Nemluvíme o zeměpisu (Dakar je mnohem západněji než Řím), ale o rase: Západ, o kterém mluvíme, se v podstatě shoduje s bílou rasou.
Večer 23. března 1944 se Obersturmbannführer Herbert Kappler odebral do své kanceláře. Zašel do archivu, vytáhl záznamy, vrátil se ke stolu, posadil se a sestavil seznam jmen. Byly to obyčejné činy, které generace byrokratů a státních úředníků dělaly znovu a znovu. Těmito obyčejnými akcemi začal masakr ve Fosse Ardeatine.
Nenechme se oklamat, když čteme plakety vyvěšené na zdech, které hovoří o „nacistickém barbarství“. Barbaři dělají barbarské věci, ale k masakru ve Fosse Ardeatine bylo zapotřebí moderního státu, byrokracie, úřadů, psaní; k šoa (shoah, jiný výraz pro holocaust; pozn. překl.) bylo zapotřebí vlaků, chemického průmyslu, dokonce prvních počítačů. Bylo zapotřebí nejcivilizovanější země v Evropě, země Bacha, Beethovena a Kanta. To všechno jsou civilizované masakry, evropské a západní až do morku kostí.
Ministerstvo školství v těchto dnech nařizuje, aby se studenti na všech italských školách učili, že „dějiny zná jen Západ“. Jak řekl jeden profesor z pódia na jisté velké demonstraci na Piazza del Popolo: „V Evropě máme Sokrata, Spinozu, Hegela a Leopardiho. Mají i ostatní takové věci?“ (Samozřejmě, že mají. V Číně zřejmě žila řada filozofů; Sundiata je velká epická báseň z Mali; a před několika lety se jedna cenná kniha Francesca Gabrieliho jmenovala Arabští historikové křížových výprav. Ale to samo o sobě postrádá smysl).
Pokyny vypracované komisí, které předsedá Ernesto Galli della Loggia, se odvolávají na sporný citát Marca Blocha (a tuším, že s několika špatně strávenými představami z knihy Ernesta de Martina Smrt a rituální nářek), vysvětlují tuto výjimečnost naší kultury tím, že „křesťanství je náboženstvím historiků. Právě v časovém období, a tedy i v dějinách, se odehrává velké drama hříchu a vykoupení“. Jinými slovy, máme tu zásluhu, že jen my považujeme dějiny za postup k cíli, od temnoty ke spáse.
Zkusme se na to podívat z jiného úhlu pohledu. Přesně o tom je poslední kniha Amitava Ghoshe, indického spisovatele, který se velmi dobře vyzná v kultuře Západu: ve svém Smoke and Ashes (Kouř a popel), vydaném v roce 2023 – před směrnicemi Valditara a Loggia – celkem přesvědčivě vysvětluje, jak byla prosperita Západu vybudována z velké části z obchodu s opiem.
Na stránce 47 čteme: „I to byl další osvícenský koncept, který hrál mocnou roli při formování západního sebeobrazu; „dějiny“ byly podle tohoto názoru v zásadě vyprávěním o pokroku, který se vyvíjel směrem k určitým transcendentním cílům… pojetí času a dějin jako vyprávění o stále vzestupném pokroku.“ Díky tomuto pojetí, pokračuje Ghosh, mohl Západ vyprávět své dějiny jako pokrokovou cestu osvobození a emancipace, v níž „souběžné dějiny genocidy a otroctví, které se odvíjely ve stejném období, byly buď zastřeny, nebo prezentovány jako nešťastné odchylky od tohoto vyprávění“, a mohl tak legitimizovat svou vládu nadřazeností vlastní kultury, přičemž vynechal, nakolik byla založena na otroctví, kolonialismu a obchodu s drogami (od pěstování opia, které Británie vnutila indickým rolníkům, až po jeho dovoz vnucený Číně během opiových válek v devatenáctém století). Tyto věci jsou „odsunuty do bezvýznamnosti, jednoduše proto, že nezapadaly do vyprávění o pokroku“.
Ve skutečnosti jsme vyvinuli ještě další techniku historického vyprávění: místo toho, abychom zapomněli na masakr ve Fosse Ardeatine [poprava 355 civilních a politických vězňů v Římě německými okupačními vojsky v roce 1944] a například na šoa, vzpomínáme na ně s posedlostí a rituálně, ale zatemňujeme technologii, organizaci, postupy, mentální rámec, který je umožnil, a tyto hrůzy odhazujeme tím, že je odsouváme k nelidskosti „barbarství“ nebo „nacistické metle“. My jsme vždy oběti, nikdy pachatelé.
Díky tomuto pojetí dějin mohl osvícený Západ vysvětlit skutečnost, že velká část lidstva nemá stejně pokrokové dějiny, tím, že je postavil mimo náležitélidstvo. A koneckonců, když mluvíme o Západu, nemluvíme o geografii (Dakar je mnohem dál na západ než Řím), ale o rase: Západ, o kterém mluvíme, se v podstatě shoduje s bílou rasou.
Pak nám připomíná afroamerický kritický myslitel Henry Louis Gates, Hume měl za to, že Afričané nejsou lidé stejně jako my; podle Kanta existoval přímý vztah mezi „hloupostí“ a „černotou“ („ještě jeden příklad,“ píše Gates, „pozoruhodné schopnosti evropských filozofů pojmout „lidstvo“ v ideálních pojmech (běloši, muži), a přesto opovrhovat, ošklivit si, kolonizovat nebo vykořisťovat lidské bytosti, které nejsou „dokonalé“); a v roce 1813 Hegel zopakoval vrozenou méněcennost Afričanů. Později nacisté zdůrazňovali vrozenou méněcennost latinsky mluvících národů a my jsme zase zdůrazňovali vrozenou méněcennost Slovanů.
Teď jsem si dobře vědom toho, že „ti druzí“ mají také své vlastní hrůzy a zločiny (aby bylo jasno: 7. říjen byl barbarský čin; Gaza je moderní, technologický, civilizovaný masakr) a vůbec se nestydím za to, že patřím k tomuto požehnanému Západu, do něhož jsem se náhodou narodil. Ale chtěl bych, aby tato identita, která mi patří, nebyla vyjadřována etnocentrismem a nadřazeností; chtěl bych, abychom, až se budeme vyhřívat na výsluní slávy Kategorického imperativu, Mozarta a Beatles, nezapomínali na Belgické Kongo, Hereros a Debru Libanòs (a Gazu).
Je hezké vzpomínat na Hegela jako na slávu Evropy a Západu, ale možná bychom si také mohli vzpomenout, že kultura, která zplodila Hegela (a kterou Hegel pomáhal na oplátku utvářet), také vyprodukovala Osvětim. Je to pravda: „jen Západ“ si byl schopen představit holocaust a přivodit ho. Naučme to i italské (nejen!; pozn. překl.) školní děti, když pořádáme velkolepé oslavy.
Alessandro Portelli (pro Il Manifesto Global https://global.ilmanifesto.it/ )
Původně vyšlo 25. března 2025
Anglickou verzi z portálu portside.org z 5. dubna 2024 přeložil Vladimír Sedláček
