Jako doktorandka oboru Historická sociologie ví čerstvě oznámená jednička pražské kandidátky STAČILO! Petra Prokšanová velmi dobře, proč říká to, co je uvedeno i v titulku. V rámci kandidátky jmenovaného hnutí se věnujete právě tématu školství. A vzhledem ke svému věku může pokračovat: »Asi se to mnohým nebude líbit, ale mladé lidi nejvíce aktivizují témata, která jsou levicová.« Nebo: »Levicoví extremisté chtějí hlavně pohodu pro všechny bez rozdílu, ale sama se ta pohoda neudělá.« První větu posledního souvětí možná znáte z úst renomovaného odborníka na extrémismus, proč k ní připojila tu druhou, si přečtěte v následujícím rozhovoru pro iportaL24.cz – a nejen to.
Na tiskové konferenci hnutí STAČILO! jste byla představena jako vedoucí kandidátky v Praze, vnímáte tuto svou roli jako výzvu?
Je pravda, že komunistům se v posledních letech v Praze příliš nedařilo. Žijí tady bohatší lidé než ve zbytku republiky, problémy, se kterými se v Praze potýkáme, jsou specifické, lidé tu volí pravicové strany a spíše než ekonomická témata, řeší ta kulturní.
To ale neznamená, že nemáme Pražanům co nabídnout. V Praze je neuvěřitelně drahé bydlení, a to i přes to, že je tu paradoxně tisíce prázdných bytů a domů. Na to jako KSČM upozorňujeme dlouhodobě, a dokonce jsme k tomuto tématu v roce 2020 udělali guerillovou kampaň OŽIVIT/VYVLASTNIT, během které jsme poukazovali právě na nevyužité nemovitosti, které by mohly sloužit lidem a dnes jen chátrají, případně slouží jako investice developerům a různým firmám. Drahé nájmy vylidňují město, centrum už je jen turistickou atrakcí.
Další velkou kapitolou je doprava, jejíž problémy se ještě prohloubily kvůli mizerné práci pirátských zastupitelů. Předražené zakázky, prodlužování výstavby, neustálé uzavírky. Řešíme také nedostatek předškolních zařízení, zahušťování sídlišť developerskou výstavbou a další a další problémy.
Zmínila jste předškolní vzdělávání, v rámci kandidátky hnutí STAČILO! se věnujete právě tématu školství, je to tak? Jaké problémy trápí český vzdělávací systému?
Ty problémy se táhnou už od devadesátek, kdy se začaly rušit fungující instituce – jesle, dílny ve školách, učňovské obory se staly Popelkou… Dnes se k tomu složitě a draze vracíme.
Školství je obecně velmi podfinancované, a přestože současná vláda tvrdila, že je pro ni prioritou, nedokázala zvýšit platy pedagogickým pracovníkům na slibovaných 150 % průměrné mzdy, ani je udržet na těch původních 126 %, financování nepedagogů dokonce přehodila na kraje, do vědy a výzkumu se investuje minimálně, o celoživotním vzdělávání nemluvě.
Trh práce se vyvíjí a mění, řada zaměstnanců potřebuje přeškolit nebo dovzdělat. Některé stávající pracovní pozice digitalizací a robotizací zanikají, jiné se vytváří. Pokrok jde tak rychle, že jednou dosažené vzdělání již nestačí. Je proto nutno rozvíjet jak všeobecné, tak i odborné dovednosti po celý život.
Zároveň je dnes složité sladit pracovní a osobní život, když nemáte kam dát dítko, protože je nedostatek míst ve školkách a vy si nemůžete dovolit zaplatit soukromé předškolní zařízení, které třeba v Praze vyjde i na 15 000 měsíčně. Moje čtyřletá dcera chodí do školky a docházka (školkovné, strava, třídní fond, společné aktivity) vyjde na 2000 korun měsíčně. Plus každé pololetí nosíme kapesníky a vlhčené ubrousky. Druhá dcera navštěvuje základní školu a ty výdaje jsou srovnatelné – za obědy, družinu, kroužky, třídní fond, některé pracovní sešity. I výdaje ve výši, která se zřejmě vládním představitelům vzhledem k jejich neustále se zvyšujícím platům zdá směšná, mohou být pro rodiny balancující na pokraji chudoby nereálné. Děti pak nejezdí na školy v přírodě, nenaučí se lyžovat, některé dokonce ani nemohou se spolužáky na oběd, který by byl jejich jediným teplým jídlem za den. Takhle si já bezplatné vzdělávání nepředstavuji a je proto potřeba najít v rozpočtu dostatek peněz na pokrytí těchto nákladů.
Vášně dnes vzbuzuje také téma inkluze. Jaký je váš názor?
Osobně považuji začleňování dětí s různými hendikepy do kolektivu za velmi prospěšné pro obě strany. Děti se tak vzájemně učí respektu a soudržnosti i chápání odlišností a altruismu.
