Marie Michailovna Rochlina se narodila 28. 9. 1924 v Berestovém (dnes Záporožská oblast). Na frontu se dostala v červnu 1941 a sloužila jako zdravotnice/saninstruktorka u 95. gardové střelecké divize. Prošla Stalingradem, Kurskou bitvou (Prochorovka), Dněprem a závěrem války ve střední Evropě, osvobozovala Moldávii, Polsko, Československo i Berlín. Byla několikrát raněná, prodělala otřes mozku a líčí masivní nálety na Stalingrad. Po válce studovala večerně na lékařské fakultě (sanitární hygiena) ve Vladivostoku a pracovala jako sanitární lékař. Dlouhodobě vystupuje na besedách s mládeží v Moskvě a okolí. Má neuvěřitelnou paměť a vitalitu. Ve svých 101 letech jezdí po školách na besedy, spravuje se svým týmem sovky pomníků a dodává všem neuvěřitelnou sílu. Má celou řadu ocenění a také Rád bílého lva České republiky za osvobození Československa.

Marie Michailovno, vy jste jako děvče, teprve šestnáctileté, nastoupila v roce 1941 jako zdravotnice do řad Rudé armády. Co vás k tomu vedlo v takto mladém věku?

Když se dnes řekne šestnáct, každý si představí dítě, které chodí do školy, má sny o studiu, o přátelích, o zábavách. Jenže nám to všechno vzala válka během jednoho jediného dne. Pamatuji si, jak 22. června 1941 ráno bylo krásné počasí, lidé šli na trh, ženy praly prádlo – a odpoledne už se nad krajinou ozýval hukot letadel a k nám se donesla zpráva, že Němci překročili hranici. Ten pocit – že se svět rozpadl – je těžké popsat. Najednou nebylo dětství. Všichni se začali balit, muži odcházeli na frontu, rodiny se loučily. I ti, co byli mladí, kluci sotva starší než já, hned nastupovali do armády. A já jsem cítila, že musím jít taky. Říkala jsem si: jak bych mohla zůstat doma a čekat, až jiní padnou za mě? Bylo by to ostuda, byla bych zrádkyní v očích sama sebe.
Nevěděla jsem, jak se zachází s puškou, neuměla jsem bojovat. Ale měla jsem ruce, srdce a touhu pomáhat. Od dětství jsem byla zvyklá se starat – o sourozence, o domácnost. Tak jsem se přihlásila jako zdravotnice. A přijali mě, protože už tehdy bylo jasné, že raněných bude víc než dost. Pamatuji si den, kdy jsem odcházela. Stála jsem vedle tankistů – byli to skoro kluci, s tvářemi ještě bezvousými, ale v očích měli rozhodnost. Dívali se na mě a já na ně. Už jsme nebyli děti, v tu chvíli jsme byli vojáci, kteří vědí, že půjdou do ohně. V šestnácti jsem se cítila starší než kdykoliv předtím. Ten okamžik rozhodl o celém mém životě.

Jaká byla vaše cesta s Rudou armádou, na jaká bojiště vedly vaše cesty?

