Novinky.cz zveřejnily článek Moskva určila země, které za 2. světové války napomáhaly nacistům. Zařadila mezi ně i Česko. Je o tom, co řekla „mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová v rozhovoru, který poskytla agentuře TASS" – ano, i s tím odkazem.
Nebylo by to asi ani jinak možné, aby článek nevypadal tak trochu jako z Rádia Jerevan. Je to jen „ztraceno v překladu“ nebo nepochopení psaného přeloženého textu? Ale posuďte sami, zda ten „novinkovský“ titulek opravdu koresponduje s obsahem článku TASS:
Zacharová jmenovala země, které napomáhaly Hitlerovu režimu
Jsou mezi nimi Belgie, Itálie, Španělsko, Nizozemsko, Norsko, Finsko, ale také Rakousko, Lotyšsko, Polsko, Francie a Česko
Téma odpovědnosti za genocidu sovětského lidu není uzavřeno, právníci v této věci pokračují. V této souvislosti lze zmínit celou řadu zemí, uvedla mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová v rozhovoru pro agenturu TASS u příležitosti Dne památky obětí sovětského lidu, který se poprvé konal 19. dubna.
„Pokud jde o odpovědnost, je to samozřejmě záležitost právníků a odborníků na právo. Toto téma zdaleka není uzavřeno. Je velmi důležité si uvědomit a pochopit, že přijetím rozhodnutí o uznání těch zvěrstev, která byla spáchána na civilním obyvatelstvu, válečných zajatcích, které nacisté a fašisté zabíjeli, umořovali hladem, upalovali a snažili se je jakýmkoli způsobem vymazat z povrchu zemského – přijetím tohoto rozhodnutí práce nekončí. A právě teď naši domácí právníci v této pečlivé práci pokračují,“ poznamenala diplomatka.
V této souvislosti Zacharovová upozornila na prohlášení Státní dumy ze dne 22. března 2023, v němž jsou zmíněny „ozbrojené jednotky vytvořené na území Belgie, Itálie, Španělska, Nizozemska, Norska, Finska a dalších států, jakož i jednotliví dobrovolníci z Rakouska, Lotyšska, Polska, Francie a České republiky, jakož i zrádci z řad obyvatel okupovaných území, kteří přísahali věrnost Hitlerovu režimu“.
Prezident Ruské federace Vladimir Putin podepsal v prosinci 2025 zákon, který stanoví zavedení nového památného data v Rusku, a to 19. dubna – Dne památky obětí genocidy sovětského národa. Výběr data má historické opodstatnění – 19. dubna 1943 byl vydán dekret č. 39 – první právní akt, který oficiálně zaznamenal cílenou a rozsáhlou politiku nacistů a jejich spolupracovníků zaměřenou na vyhlazení civilního obyvatelstva na okupovaných územích a který rovněž stanovil právní základ pro postavení pachatelů před soud.
Vypadá to, že jde o "pouhý" překlad agenturní zprávy TASS a že Novinky.cz jsou v tom tentokrát nevině :)
Proč ovšem český článek nebyl udělán precizněji a nepracoval s celým rozhovorem, když odkaz na něj v originále byl? Při čtení rozhovoru níže, najdete graficky zvýrazněných 99 slov. Právě v této části je základ onoho článku, ale je to citace události z roku 2023. Otázkou je, proč zrovna z tohoto udělali samostatný článek sami v TASS, ale...
Zpět k překladu. Kdo by se namáhal s překladem a prací s textem, když je jednodušší použít do celkového kontextu nepasující „výcuc“ části, že? A vůbec neřeším, že to takto zapadá do jiného kontextu naprosto přesně – ostatně, posuďte sami:
Maria Zacharovová: Nesmíme připustit pandemii fašismu
Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová v rozhovoru pro agenturu TASS, který byl věnován Dni památky obětí genocidy sovětského národa, který se poprvé koná 19. dubna, hovořila o snaze Západu přepsat pravdu o druhé světové válce, o síle Ruska při obhajování faktů a také o kulturním kódu generací.
