Ve středu 17. prosince zemřel ve věku 97 let Victor Grossman (nar. 11. 3. 1928), původním jménem Stephen Wechsler, americký komunista, absolvent Harwardu, který v roce 1952 utekl z americké základny v tehdejší SRN do sovětské zóny v Rakousku, když mu hrozilo zatčení za politické přesvědčení. V roce 1961 se usídlil v Berlíně, v části, která byla hlavním městem tehdejší Německé demokratické republiky. Vystudoval žurnalistiku a mimo jiné vedl zahraniční sekci zpráv Rádia Berlín. Po pádu socialismu vydával Berlin Bulletin, v němž komentoval události v Německu, především v jeho východní části, a psal analýzy a reportáže k významným událostem. Dopisoval do různých periodik, mimo jiné do týdeníku KS USA People’s World, deníku britských komunistů Morning Stara do socialistického (v USA vydávaného) měsíčníku Monthly Review, z jehož internetové verze jsem přeložil následující nekrolog, původně vydaný 19. prosince v německém deníku Junge Welt. Vydavatelství Monthly Review Press také vydalo jeho paměti „A Socialist Defector: From Harward to Karl-Marx-Allee“ (Socialistický přeběhlík: Z Harwardu na Karl-Marx-Allee). Američtí komunisté mi ochotně dali jeho berlínskou adresu, několikrát jsme se setkali v jeho berlínském bytě, naposledy letos v květnu - ve věku 97 let pracoval na dějinách španělské občanské války! Posílal jsem mu výtisky Haló novin a později Naší pravdy s překlady jeho statí. Víc už Nico Popp:              

Když jste vstoupili do americké armády, museli jste podepsat seznam. Obsahoval asi pětadvacet organizací a podpisem jste potvrdili, že nejste členem žádné z nich, řekl nám Victor Grossman, když jsme v roce 2023, těsně před jeho 95. narozeninami, strávili tři hodiny povídáním o jeho životě v jeho bytě na Karl-Marx-Allee v Berlíně, kam se nastěhoval v roce 1961. „Byl jsem nakonec obyčejný (tuctový),“ řekl s úsměvem se silným americkým přízvukem, se kterým i po více než sedmi desetiletích stále mluvil jazykem země, do níž přišel v roce 1952.

Proč prostě nezveřejnil své členství, když byl povolán? „Protože jsem se bál,“ řekl bez váhání. Ve Spojených státech se od roku 1950 musel každý člen komunistické strany nebo přidružené organizace registrovat individuálně jako „zahraniční agent“. Pokud tak neučinil, mohlo to mít za následek přísné tresty odnětí svobody. Victor to neudělal. Mnohem později se setkal s kamarádem, který tehdy odmítl podepsat seznam. Po nějaké době byl „nečestně“ propuštěn, ale bez trestu. Cena: Skončil na černé listině, která byla vedena všude, kde se ucházel o zaměstnání.

Stephen Wechsler, jak se tehdy Victor jmenoval, podepsal smlouvu a přišel do Bavorska jako voják americké armády. Vojáci, kteří nahlásili fyzická zranění během základního výcviku, aby se vyhnuli službě v zámoří, byli posláni do Koreje. Když to Victor líčil, jeho hrůza z takového cynismu byla stále zřetelná.

Trvalo jen několik měsíců, než vojína Wechslera při nějaké inspekci odhalili. Když se vrátil z dovolené a dostal předvolání od vojenského soudu v Norimberku, okamžitě se rozhodl zběhnout. Dokonce tak odhodlaně, že v uniformě vešel do ústředí KPD (Komunistické strany Německa) v Norimberku a požádal tamní udivené soudruhy – samozřejmě neúspěšně – aby ho propašovali do východního Německa. Odhodlání a rozhodnost byly Victorovy nejvýraznější vlastnosti.

Když jsem mu dal redigovaný rozhovor k recenzi, nespokojil se s jedním aspektem: den, kdy přeplaval Dunaj v Linci, byl nejdůležitějším dnem jeho života – a teď byl zmíněn jen v jedné větě. Vzhledem k obrovskému objemu materiálu se tomu nedalo vyhnout, ale kritika byla rozhodně oprávněná. Když přeplaval řeku, ze Stephena Wechslera se stal Victor Grossman. Čtyřiadvacetiletému dezertérovi poradil sovětský důstojník, aby si z bezpečnostních důvodů změnil jméno.

Tak se dostal do mladé NDR. Vystudoval žurnalistiku v Lipsku a setkal se se „svou Renatou“, se kterou byl ženatý až do její smrti v roce 2009. Pracoval jako redaktor a korektor pro Democratic German Report (Zprávy Demokratického Německa) a zahraniční rozhlasovou službu a založil Archiv Paula Robesona na Akademii umění. Tento sebejistý a přímý muž však nikdy nevycházel se svými nadřízenými. Svou práci spisovatele na volné noze od roku 1968 označoval za „životodárnou“. Bylo jasné, že aniž by kdy přijal občanství nebo vstoupil do SED (Socialistická sjednocená strana), udělal z NDR více „svou“ zemi než mnozí, kdo tam zastávali úřad nebo funkce. Když jsme mluvili o jejím úpadku a zániku, používal slova jako „zoufalství“ a „hořkost“. „Strana prakticky skončila,“ řekl o druhé polovině 80. let.

Vstoupil do PDS (Strany demokratického socialismu) a angažoval se v antifašistických organizacích. I v pozdějších letech byl známou tváří na velkých i malých akcích v Berlíně. Jak se Levice (die Linke) propadala hlouběji do krize, Victor nemohl odpočívat v pokoji. Vedení, jak říkal, chtělo jen vést politiku v parlamentech a vládách, ne už v ulicích. Ale právě v ulicích, v konkrétních bojích, jak se coby mladý komunista ve čtyřicátých letech naučil a nikdy nezapomněl, se projevila skutečná „živá“ povaha strany. To slovo pro něj bylo v tomto kontextu důležité: toužil po „živé“, radikální levicové straně, která by promlouvala k lidem v jejich každodenním životě – ne po takové, která by je jen každé čtyři roky vítala z plakátů těsně před volbami. Když jsme spolu v roce 2023 mluvili, řekl, že ani neví, jestli je stále veden jako člen. Soudruh, který vždycky vybíral příspěvky, zemřel.

Victor Grossman zemřel v Berlíně ve středu ve věku 97 let. Navždy odešla další osobnost, která bude chybět. „Dělali jsme, co jsme mohli,“ řekl mi. Bylo to tak.

Nico Popp 19. prosince 2025, původně pro junge Welt 

Úvod a překlad Vladimír Sedláček