Moje cesta začala hned v létě 1941, když jsme ustupovali od Kyjeva. Pamatuji si rozbombardované vlaky, lidi, kteří utíkali po polích, ženy s dětmi, které plakaly. Já jsem se snažila držet se s jednotkou, obvazovala jsem první raněné, které jsem kdy viděla. Byl to šok – krev, bolest, zoufalství. Ale rychle jsem pochopila, že nesmím ztratit hlavu. Když sanitář začne panikařit, tak umírají lidé. Pak přišel Stalingrad. To nebyla jen bitva, to bylo peklo na zemi. Město bylo v troskách, den i noc se slévaly v jeden nekonečný rachot dělostřelectva. Někdy se zdálo, že ani není možné, aby někdo přežil. Přenášeli jsme raněné přes Volhu, pod palbou, na lodích i na provizorních pramicích. Voda byla plná dřeva, kouře a těl. A přesto jsme znovu a znovu běhali zpět pro další.
Když už jsme si mysleli, že nic horšího neexistuje, přišel rok 1943 a Kurská bitva. Tam, u Prochorovky, se střetly stovky tanků. Země se chvěla, vzduch byl tak hustý kouřem, že slunce nebylo vidět. Byla jsem s nosítky uprostřed toho. Slyšela jsem kov skřípat o kov, tanky do sebe narážely, kolem explodovaly granáty. Naše práce byla neustále – obvazovat, odnášet, tahat lidi pryč zpod pásů, často jen za ruce nebo za límec. Nešlo přemýšlet, jen konat. A potom Dněpr. To bylo strašné – museli jsme přepravovat raněné na lodích, které byly pod nepřátelskou palbou. Kulky cinkaly o boky člunů, voda se barvila krví. Vybavuji si jeden okamžik: držela jsem chlapce, sotva dvacetiletého, měl průstřel břicha a jen šeptal: "Maminko." Takové okamžiky se nedají zapomenout.
A nakonec přišlo Československo. Byli jsme vyčerpaní, zničení, ale šli jsme dál. Když jsme vstoupili do českých vesnic, lidé nám dávali chleba, vodu, objímali nás. Bylo to, jako by nám sami vraceli sílu. A 9. května 1945 jsem stála v Praze, uprostřed lidí, kteří plakali a smáli se zároveň. To byl okamžik, kdy jsem poprvé pocítila, že všechno to naše společné utrpení mělo smysl.

Jaký je váš nejsilnější zážitek z války?

Kdybych měla jmenovat jen jeden zážitek, asi bych nedokázala. Každý den měl něco, co člověka poznamenalo na celý život. Ale přesto se vracím nejčastěji ke Stalingradu. To město se už nikdy nevrátilo do té podoby, v jaké jsem ho poprvé uviděla. Srpen 1942 – tisíce letadel, bomby padaly bez přestání, celé čtvrti se měnily v popel během minut. Bylo to, jako by shořelo samo nebe. Vzduch byl plný prachu a kouře, dusilo nás to, oči pálily. Všude křik, pláč, prosby o pomoc. A my jsme běhali od raněného k raněnému, obvazovali, tahali je na nosítkách do krytů. Někdy nebylo kam je odnést – kryty byly přeplněné, lidé seděli namačkaní u stěn, a přesto jsme tam přinášeli další a další. Pamatuji si jednoho vojáka, měl utrženou nohu. Když jsem se k němu sklonila, chytil mě za ruku a řekl jen: ‚Já ještě nechci umřít.‘ A já jsem v tu chvíli cítila, že musím udělat všechno, i kdybych měla padnout sama. To, že jsem ho dokázala dostat do nemocnice, i když už sotva dýchal, považuji za zázrak. Přežil. Ale nejsilnější na tom všem nebyl jen ten hrůzný obraz. Byla to i neuvěřitelná vůle k životu. Všichni kolem nás umírali, ale ti, kdo zůstali, se zvedli a bojovali dál. To mě naučilo, že člověk vydrží víc, než si kdy vůbec dokáže představit.

Byla jste účastna také osvobozování Československa, jak na to vzpomínáte?

Ano, byla jsem tam. Po tolika letech a hrůzách, které jsme viděli, byl vstup do Československa jako nadechnout se čerstvého vzduchu. Ne proto, že by tam nebyla válka – naopak, bojovalo se tvrdě – ale proto, že lidé nás vítali s takovou neskutečnou vřelostí a radostí, jakou jsme už dávno nezažili. Takové pocity jsem zažila skutečně jen při osvobození mé zlaté Prahy. Pamatuji si první českou vesnici, kam jsme přišli. Byly tam ženy a starci, děti vyběhly na cestu, mávaly. Přinesli nám chleba, někdo dal džbán vody. Pro nás to bylo víc než jídlo – bylo to znamení, že lidé rozumí, proč jsme tady, že nás nevidí jen jako vojáky, ale jako osvoboditele. V Praze, 9. května 1945, to byla jiná síla. Lidé zaplnili ulice, objímali nás, líbali. Někteří nám věšeli květiny na ramena, jiní plakali. Já jsem stála mezi nimi a říkala si: tolik krve, tolik smrti, a přece jsme se dočkali dne, kdy lidé tančí, objímají nás a smějí se. Bylo to, jako by na chvíli zmizela všechna únava a bolest. Ale musím dodat – ani po vyhlášení vítězství nebyl hned konec. Ještě jsme bojovali u Rokycan, ještě padali naši kamarádi. Teprve když bylo skutečně ticho, uvědomila jsem si: válka skončila. A přesto – v člověku zůstala navždy.