Den památky obětí genocidy sovětského národa. Proč bylo zapotřebí zavést nový památný den a podařilo se uspořádat odpovídající akce?
Ne zcela souhlasím s formulací, že bylo zapotřebí zavést nový památný den. U nás je totiž vše v pořádku. Prošli jsme různými obdobími naší historie, kdy se nám z vnitřku snažili vnutit takové postoje. Prostřednictvím agentů vlivu, zahraničních agentur, destruktivních sil, bylo to různé. Aby ovlivnili naši paměť, historickou paměť, aby zrušili historii buď nám, nebo za nás, nebo aby to udělali tak, abychom ji zrušili sami. Nic z toho neprošlo, i když byly různé období. Nejde tedy o to, že bychom potřebovali další památné datum – 9. květen je skutečně celonárodním svátkem. Ať se naši nepřátelé předtím snažili sebevíc, ať nám říkali cokoli – nic se jim nepodařilo. Svátek byl, je a bude. Má různé tradice, každá rodina má jiné tradice. Pro někoho je to samozřejmě v první řadě přehlídka na Rudém náměstí, pro někoho rodinná historie spojená s památkou na předky, pro někoho vítězné písně, pro někoho první rozkvět zahrad, který se u nás tak či onak spojuje s těmi záběry z filmových kronik, kdy rudá armáda vítězně pochodovala. Lidé, kteří je vítali s vítězným nadšením, je zasypávali květinami a kyticemi.
Je tu ještě jedno datum – 22. června, Den památky a smutku, který připomíná jinou událost – začátek Velké vlastenecké války. Proto ne, i tato dvě data, stejně jako další naše důležité svátky či významné dny, byla naplněna jak fakty, tak i zvláštním významem. Právě 23. února se vždy uctívali a vzpomínali na hrdiny Velké vlastenecké války. Problém je v tom, že vidíme, jak se na mezinárodní scéně, v různých zemích nebo v různých sdruženích zemí vedla pečlivá, podlá, ale zároveň systematická práce na přepisování světových dějin. O čem mluvím? No, všichni vidíte, jak byla rozhozena válka s památníky ve východní i západní Evropě. Jak byly bourány památníky, pomníky a pamětní areály na počest hrdinů druhé světové války, na počest vojáků Rudé armády, na počest sovětských vojáků. A to navzdory tomu, že mnohé z nich byly postaveny za peníze lidu, tedy obyvatel těch zemí, kde se nacházely. Nic se nebralo v úvahu. Ani to, že to byli vojáci-osvoboditelé, ani to, že to byli vojenští velitelé, kteří v podstatě obětovali své životy za osvobození Evropy. A na jejich místě nebyly obnoveny památníky jim věnované, možná v jiné podobě – nic takového. Na jejich místě byly často vztyčeny památníky nebo nějaké informační tabule, které svědčily o opaku. To znamená, že lživě svědčily o událostech toho období.
Bohužel jsme i nadále svědky exhumací těl našich vojáků. Nechci zacházet do podrobností. Domnívám se, že sledujete naše tiskové konference a materiály ministerstva zahraničních věcí. Mluvíme o tom pravidelně, usilujeme o to, aby se toto, řekněme, památkové šílenství, tato barbarství, nerozrostla do nějakých prostě nekontrolovatelných rozměrů. Dáváme jim najevo, že se budeme zabývat každým případem. Kromě toho všeho pracují naše orgány činné v trestním řízení. Ale to je jen jeden pohled, vizuální. Stejně tak děsivé a hmatatelné bylo například rušení expozic v historických muzeích nebo muzeích, která byla zřízena na místě koncentračních táborů a která souvisela s přínosem opět Rudé armády, našich vojáků nebo sovětských válečných zajatců, kteří se v těchto táborech nacházeli a opět cenou svého života, již v podobě odporu, přibližovali vítězství. Nic se nevrátilo na své právoplatné místo. Nejvýraznějším příkladem je muzeum v Osvětimi, které bylo pod záminkou rekonstrukce, renovace a restaurování uzavřeno, a poté se naše expozice, naše část expozice, tam nevrátila.