Současné pojetí inkluze v rámci povinné školní docházky ale oprávněně vzbuzuje otázky, a to zejména nad jeho úspěšností a efektivitou. Od té doby, co byla inkluze před deseti lety zavedena, nedošlo k žádnému jejímu komplexnímu vyhodnocení a případné optimalizaci. Tam, kde je inkluze prospěšná pro samotného žáka a škola je na jeho přijetí připravená a vybavená, nevidím problém. Ovšem z praxe známe, že rodiče na přijetí svého dítěte do běžné školy často tlačí, přestože jsou jeho předpoklady pro zvládnutí studia na hraně a ve výsledku není šťastný nikdo.
Podle mě je důležité, aby každé dítě zažívalo pocit úspěchu, a někdy je to zkrátka reálnější ve speciální škole. Měli bychom se přestat bát jakéhokoliv nálepkování a speciální školství brát jako plnohodnotnou součást vzdělávacího systému.
Vedle institutu speciálního pedagoga existují také sociální pedagogové. Podporuje jejich práci hnutí STAČILO!?
Ano, určitě. Prosazováním této profese můžeme skutečně pomoci těm, kteří jsou obětí nefunkčního systému, což jsou děti, a ty by neměly doplácet na problémy, které nemohou ovlivnit. V současné době není pozice sociálního pedagoga v českém školství legislativně ukotvena, a tak si sociální pedagogy financují některé školy z prostředků zřizovatele nebo skrze různé projekty. Celkem jich ale působí v celé zemi necelé dvě stovky, což neodpovídá reálné potřebě. Sociální pedagogové se zaměřují na práci s žáky, kteří čelí sociálním problémům, a poskytují jim potřebnou podporu pro úspěšné vzdělávání, zprostředkovávají komunikaci mezi školou a rodinou, pomáhají dětem předcházet problémům, jako je šikana, záškoláctví či závislosti.
Pokud by to bylo v našich možnostech, podpoříme legislativní změnu, která jasně definuje roli a kompetence sociálního pedagoga. Chceme, aby každá škola nad 200 žáků měla alespoň jednoho sociálního pedagoga, který bude fungovat mj. jako klíčový spojovací článek mezi školou, sociálními službami, zdravotnictvím a neziskovými organizacemi.
Vyžadovalo by to zajistit sociálním pedagogům metodickou podporu a úpravu kompetencí, bylo by potřeba proškolit školy. Ale určitě je to dobrá investice. Věříme, že sociální pedagog na škole přispěje ke snižování počtu dětí v ústavní péči, sociálně vyloučených rodin a ke zlepšení výsledků ve vzdělávání. Vždyť do koho jiného bychom měli investovat než právě do dětí, které jsou bez nadsázky naše budoucnost.
Vaše téma, kterému se věnujete dlouhodobě, je přepisování historie. Proniká tato problematika i do škol?
Troufnu si tvrdit, že víc než kdy dřív!
Že jde o koordinovaný a plánovaný proces, vyplývá např. z toho, jak k tématu přistupuje Evropský parlament. První vlaštovkou byl již v roce 2006 návrh předložený Radě Evropy Göranem Lindbladem ze Švédska jménem Evropské lidové strany (EPP) odsuzující zločiny komunistických režimů, který však nebyl přijat. Pokračovalo to přijetím rezoluce v Evropském parlamentu o Svědomí Evropy a totalitarismu v roce 2009, která ustanovila den památky obětí stalinismu a nacismu. Následovalo usnesení schválené Evropským parlamentem v roce 2019, které nese název Význam evropské paměti pro budoucnost Evropy. Proti této rezoluci se zvedla ostrá vlna protestů, neboť přímo i nepřímo podnítila napříč Evropou v posledních pěti letech další vlny přepisování, zamlčování a manipulací s historickými fakty. Začátkem roku se v Evropském parlamentu zrodila další rezoluce týkající se tématu přepisování dějin. Tentokrát s velmi explicitním názvem Dezinformace a falšování historie ze strany Ruska v zájmu ospravedlnění jeho válečné agrese proti Ukrajině.
Závažný je zejména fakt, že tyto dokumenty vyzývají k investování finančních prostředků do re-interpretace historie prostřednictvím neziskových organizací, které pak mají své závěry aplikovat do učebních osnov, přičemž zásah do učebních osnov ve smyslu úpravy výkladu dějin je Evropským parlamentem přímo doporučován. Není již tedy pochyb, že neziskové organizace, skryté do hávu historických ústavů, pracují na politickou objednávku a podle toho je také potřeba nahlížet na jejich výstupy jako na krajně nespolehlivé. I proto je jedním z bodů našeho programu zákaz působení politických neziskovek ve školách.