Co následovalo po válce? Dnes je vám úctyhodných 101 let, prožila jste jistě bohatý život…

Po válce jsem byla jiný člověk. Raněná, unavená, s tělem plným jizev a duší plnou obrazů, které nešly zapomenout. Bylo mi sotva přes dvacet, a přesto jsem měla pocit, že jsem prožila celý život. Bylo potřeba začít znovu – ale jak? Nejprve jsem dlouho ležela v nemocnici, protože jsem měla těžké zranění a otřesy mozku. Když jsem se konečně postavila na nohy, řekla jsem si: musím pokračovat v tom, co jsem dělala – pomáhat lidem. Přihlásila jsem se na večerní medicínu, obor sanitární hygiena. Bylo to těžké – přes den práce, večer škola, vzpomínky na frontu mě pronásledovaly i ve snech. Ale věděla jsem, že musím.
Stala jsem se sanitární lékařkou, pracovala jsem dlouhá léta ve Vladivostoku, později i jinde. To byla moje druhá služba vlasti – už ne s obvazem na bojišti, ale s vědomostmi v laboratoři a ordinaci. A pak rodina. Bez ní bych se nikdy nevzpamatovala. Práce a rodina byly moje opory. Samozřejmě, že vzpomínky nezmizely. Ale když jsem držela v náručí první své vnouče, říkala jsem si: ano, tohle je ten důvod, proč jsme bojovali. Aby oni mohli žít v míru. Dnes, když je mi přes sto let, dívám se zpátky a říkám si – nebyl to lehký život, ale byl plný smyslu. Každý den po válce byl dar, a já jsem se snažila, aby nebyl promarněn.

Šestnáctileté dnes vnímáme často jako děti, vy jste tou dobou bojovala o zachování vlasti, o život svůj, své rodiny i vám neznámých lidí. Jaké poselství byste chtěla předat dnešní mladé generaci?

Když se dívám na mladé lidi dnes, vidím v jejich očích naději a také svobodu, kterou jsme my neměli. A to je největší vítězství – že oni mohou vyrůstat bez hluku sirén, bez strachu, že jim domov vybombardují během noci. Já jsem v šestnácti letech obvazovala raněné vojáky, přenášela mrtvé a hleděla smrti do očí. A přesto říkám: kéž by se už nikdy žádné dítě na světě nemuselo stát dospělým takovým způsobem. Moje poselství je prosté – važte si míru. On není samozřejmostí, on je dar. Věřte mi, že žádné vítězství na bojišti se nevyrovná tichu po ránu, když ptáci zpívají a nikde nepadá granát.
A vám v Česku chci říct: vaše země je mi navždy blízká. Byla jsem u toho, když jsme společně slavili konec války v Praze. Viděla jsem české děti, jak nám nesly květiny, a ženy, jak nám nabízely chléb, i když samy měly málo. Ten obraz nikdy nezmizel z mé paměti. A proto vám přeji, abyste si navždy chránili svou zemi před válkou, před nenávistí, před lhostejností. Budoucnost je ve vašich rukou – mladí lidé v Česku dnes nemusí obvazovat rány na frontě, ale mají jiný úkol: udržet paměť, nenechat historii překroutit, postavit se pevně a statečně proti lži. To je jejich boj, jejich odpovědnost a hlavně budoucnost. Ať už jsem kdekoliv, nosím v srdci dvě věci – vzpomínku na ty, co padli, a víru, že příští generace budou žít bez války. A tak vám, mladým v Česku i všude, chci říct: chraňte mír. Protože kdo jednou viděl válku, ten ví, že není nic cennějšího. Pozdravujte v Rokycanech Josefa Sýkoru a nezapomeňte, co říkal váš Julius Fučík - LIDÉ BDĚTE!

rozhovor vedla Petra Prokšanová
foto: archiv Marie Rochliny