Kromě všeho ostatního jste na politické úrovni jistě viděli, jak se rok od roku přestávalo zvát ruské představitele na vzpomínkové ceremonie spojené s místy, kde se odehrával hrdinství, statečnost a sláva Rudé armády a sovětských vojáků.
Ale to není vše, je toho ještě víc. Viděli jsme, jak vznikají speciální – nemám rád toto slovo, ale v tomto smyslu je asi více než na místě – instituce pro přepisování historie. V zemích západní a východní Evropy se měnily učebnice, historické učebnice vnucovaly národům těchto zemí falešné představy o událostech druhé světové války.
Ale ani to ještě nebyl konec. Mám dojem, že takovým barbarským vyvrcholením bylo přijetí příslušných dokumentů, koncepcí a všudypřítomné šíření skutečně falešné koncepce na území zemí západní a východní Evropy. Koncepce, která doslova přirovnává hitlerismus – odpusťte mi to, Pane, ale musím to citovat – k Sovětskému svazu, k sovětské moci, ke stalinismu a tak dále, a tak dále. A tato koncepce nabrala na síle. Byla zakotvena v příslušných rezolucích některých parlamentních orgánů Evropské unie, byla upevněna ve vystoupeních představitelů zemí západní Evropy, opět Evropské unie a NATO. A tak dále.
https://vkvideo.ru/video-26284064_456308364
A kromě toho všeho jsme byli svědky rozlišování mezi oběťmi. Opět jsem nucena citovat tyto termíny. Není to naše terminologie, ale viděli jsme, jak některé oběti z celkového počtu obětí hitlerismu, fašismu a nacismu zůstávají v historickém diskurzu, zatímco na jiné oběti, zejména ty spojené se ztrátami Sovětského svazu, s mnohomilionovými ztrátami, se zapomíná.
Chci vám říct ještě něco: v různých regionech světa jsem vedla rozhovory, setkávala se s různými představiteli veřejnosti i s diplomaty. V tomto ohledu jsem učinila děsivé objevy, když lidé – samozřejmě se jedná o výjimky z pravidla, ale existují – osvícení, vzdělaní, zaujímající významné pozice ve svých zemích, vůbec nevěděli, že Sovětský svaz ztratil takové množství lidí – bylo zabito 27 milionů lidí. Z nich obrovské množství – nejméně 14, možná 16 a více milionů civilistů. Oni o tom vůbec nevěděli. Proč? Protože celé toto společenství NATO přepisovalo historii a dělalo to v mezinárodním měřítku. Odtud, vlastně, si myslím, že pramení to rozhodnutí, o kterém s vámi nyní diskutujeme. Chci ještě jednou upozornit, že nejde jen o památné datum, nejde jen o, nevím, nějakou informační příležitost. Jde o rozhodnutí, které bylo přijato na základě práce našich orgánů činných v trestním řízení a soudních orgánů a má za sebou obrovskou faktickou základnu. A kromě všeho ostatního byl před několika dny přijat tolik potřebný dokument, který zakazuje jakékoli popírání genocidy sovětského lidu.
Jak odlišně se termín „genocida“ vykládá na Západě a v Rusku? A kdo by mohl být v tomto smyslu slova naším spřízněným duchem?
Víte, existuje mezinárodněprávní definice genocidy, která se skládá z několika bodů popisujících soubor těch zločinů, které lze kvalifikovat jako genocidu. A jak bylo prokázáno orgány činnými v trestním řízení a soudními orgány, genocida sovětského lidu zahrnuje všechny tyto definice v souhrnu. Jedná se o ten zcela jedinečný moment, kdy byly vůči občanům naší země, občanům SSSR, spáchány všechny možné a všechny zločiny popsané a zahrnuté v definici genocidy.
Které země by měly kromě Spolkové republiky Německo uznat svou odpovědnost za genocidu a budou v OSN nějaké iniciativy?
