Na má slova došlo. Přesně to, co jsem psal krátce po říjnových volbách, se dnes potvrzuje v plné nahotě. Tehdy jsem upozorňoval, že vláda Andreje Babiše, opřená o spojenectví s SPD a Motoristy, nepřinese žádnou změnu v zahraničněpolitickém směřování České republiky. Že se bude dál pokračovat v probruselské, proevropské a především válečné politice vůči Rusku a bezvýhradné podpoře Ukrajiny. Mnozí z vás, především „vlastenečtí“ voliči ANO a SPD, jste se mi tehdy vysmáli.

Dnes už se ale není čemu smát:
Nově jmenovaný ministr obrany Jaromír Zůna otevřeně říká, že Rusko je agresor a že podpora Ukrajiny bude pokračovat. Přijímá pozvání na Ukrajinu, mluví o posilování protivzdušné obrany a přebírá beze zbytku slovník NATO, Bruselu a washingtonských jestřábů. Kde je ta slibovaná změna? Kde je suverenita? Kde je mírová politika?

Jako pozlátko jste, a mnozí stále, viděli, že Andrej Babiš údajně „zabrání“ emisním povolenkám na domácnosti. Ano, i já jsem proti emisním povolenkám a zelenému byznysu, který drtí obyčejné lidi. Jenže politika se nedělá jedním tématem. Zatímco se lidem hodí kost v podobě slibů o energiích, v pozadí se dál jede válečný kurz, který nás zatahuje hlouběji do cizího konfliktu, za který platíme my, občané.

Andreje Babiše dnes vidíme, jak se v Bruselu klaní Ursule von der Leyenové. Vidíme, že skutečný konflikt s EU neexistuje, jen marketing pro domácí publikum. A když se podíváme na „alternativu“, zjistíme, že ani tam není žádná systémová opozice. Předseda Motoristů Petr Macinka má podle veřejně dostupných informací ekonomické vazby na ukrajinské firmy. A najednou se nám ten obraz skládá celý.

FOTO - Facebook autora

Vážení občané České republiky, nic se nezměnilo. Jen se vyměnily slogany, tváře a barvy na billboardech. Základ zůstává stejný:

  • podřízenost Bruselu
  • poslušnost NATO
  • pokračování války
  • a účet, který platí pracující lidé, důchodci a rodiny

To, čemu dnes čelíme, není obrana demokracie, ale plíživá fašizace Evropy. Militarizace společnosti, umlčování jiných názorů, nálepkování každého, kdo mluví o míru, jako „dezoláta“ nebo „agenta“. To není svoboda. To je autoritářství v liberálním kabátě.

Levicová politika má stát na solidaritě, míru a sociální spravedlnosti, ne na zbrojení, nenávisti a geopolitických hrách velmocí. A dokud si to jako společnost nepřiznáme, budeme se dál točit v kruhu falešných nadějí a zklamání.

Na má slova došlo.
Otázka je jen jedna: Kolikrát se ještě necháme obelhat?

Pavel Denkscherz