Dovolím si polemizovat s tím, co na Vítkově 8. května letošního roku říkal prezident Petr Pavel, že tento den před osmdesáti jedním rokem skončila 2. světová válka. Neskončila. Jen byl podepsán dokument, jímž formálně měla skončit. Jenže druhý den, 9. máje 1945, se v okolí Prahy a ve městě samém stále ještě bojovalo.

Tak, jak to vlastně je? Byl jsem tehdy u prarodičů v Tmáni u Zlonic. Asi čtyřicet kilometrů od Prahy. Nacistická jednotka s kulomety zaujala nad naší vsí bojové postavení. Noční střet se sovětskými tanky pro ni nedopadl nejlépe. Když konečně rudoarmějci naší vsí projeli, byli nacisté všichni mrtví. Dokonce i kůň samotného velitele. Ještě na konci vsi však odstřelovač další ustupující nacistické jednotky zastřelil ze vzdáleného vršíčku jednoho z osvoboditelů. Za minulého režimu na místě, kde padl, byla skromná deska a v květnu vždycky někdo přinesl květiny. Dnes už tam není. Listopad ji odvál. Pravda a láska!

Podle vůdce Pirátů Hřiba Rudá armáda přijela do již osvobozeného hlavního města. Pak ovšem nevím, jak mohli zahynout ti rudoarmějci, kteří sváděli na severu Prahy boj o vstup do města, kdo vlastně zlikvidoval první vjíždějící tank na Klárov a zabil při tom jeho velitele poručíka Gončarenka? Pak také nevím, proč na padesát mužů a žen, českých barikádníků a civilistů (na Barrandově býval důstojný pomník), zabili za těžkých bojů esesáci v prostoru Smíchov, Zbraslav-Radotín? Proč už v míru a v osvobozené Praze přibili příslušníci SS na vrata jednoho z domků jeho obyvatele? Přitom se zde už mělo přece žít v míru! Jenže teprve zásah Rudé armády nacisty vytlačil z města, aby se s nimi v poslední bitvě 2. světové války v Evropě střetli partyzáni, bojovníci z Příbrami a postupující Rudá armáda ještě v Milíně?

Nebýt Rudé armády, jež krok za krokem se od 22. září 1944 (obec Kalinov) či od 6. října (Dukla) probíjela ku Praze, naplnila by se slova Reinharda Heydricha, která vyslovil na poradě v Černínském paláci nedlouho po svém nástupu: »České země musí být německou zemí, Čech tu nemá co pohledávat.« Nelze totiž předpokládat, že by západní, zatím neporažené země, byly schopny samy zničit nacistickou vojenskou mašinerii.

8. května mohl být podepsán dokument, jenž skončil 2. světovou válku, ale jeho provedení mělo svůj konec, až bylo osvobozeno i poslední velké město Evropy a tím byla Praha, až zmlkly zbraně nejen v Dejvicích u německých škol, ale také na Malé říčce, ve Stromovce a jejím okolí, ale i v Kbelích, na Letné, na Zlíchově a Žvahově, před Chuchlí, nad Radotínem… Ještě odpoledne onoho 9. května, kdy už měl být všude mír, také ve vinohradské Římské ulici nacistický odstřelovač z okna jednoho domu zastřelil náhodného chodce. Stalo se tak několik metrů od mých rodičů, kteří se z Václavského náměstí, kde vítali Rudoarmějce, vraceli domů.

Ta válka, pane generále, skončila 9. května v den, kdy konečně byla osvobozena i Praha.

Jaroslav Kojzar, iportaL24.cz