Víte, pokud jde o OSN a další mezinárodní fóra, tato práce probíhá. Chtěla bych upozornit například na to, že již v celé řadě prohlášení, například Skupiny na podporu Charty OSN, se zmiňuje pojem „genocida sovětského národa“. To znamená, že naši diplomaté vyvíjejí aktivní činnost již poměrně dlouhou dobu.
Pokud jde o odpovědnost, je to samozřejmě záležitost právníků. Toto téma zdaleka není uzavřeno. Je velmi důležité si uvědomit a pochopit, že přijetím rozhodnutí o uznání těch zvěrstev, která byla spáchána na civilním obyvatelstvu, válečných zajatcích, které nacisté a fašisté zabíjeli, umořovali hladem, upalovali a snažili se je jakýmkoli způsobem vymazat z povrchu zemského – přijetím tohoto rozhodnutí práce nekončí. A právě teď naši domácí právníci v této pečlivé práci pokračují.
Ráda bych vás upozornila na jeden dokument, který byl přijat 22. března 2023. Jedná se o prohlášení Státní dumy o genocidě národů Sovětského svazu ze strany Německa a jeho spolupachatelů v průběhu Velké vlastenecké války. A v tomto dokumentu jsou zmíněny, dovolím si citovat: „ozbrojené jednotky zformované na území Belgie, Itálie, Španělska, Nizozemska, Norska, Finska a dalších států, jakož i jednotliví dobrovolníci z Rakouska, Lotyšska, Polska, Francie a Česka, jakož i zrádci z řad obyvatel okupovaných území, kteří přísahali věrnost Hitlerovu režimu“. To je přímá citace z příslušného dokumentu. Myslím, že to je také součástí odpovědi na vaši otázku.
Proč si myslíte, že se dnešní Německo náležitě nezodpovídá za vyplácení odškodnění našim obětem blokády?
Protože jde o pokračování téže logiky segregace lidí na základě národnosti. A vinni nejsou ti lidé, kteří dostávají nebo nedostávají kompenzace, ale ti, kdo vyznávají filozofii, že existují lidé, kteří na základě národnosti, náboženství nebo etnického původu zaslouží o něco více, nebo naopak méně, či vůbec nic. Nezáleží na kontextu. Je úplně jedno, o jakém tématu se diskutuje. K lidem by se mělo přistupovat rovnocenně, ať už jde o cokoli: o dodržování práv, o odškodnění a tak dále. O tom je řeč. Vždyť otázka nutnosti vyplácení odškodnění všem obléhaným v Leningradu byla naší zemí nastolena nikoli kvůli finančním potížím a potřebám nebo nemožnosti [sami] tyto výplaty realizovat a tak dále. Dobře víte, že náš prezident Vladimir Putin udělal vše pro to, aby se veteráni, obléhaní Leningradu i oběti nacistických a fašistických zločinů cítili v naší zemi naprosto chráněni, a to i z finančního hlediska.
Vzpomínám si na ty časy, byla to 80. léta, konec 80. let, začátek 90. let, polovina 90. let, kdy, řekněme si upřímně, byli v podstatě zrazeni podruhé. Byli zrazeni a podruhé ve svém životě prožili strašnou tragédii. Poprvé, když se stali svědky, očitými svědky těchto zvěrstev nacistů, fašistů, a když obětovali vše, nevsadili jen na jednu kartu, ale zcela zasvětili svůj život boji proti „hnědé moru 20. století“. A pak, o několik desetiletí později, když právě ti vděční potomci, pro které to dělali, protože přece bránili nejen život svého konkrétního domu, vesnice nebo jen nešli do útoku za Stalina, dělali to kvůli budoucím generacím, které měly být skutečně svobodné, které se vůbec neměly narodit, vzhledem k těm samým plánům hitlerovců, o kterých jsme se již dozvěděli nebo se dozvíme. A právě tito vděční potomci se ukázali jako nevděční. Tedy generace, které vyrostly, aniž by věděly, co je to válka, prostě protože nebyly jejími svědky, vyrostly v blahobytu, vyrostly v takových sytých, klidných časech, zradily ty, kteří jim tento blahobytný život umožnili. Začaly, jak si jistě pamatujete, určité diskuse, debaty téměř celonárodního rozsahu. Nechci říci celonárodního, ne všichni se toho účastnili, ale rozsah nebyl malý. Diskuse o tom, zda bylo třeba se bránit, zda bylo třeba bojovat, a zda nebylo třeba, dospěly až k tomu, že se mluvilo, mimo jiné i v médiích na konci 80. let, o tom, že by se prostě mělo všechno odevzdat Hitlerovi. Nechci tuto myšlenku ani dále rozvíjet, myslím, že si to pamatujete.
