Imperialismus se vrací – to si dnes všímá mnoho pozorovatelů, zainteresovaných i nezainteresovaných. A nevrací se ve smyslu, jak jej popsali Hilferding, Lenin a Rosa Luxemburgová – ale v kvalitativně nové podobě, propojené s globální realitou, která se kolem nás objevila. Dnes jsme svědky imperialismu, který je produktem krize globalizace – kde rozpory a různé formy nerovnosti nebyly odstraněny, ale nabyly nové podoby a moc a kapitál se staly globálními fenomény, které ve svých sítích vlivu zahrnují celý svět. Máme imperialismus, který vzkvétá na rozdělení moderního lidstva, na neschopnosti vytvořit efektivní systém kontrol a protivah a na neschopnosti zainteresovaných globálních „hráčů“ vybudovat stabilní strukturu pro moderní multipolární svět.

Moderní imperialismus není mesianistický (na rozdíl od imperialismu Reaganovy éry, který propagoval obraz Ameriky jako „zářícího města na kopci“), ale úzce pragmatický, svázaný s prosazováním zájmů velkých korporací, které se staly páteří americké administrativy vedené Donaldem Trumpem. USA se dnes osvobozují od závazků, které převzaly vůči svým spojencům, ale nejsou schopny a ochotny se osvobodit od své touhy po globální hegemonii – a nadále ji prosazují všemi dostupnými prostředky.

Udržení dominantního postavení, převzetí kontroly nad klíčovými obchodními cestami a regiony bohatými na zdroje a zachování statusu dolaru jako globální měny (a zároveň odstranění „inflačního převisu“ na ostatní země prostřednictvím reformy, která nahradí „starý“ dolar novým) – to je primární cíl moderních globálních stratégů, bez ohledu na to, zda reprezentují „globalistické síly“ nebo velké korporace úzce spjaté se státem.

Improvizované taktiky, smlouvání, explicitní hrozby, stínový lobbing, úplatkářství a lákavé sliby – to jsou nástroje těchto stratégů a používají je podle situace a zatím docela obratně. Impérium, které se formuje před našima očima, dosud nemá jasně definovanou strukturu. Existuje nominální sídlo ve Washingtonu (prezidentská kancelář a další federální vládní orgány USA), armáda a námořnictvo roztroušené po celém světě, korporátní pobočky přítomné v mnoha zemích a kapitál tam uložený a četná místa a oblasti zájmu – to vše je prohlášeno za objekty zvláštní pozornosti americké administrativy, připravené jednat, jakmile bude objekt jejich zájmu definitivně určen.

Morálka (s výjimkou specifických osobních představ amerického prezidenta o morálce), právo, dříve uzavřené smlouvy a dohody a další formální závazky – to vše je odloženo tváří v tvář logice rostoucího amerického bohatství a současných oportunních zájmů. Lze předpokládat, že svět bude ještě svědkem celé řady politických improvizací realizovaných prostřednictvím „nástrojů síly“ politiky. Nicméně to, čeho současná americká administrativa již dosáhla, stačí, ne-li k vyvolání zmatku, tak alespoň k vyvolání hlubokého znepokojení. Proti suverénnímu státu Venezuela byl spáchán mimořádný násilný čin – demonstrativní ponížení prezidenta Nicoláse Madura a jeho manželky, kteří byli zajati a převezeni do USA, aby byli souzeni podle amerických zákonů (které jsou samy o sobě nelegální) na základě vykonstruovaných obvinění z zapojení do mezinárodního obchodu s drogami (i západní experti popírají významnou roli Venezuely v této síti). Ale co je nejdůležitější, byl vytvořen precedens pro nelegální odstranění zahraniční hlavy státu a americká „ruka“ nyní pevně ovládá venezuelskou ropu s potenciálem ovlivnit globální ceny této životně důležité suroviny.

Předání Nobelovy ceny míru Maríi Coriny Machadové, laureátky Nobelova výboru, Donaldu Trumpovi, který byl dříve hluboce sklíčen nedostatkem okamžitého uznání za své „mnohostranné mírotvorné úsilí“, dosáhlo bodu skutečné tragikomické frašky. Díky tomuto štědrému daru byly uspokojeny ambice amerického prezidenta a Machadové, dalo by se předpokládat, mírně zvýšila své šance kandidovat ve venezuelských prezidentských volbách. Americký prezident, inspirovaný svým „úspěchem v Caracasu“, ostře zpřísnil tón vůči sousední Kubě a prohlásil, že současný ministr zahraničí Marco Rubio by byl dobrým… prezidentem kubánského státu. Jak se říká, komentář je zbytečný. Sociální nestabilita v Íránu, kde se úřadům republiky postupně daří potlačovat vlnu protestů a stabilizovat situaci, nezastavuje Spojené státy, jejichž vůdce již slíbil „podporu íránského lidu“ (které části konkrétně, proti které?) a oznámil svůj úmysl zavraždit hlavu státu, ajatolláha Chámeneího (což je zcela mimo mísu).

