Současným prvořadým cílem je rozdělení, o dost zásadnější než kdykoli dříve. Proto je také nutné zatočit s tím, kdo začne hlásat konec rozdělování společnosti nebo dokonce spojování. Proto je až skoro s podivem, že byl vybrán název SPOLU, že…
Ale to rozdělení funguje strašně dlouho – vždy byli mladí a staří, zdraví a nemocní, chudí a bohatí atd., že…
A často se to stává i v kruhu těch nejbližších, tedy i v kruhu rodinném. Ruku na srdce – kdo nikdy nebyl v rozporu s rodiči nebo dětmi? Kde jsou dobré vztahy, dá se pochopit mnohé. Nedávno jsem jednomu kovanému pravičákovi odpověděl na otázku, jak někdo může v současné době být levičák nebo dokonce komunista, přibližně v tom smyslu, že je to celkem logické, protože děda byl zakládající člen KSČ a taťka svého času předsedou závodního výboru, oba tedy názorově v linii, na kterou jsem »jen« navázal a pokračuji v ní. Jeho odpověď asi vysvětlila mnohé: »Fotr taky byl komouš, ale nechápu, jak tam mohl vlízt!« V životě jsem to první slovo nepoužil, a přesto, že jsem dědu osobně nikdy neviděl, protože jsem to nestačil, věřím tomu, co mi o něm vyprávěl taťka – a tomu věřím třeba i právě proto, že jsem o něm nikdy nemluvil jako onen pravičák o tom svém.
Ale zpět k těm rodinným vztahům – mám dvě děti (ano, děti, i když věkem dospěláky – dcera skoro 20 a syn 30 pryč, takže skutečně děti, ne dvě dcery nebo dva syny) a vím, co jim říkali ve škole. Vím, co řeší s vrstevníky. Nikdy jsem je nepřesvědčoval o jediné pravdě, ale snažil se naznačit, že mnohé může být i jinak. Co si z toho vzali, je na nich. Věřím, že o mně nemluvili a nemluví jak onen pravičák.
Proto se i trochu divím, když mnozí šedesátníci a starší mluví o náctiletých jako o ztracené generaci, jako o nevychovaných grázlech. Ano, jsou mezi nimi tací, ale to v každé generaci. Jen je potřeba si uvědomit, kdo současné náctileté vychovával – není to třeba generace dětí těch šedesátiletých a starších?
Někdo třeba namítne, že vychovávat mají ve škole. Ponechme stranou správnost tohoto názoru a věnujme se učitelům. Máme tedy věřit, že za onu ztracenou generaci náctiletých jsou zodpovědní učitelé a tudíž tvrdit, že nepotřebují zvyšovat finanční ohodnocení? Tak jednoduché to asi není, že…
Stejně jako třeba pochopit, proč je nutné u některých dnešních komunistobijců zahladit stopy po jejich »hříchu z mládí« – třeba u Ondřeje Vetchého. Kde dnes najdete informaci o tom, že kdysi hrál Evžena Rošického? Krátce je to připomenuto přibližně v sedmé minutě dokumentu Sportovci – hrdinové: Atlet Evžen Rošický…
Ale co je jednoduché? Vlastně ani to určení, kdo je autorem výroku Divide et impera. Různé zdroje ho připisují Juliu Caesarovi či římskému Senátu, Filipu II. Makedonskému či jeho synu Alexandru Velikému, Prosper Mérimée uvedl jako autora francouzského krále Ludvíka XI., podle jiných je autorem Niccolò Machiavelli…
A už vůbec radši nepátrejte, jak to řeší mravenci rodu Dinoponera quadriceps 🙂
Zbyšek Kupský