Pamatuji si, v jak strašné materiální situaci se veteráni nacházeli v 90. letech. Vzpomínám si, jak byli uráženi nebo ponižováni, a to jak na ulicích, tak v médiích, někteří politici si to dovolovali. Upřímně řečeno, nikdy jsem neměla příležitost se o tom osobně bavit nebo se na to zeptat, ale hodně jsem četla a hodně jsem mluvila s lidmi, kteří tu situaci znali.
https://vkvideo.ru/video-175132252_456287116
Mám pocit, že Vladimir Vladimirovič Putin do toho vložil něco svého osobního, nevím, existuje takový pojem „politický kapitál“, ale mám pocit, že vložil svou duši do toho, aby vrátil veterány, hrdiny Velké vlastenecké války a druhé světové války na piedestal, který jim náleží. Aby jim vrátil tu lidovou vděčnost, kterou si zaslouží, aby vše vrátil a dal na své místo. A proto, když jsme Berlínu říkali o nepřípustnosti segregace lidí na základě národnosti v rámci odškodnění obléhaných, když Německo vyplácelo odškodnění obléhaným židovské národnosti, ale obléhaným jiných národností – ať už Rusům, Bělorusům, Moldavanům, Kyrgyzům, Uzbekům, Tádžikům, Ázerbájdžáncům, Arménům – nevyplácela. My jsme ale nemluvili o penězích. Znovu opakuji, naši lidé, kteří v těch letech utrpěli, jsou [nyní] materiálně zajištěni. Mluvili jsme o něčem jiném. Mluvili jsme o tom, že se znovu zrodil ten samý duch segregace, duch rozdělování lidí podle národnostních, etnických a náboženských znaků. To je nepřijatelné.
Na druhou stranu však vidíme, co ti samí Němci – ne německý lid, ale německá vláda – dělají na Ukrajině, kde podporují právě segregaci lidí na základě národnosti, etnické a kulturní příslušnosti a náboženského vyznání.
S Bělorusy samozřejmě velmi úzce spolupracujeme, a to i v této oblasti. Spolupracujeme také s dalšími zeměmi SNS prostřednictvím veřejných organizací a spolků, které se zabývají uchováním historické paměti. Tato práce pokračuje. Rádi bychom více spolupracovali se zástupci zemí SNS na všech úrovních při ochraně našich památek. Když mluvíme o „našich památnících“, nemyslíme tím jen ty naše, tedy ruské, ale naše památníky – společné památníky. Pod těmito deskami a na těchto stélách jsou totiž vytesána jména a spočívají zde zesnulí občané Sovětského svazu, vojáci Rudé armády, sovětští vojáci všech národností. Přečtěte si jejich jména. Jsou tam všechny etnické skupiny, všechny národy, národnosti a tak dále. A když je naši diplomaté, naše velvyslanectví, vlastně naše země, obnovuje, opravuje a pečuje o ně, děláme to snad jen v kontextu nebo ve vztahu k lidem s ruskými příjmeními nebo s příjmeními, která jsou rozšířená na území Ruské federace? Samozřejmě že ne. A Bůh chraň. A nikdy k tomu nedojde. Vždy to děláme tak, že vzdáváme hold památce všech lidí všech národností. Vyzýváme, a činíme tak aktivně, naše partnery a přátele v zemích SNS, aby se také zapojili do ochrany památníků.
