Konání sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně vyvolalo v české společnosti oprávněnou vlnu nesouhlasu, kritiky a obav. Poprvé od skončení druhé světové války se tato organizace sešla na území České republiky, a to navíc pod záštitou českého prezidenta Petr Pavel a za finanční podpory města Brna, které na akci poskytlo prostředky v řádu desítek milionů korun. Mnoho občanů, vlasteneckých organizací i levicových politických sil považuje tento krok za nešťastný, necitlivý a v historických souvislostech přímo nepřijatelný.
Sudetoněmecký landsmanšaft vznikl po válce jako organizace sdružující bývalé německé obyvatele Československa a jejich potomky. Po desetiletí byl spojován s požadavky na revizi poválečného uspořádání, zpochybňováním Benešových dekretů a snahami o reinterpretaci příčin a následků druhé světové války. Přestože se v posledních letech představitelé organizace snaží vystupovat smířlivěji, nelze přehlížet historickou zátěž ani skutečnost, že značná část sudetoněmeckého hnutí nikdy plně neuznala odpovědnost nacistického Německa za rozbití Československa a tragédii, kterou českému a slovenskému národu přinesla okupace. Je proto pochopitelné, že uspořádání jejich sjezdu právě v Brně mnozí vnímají jako provokaci. Český národ zaplatil za nacistickou agresi statisíci životů, zničenou ekonomikou, terorem a utrpením celých generací. Města a obce byly vypalovány, tisíce vlastenců skončily v koncentračních táborech a československý stát byl násilně rozbit. Tyto historické skutečnosti nelze relativizovat ani překrývat politickými gesty, která budí dojem, že minulost byla uzavřena bez spravedlivého vyrovnání.
Zvláštní kritiku si zaslouží skutečnost, že záštitu nad akcí převzal prezident republiky. Funkce hlavy státu by měla představovat symbol národní jednoty, ochrany historické paměti a respektu k obětem minulosti. Místo toho byla podle kritiků vyslána zpráva, že zájmy organizace spojené s poválečnými spory mají přednost před citlivým vnímáním historických zkušeností českého národa. Stejně problematické je využití veřejných prostředků na podporu této akce. V době, kdy mnoho občanů čelí rostoucím životním nákladům, kdy obce hledají prostředky na rozvoj infrastruktury, sociálních služeb či podpory kultury, působí financování podobného setkání jako zcela nevhodná priorita. Veřejné finance by měly sloužit především potřebám občanů, nikoliv kontroverzním politickým akcím, které společnost rozdělují. Není proto překvapivé, že se proti konání sjezdu zvedla vlna odporu. Protestní shromáždění organizovaná představiteli komunistického hnutí, členy Komunistická strana Čech a Moravy a dalšími vlasteneckými organizacemi upozornila na nebezpečí přepisování dějin a oslabování historické paměti národa.
Účastníci protestů zdůrazňovali, že odmítají jakékoli pokusy o relativizaci odpovědnosti nacismu a že považují ochranu historické pravdy za svou občanskou povinnost. Zásadní otázkou zůstává také téma válečných reparací. Dodnes mezi částí veřejnosti přetrvává přesvědčení, že škody způsobené nacistickou okupací nebyly nikdy plně nahrazeny a že otázka spravedlivého vyrovnání zůstává otevřená. Právě v této souvislosti působí okázalé přijímání organizace reprezentující potomky části německého obyvatelstva jako krok, který ignoruje bolestnou historickou zkušenost Československa. Nikdo rozumný nezpochybňuje potřebu dialogu mezi národy ani význam česko-německé spolupráce. Skutečné smíření však musí být založeno na respektu k historickým faktům, na jasném uznání odpovědnosti za zločiny minulosti a na úctě k obětem. Nemůže vznikat na základě jednostranných gest, která v očích mnoha občanů působí jako přehlížení vlastních dějin.
Roman Blaško - GT ÚV KSČ