily vojensky, stejně jako před osmi desítkami let, a – jak říká Silverstein – „vrátily k moci staré bankovní elity, dědice odkazu JP Morgan“.

Pozoruhodné jsou vzpomínky z tohoto období v knize s názvem Infiltrátor od Roberta Mazura, který se propracoval do Escobarova kartelu, aby úspěšně stíhal banku BCCI, která se starala o velkou část jeho peněz. Mazur diskutuje o přístavu s úředníkem BCCI Amjadem Awanem a ten říká: „No, řekněme to takhle. V Panamě nemáme žádné zábrany něco udělat, protože zákony země nám to umožňují. Kdokoliv může vejít a uložit 10 milionů dolarů v hotovosti – fajn. Bereme to. To je byznys, ve kterém jsme.“

Awan jmenuje významné americké banky, které stále dominují Wall Street, a dodává: „Děláme to pravděpodobně menším způsobem, ale dělá to každá banka.“

Ačkoli „Panama je jedním z nejšpinavějších daňových rájů na světě, je jen součástí většího globálního systému,“ říká Shaxson. „Velká Británie provozuje globální síť zámořských území a závislostí na koruně, jež zahrnuje některé z největších daňových rájů na světě.“

John Christensen, ředitel Tax Justice Network, říká: „Je důležité si uvědomit, že zámořské právní firmy jako Mossack Fonseca nepůsobí izolovaně; spoléhají na zprostředkovatele, často jiné právní firmy nebo banky, kteří předávají klienty a poskytují podporu sofistikovaným přeshraničním strukturám.“

Dějiny mají svůj způsob, jak se ironicky vetřít, a na počátku 21. století tomu tak rozhodně bylo ve dvou bodech, což je ozvěna zrození Panamy.

Jedním z nich je, že muž, který se stal prezidentem Standard Oil ještě v oněch počátcích daňového kličkování – William Stamps Farish II. – měl vnuka Williama Farishe III., který se stal klíčovým pobočníkem a poručíkem Bushovy dynastie; byl „téměř jako rodina“, řekla Barbara Bushová, a stal se velvyslancem George W. Bushe mladšího v Londýně. (JP Morgan mezitím v poslední době najala řadu význačných velvyslanců a konzultantů, z nichž jen málokterý je prestižnější než Bushův nejbližší spojenec Tony Blair.) A pak je tu ještě tohle: mezi faktory, které novému impériu 20. století tak usnadnily postoupení Panamského průplavu Kolumbii, patřil fakt, že kdyby průplav nezískala Panama, posílila by Nikaragua. Teď, o sto let později, se Nikaragua chystá získat průplav také, placený a ovládaný mocí, která by ráda vkročila do amerických imperiálních prostor – Čínou.

[Poznámka moderátora Portside: koncese hongkongské společnosti na stavbu kanálu přes Nikaraguu byla v květnu 2024 zrušena. Tento článek byl původně publikován v roce 2016.]

Ed Vulliamy pro The Guardian (převzato pro portside.org)

Ed Vulliamy je bývalý dopisovatel britských deníků Guardian a Observer.

Překlad z portside.org Vladimír Sedláček

P.S. Překladatel má dopředu písemný souhlas se zveřejňováním české verze článků z portside.org za podmínky, že uvede původní zdroje.