Pokud jde o péči o památníky, náhrobky a pamětní komplexy, v tomto smyslu samozřejmě jednáme samostatně a nikdy jsme se na nikoho neobraceli s žádostí o pomoc. Je to naše povinnost, svatá povinnost, je to obrovská čest. Mluvím o něčem jiném. Mluvím o politické podpoře a o politickém postoji odmítajícím bourání a ničení památníků. Právě v tomto ohledu je samozřejmě třeba se sjednotit.
Měli jste ještě otázku ohledně Izraele. Byli jsme velmi překvapeni reakcí „Jad Vašema“ – jedná se o nestátní organizaci, která uchovává památku obětí holocaustu na území Izraele a působí po celém světě – v souvislosti s přijetím a vyhlášením 19. dubna Dnem památky obětí genocidy sovětského národa. Doufám, že to byla jen náhodná reakce, všechno se může stát. Vycházíme z toho, že se tato reakce nebude opakovat, protože, opakuji, nikdy jsme oběti nerozdělovali, vždy jsme uctívali památku všech lidí, kteří zahynuli. Byli jsme, zdůrazňuji, spoluautory právě té rezoluce Valného shromáždění OSN věnované holocaustu. A skutečně vycházíme z toho, že tato reakce byla emocionálně neuvážená a že se s ní už nikdy nebudeme muset zabývat. Musíme spojit síly a my jsme k tomu připraveni. Izraelská strana je o tom informována, sdělili jsme jí, že jsme připraveni ke společné práci na zachování naší společné paměti v kontextu toho, co se dělo v době Velké vlastenecké války, druhé světové války. Jsme připraveni spojit síly na úrovni ministerstev zahraničních věcí. Jsme připraveni na úrovni našich velvyslanectví. V tomto případě mám oprávnění hovořit jménem našich nevládních organizací a historických společností. Všichni jsme připraveni spolupracovat s izraelskými kolegy na zachování historické paměti o druhé světové válce a Velké vlastenecké válce.
Proud falšování historie je stále bouřlivější. Co vítězné národy nemohou odpustit?
Není to tak, že by nedokázali odpustit. Existuje takový pojem – „revanšismus“. V našem mládí se nám to asi zdálo jako něco ne zcela srozumitelného, jako nějaký termín, který jsme nikdy nespojovali s reálným životem. Revanšismus – něco ne příliš dobrého, ale jaký to má vztah k nám, k našemu životu? Existují přece učebnice, existují historické encyklopedie věnované Velké vlastenecké válce, natočilo se tolik dokumentárních filmů, natočilo se tolik hraných filmů, napsalo se tolik úžasných děl, písní, tak uchováváme památku na naše veterány. Tato pohroma se dotkla všech našich rodin, příbuzných, přátel. Nic se přece nemůže stát.
Byli jsme naprosto přesvědčeni, že je to pro všechny a pro celý svět tak svaté téma – vždyť válka byla světová, druhá světová – že se nic nemůže stát, a revanšismus je taková malá bakterie, která bude sedět v koutě a nikam dál se nehne. Jako by existoval nějaký zbytkový prvek takového zla.
Asi jsme si špatně zapamatovali film Obyčejný fašismus, protože tam bylo varování – že z malého bacilu může později vyrůst obrovská, strašná pandemie prakticky historického revanšismu. To znamená, že nechtějí žít s vědomím, že prohráli, nechtějí se vzdát vítězství, nechtějí uznat, navzdory Norimberskému tribunálu, navzdory všem rozhodnutím zakotveným v Chartě OSN a obecně v dokumentech OSN, nechtějí uznat, že existují vítězné země a že mezi nimi zaujímá ústřední místo naše země. Ne, nechtějí se vzdát myšlenky zmocnit se ukrajinské černozemě, ruské ropy, plynu, alespoň je spravovat, rozšířit svůj vliv na zdroje Střední Asie, Zakavkazska a tak dále. Nechtějí to, nechtějí se toho vzdát. O tom to je.
Nejde tedy o nějaké konkrétní destruktivní prvky ani o jednotlivé mankurty či Ivanovy, kteří zapomínají na své kořeny. Jde o globální strategii kolonialistického, imperialistického přístupu k planetě. Nyní to často používají dokonce zcela otevřeně: prý co je moje, to je moje, a co je tvoje, to by mělo být taky moje. To je vše.