Vedle neziskovek sehrává svou tragickou roli také např. Ústav pro studium totalitních režimů, z jehož iniciativy byla stažena z prodeje a zavádění do škol badatelská učebnici dějepisu Soudobé dějiny. Na základě skutečných příběhů a primárních zdrojů dávala žákům prostor vytvářet si o průběhu novodobých historických událostí vlastní názor. A to se dnes nehodí.
Zároveň v této souvislosti odmítáme revizi rámcových vzdělávacích programů pro základní školy, která se dotkne i předmětu dějepis. Žáci už nebudou procházet dějinami chronologicky, ale nově se budou dozvídat jen »zásadní« události a období v souladu s trendem současnosti. Nebudou mít důležité znalosti o historii, nebudou znát souvislosti, příčiny, průběh událostí, následky. Nové pojetí je doslova a do písmene likvidací dějepisu a paměti národa.
Jako doktorandka oboru Historická sociologie pak mám několik osobních zkušeností s tím, jak dějiny dnes ohýbají zejména »renomovaní« vědci. Na jedné konferenci, kde jsem mluvila o transformaci kolektivní paměti ve vztahu k osvobození od fašismu, jsem byla »napomenuta«, že kdo mluví o příchodu Rudé armády jako o osvobození, »podlehl bludu stalinské propagandy a že objektivní vědec by měl mluvit namísto o osvobození o začátku sovětské okupace v roce 1945«. Na další konferenci pořádané Vojenským historickým ústavem, jsem se pak doslechla, že »neustálé připomínání, že nás osvobodili Rusové, že při tom padlo 140 tisíc rudoarmějců, překročilo již dávno meze slušnosti a je nám nepatřičně otloukáno o hlavu.«
To snad mluví za vše.
Na svých stránkách píšete, že se věnujete rozvoji práce s mládeží. Jaká témata dnes zajímají mladé lidi? A má jim program STAČILO! co nabídnout?
Asi se to mnohým nebude líbit, ale mladé lidi nejvíce aktivizují témata, která jsou levicová a která my, komunisté, dlouhodobě zvedáme. Je to např. téma míru a antiimperialismu. Potkáváme se tak s mladými lidmi třeba na demonstracích na podporu Palestiny. Mladé trápí také nedostupnost samostatného bydlení. Trendem teď je spolubydlení, ale ne proto, že by to bylo sexy jako v seriálu Přátelé, ale protože jiná možnost prostě není. Uznejte ale, že bydlet ve třiceti s rodiči nebo partou kamarádů není to pravé prostředí pro zakládání rodiny, což je přirozená touha většiny mladých lidí. Účastnila jsem se také stávky pracovníků ve školství s heslem Konec levné práce. Ukazuje se, že mladí lidé mají obavy o budoucnost českého školství, z odlivu mozků do zahraničí, z omezení možnosti seberealizace na akademické půdě.
Díky levicovému a dobře propracovanému programu v oblasti ekonomiky nabízí STAČILO! mladým lidem hlavně stabilní budoucnost. Neustálé reformování veřejných financí vedlo jen k jejich většímu a většímu rozkladu. Teď je potřeba změnit celý systém tak, aby byl spravedlivý a především udržitelný. Nebojíme se kouknout pod prsty nadnárodním společnostem, oligarchům, pracovním agenturám a všem, kdo ždímou pracující. Pro pracující chceme důstojné mzdy a dobré pracovní podmínky.
Chceme ale také zajistit, aby měli dostatek času na svůj vlastní rozvoj, rodinu, koníčky a odpočinek, a to nejen včasným odchodem do důchodu, ale i zavedením zkráceného pracovního týdne.
To mi zní jako dobrá vize. Je ale reálná?
Ta poslední věta? Je to vlastně myšlenka z Komunistického manifestu – svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech. Jsem hluboce přesvědčena, že toto tvrzení bezezbytku platí. Pokud člověka redukujeme jen na zdroj pracovní síly, který ve svém volném čase stihne sotva zregenerovat pro další pracovní nasazení, zabíjíme jeho možný talent a potenciál, který by při rozvinutí mohl být ku prospěchu celé společnosti. Málokdo má po dvanáctce na kase v supermarketu nebo po návratu z druhé práce ještě sílu zasednout ke klavíru a komponovat nebo rýsovat nějaké zlepšováky.
Navíc, abych to na závěr odlehčila, jak řekl kdysi jeden renomovaný odborník na extrémismus – levicoví extremisté chtějí hlavně pohodu pro všechny bez rozdílu. A já dodám, že si uvědomujeme, že sama se ta pohoda neudělá a že je před námi dlouhá cesta plná tvrdé dřiny. Ale čím později na tu cestu vykročíme, tím později dosáhneme našeho cíle. A já pevně věřím, že když ne já, tak moje děti se socialismu a té všeobecné pohody dožijí.
Zbyšek Kupský