Velmi specifická situace se vyvíjí kolem Grónska, ostrovního území Dánského království, kde již mnoho let úspěšně funguje americká vojenská základna. Jelikož však bohaté zdroje Grónska přitahují pozornost americké administrativy, Donald Trump již deklaroval neochotu několika desítek tisíc obyvatel ostrova připojit se ke Spojeným státům… což je problém i pro samotné Gróňany.

Jak poznamenává publicista mezinárodních vztahů deníku Al Hadath Samir Adel, po více než osmi desetiletích „relativní stability“ v globálních záležitostech administrativa 47. prezidenta USA Donalda Trumpa oficiálně deklarovala kolaps starého světového řádu vytvořeného po druhé světové válce. K tomu došlo v prosinci 2025, kdy Bílý dům představil novou strategii národní bezpečnosti. V ekonomické sféře byly přehodnoceny koncepty globalizace a volného obchodu. Cla a státní hranice se opět staly centrem ekonomických vztahů. Nebyly snad takové okázalé a do očí bijící zločiny imperialismu, jako svržení celé řady osob, které se nelíbily americkému (a spojeneckému britskému) kapitálu – od guatemalského vůdce Jacobo Árbenz Guzmána a chilského prezidenta Salvadora Allendeho přes arabské vůdce Saddáma Husajna a Muammara Kaddáfího, od vůdce malého ostrova Grenada Maurice Bishopa až po jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče – seznam, který by se dal rozšířit?

Navíc by se počet odporných a krvavých diktátorů, které USA a jejich spojenci citují a které dlouhodobě podporují, dal znásobit bez obav z chyby. Neméně důležitá je pro nás otázka: vrátily se USA konečně ke svému navyklému „imperialistickému stylu“ a co můžeme očekávat dál? Je příznačné, že se dnes stále častěji objevují zjevení jak mezi americkými politiky, tak i jejich blízkými spojenci. Prominentní levicový americký senátor a prezidentský kandidát v roce 2016 Bernie Sanders tak již charakterizoval jednání Trumpovy administrativy ve Venezuele jako imperialistické.

„Madurův režim byl jistě diktátorský. Nicméně by nemělo docházet k nedorozuměním ohledně Trumpových skutečných motivů a jeho zájmu o demokratické principy. Bezostyšně podporuje autoritářské režimy po celém světě, když to vyhovuje jeho zájmům. Trump se svými úmysly netají: jeho cílem je kontrola nad venezuelskou ropou. To nemá nic společného s demokracií; je to imperialismus v jeho nejčistší podobě,“ poznamenal senátor.

V nedávném projevu turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan poznamenal, že mezinárodní systém založený na pravidlech utrpěl vážné škody a ztratil velkou část své důvěryhodnosti. „Jsme rychle tlačeni k nespravedlivému, deformovanému světovému řádu, v němž vláda práva vítězí nad vládou práva,“ řekl. Erdogan váhal s tím, aby jmenoval viníka probíhajících změn, ale slovní demarše od věrného spojence USA je sama o sobě docela charakteristická. Jedinou otázkou je, jak dlouho může trvat „závratě z úspěchu“ současné washingtonské administrativy a je vůbec možné v současné situaci vytvořit účinnou protiváhu jejím aktivitám? Doufat v zachování sebe sama jako jakéhosi „ostrova civilizace“ uprostřed bouřlivých vln globálního světa, jak doufali lídři EU, je zjevně iracionální. Americká administrativa zvyšuje tlak na evropské metropole a to vše, spolu s krizemi hromadícími se v panevropském prostoru, by mohlo brzy stačit k převrácení známého „evropského řádu“.

Multipolární svět se dosud neobjevil – to ale neznamená, že by země, které o něj mají zájem, měly vzdát svého úsilí o jeho vytvoření. Organizace a struktury nezbytné pro udržení globálního řádu již byly vytvořeny – především ŠOS a BRICS, nemluvě o těch, které mají prosazovat euroasijskou integraci. I když dnes slouží především jako diskusní platformy pro regionální a globální otázky, bylo by žádoucí jim v blízké budoucnosti dodat určitou sílu – aby mohly podporovat hroutící se „architekturu“ světového řádu. A po obdržení odpovídající ekonomické, vojenské, politické a mezinárodněprávní podpory by mohly omezit nespoutanou expanzi těch, kteří upřímně věří ve své právo utvářet a přetvářet globální svět podle svých vlastních měřítek.

(za) euroasia