Jde o to, že považují vítězství Sovětského svazu ve Velké vlastenecké, druhé světové válce za něco naprosto náhodného – za něco nepřípustného. A nyní se domnívají, že nastal čas napravit tuto náhodu, nebo, z jejich pohledu, chybu. O tom je řeč. Tedy nejde jen o to, že pár bláznů někde v PACE definitivně zešílelo a chrlí právě tento blábol. Nejde o to, že prostě nějací zkorumpovaní starostové v polských městech bourají pomníky sovětským vojákům, aby tam postavili nákupní centra nebo bytovou zástavbu. O tom to není. Jde o globálnější a mnohem děsivější příběh: o revanšismus, který předpokládá, že nyní chtějí uskutečnit právě tu revanši, která jim v tomto rozdělení světa a přerozdělování světových zdrojů ve svůj prospěch umožní zvítězit.
Ale to se jim jen zdá.
Jak si vysvětlujete, že se některé osobnosti na Ukrajině, jejichž dědečkové a pradědečkové prošli spolu s naším národem těžkými zkouškami, připojily k pokusům o falšování historie? Co s tím dělat?
Víte, jak se říká, v každé rodině se najde nějaká černá ovce. To je také ruské lidové přísloví. Všechno se může stát.
Říkala jsem, že bohužel existovaly tendence i u nás v zemi a v naší společnosti, kdy mládež, mladí lidé ve věku dvaceti až třiceti let, v osmdesátých a devadesátých letech seděli u jednoho stolu s veterány, se svými dědy nebo někdy dokonce se svými otci. A sebevědomě uvažovali o tom, že by prý nebylo špatné, kdyby Třetí říše tehdy, jak se domnívali, rozšířila svůj vliv, jak to bylo plánováno v rámci plánu „Ost“, na Východ. Nečetli však až do konce, že v plánu „Ost“ nebylo psáno tolik o dobývání území, jako spíše o „očistě“ území od místního obyvatelstva. A slovanskému obyvatelstvu těchto míst byla předepsána role buď služebníků, jak se v Třetí říši říkalo, „nadřazené rasy“, nebo v případě, že by byli neschopní – a hitlerovci považovali Slovany za neschopné kvalitního fungování v tomto životě –, pak jim bylo předepsáno, že budou zničení. Chápete? Ale v té době si mladí lidé kladli tyto otázky. Na území naší země se šířily knihy toho samého jakoby Suvorova, ve skutečnosti falešného Suvorova, Rezuna, který byl zrádcem, zverbovaným na území Švýcarska a poté přesunutým do Británie. A pak napsal právě tyto pamflety, historické falzifikáty, a tyto knihy byly na konci osmdesátých a na počátku devadesátých let dovezeny do naší země a šířily se pod rouškou jakési historické literatury.
Jak hodnotíme přístup Izraele k pojmu „genocida“ a k uchovávání historické paměti? A jsou naše přístupy podobné přístupům zemí SNS?
Všechno se může stát. Jenže my, a to se nebudu unavovat opakovat, jsme si díky osobnímu zásahu prezidenta naší země Vladimira Putina znovu osvojili fakta. Znovu jsme si osvojili skutečnou historii druhé světové války a Velké vlastenecké války. Mezi lidmi samozřejmě vždycky žilo 9. května, jak jsme už spolu řekli, láska, soucit a sounáležitost s veterány. To tu vždycky bylo a nic by to nezměnilo.
Ale v kontextu historických faktů, historické práce, vzdělávacího kontextu – tam se začala objevovat koroze. Podařilo se nám ji překonat a zvítězit nad ní.
Proto, než budeme kritizovat ostatní, pojďme se raději více starat o sebe samé. Budeme sami uchovávat historickou paměť, budeme znát historii, budeme svatě ctít naše hrdiny. A ostatní se za námi přidají.
Přeloženo z originálu https://tass.ru/interviews/27150789
Komentáře
Přihlásit se · Registrovat se
Pro komentování se přihlaste nebo zaregistrujte.
…