Proxy válka na Ukrajině, zahájená v roce 2014 převratem na Majdanu podporovaném Západem a útokem na převážně rusky mluvící obyvatelstvo východní Ukrajiny, eskalovala v únoru 2022 zahájením ruské speciální vojenské operace (Special Military Operation; SMO). Tato eskalace by měla světové historické důsledky. Severoatlantická aliance (NATO) – nástroj k prosazování a prohlubování imperialismu v Evropě a zajištění akumulace i mimo ni – posunula hranice jaderné eskalace a čelila vojenské a ekonomické síle, kterou její stratégové podcenili a nepochopili. Zavedení hranice na rozšiřování NATO nejenže způsobilo, že dlouho doutnající konflikt explodoval v největší pozemní válku na evropské půdě od druhé světové války a rozpoutal historickou hospodářskou a politickou krizi, která se nadále prohlubuje napříč kontinentem. Aktivovala také větší globální síly, které dřímaly v éře americké hegemonie. Západ ve své snaze izolovat a oslabit Rusko místo toho vyprovokoval reintegraci sil na jihu a vydláždil cestu k jeho izolaci na světové scéně.

Ruská intervence uvedla do pohybu dva procesy. Na domácí scéně se zdálo, že vychyluje rovnováhu v dlouholetém rozporu mezi konkurenčními tendencemi v současné ruské ekonomice: neoliberálním proudem, který usiloval o stále větší podlézání západnímu finančnímu kapitálu, a tlakem na národní svrchovanost, který se snažil znovu nastartovat industrializaci a technologický rozvoj. Globálně SMO přinesla do jasnějšího reliéfu polarizaci v mezinárodním systému, kterou zakryl takzvaný „unipolární“ moment. Národy globálního Jihu se neřídily požadavky Západu, aby zavedly sankce nebo ukončily obchod s Ruskem. Místo toho se roky po spuštění SMO dočkaly prohloubení jižní spolupráce, mimo jiné prostřednictvím BRICS, multilaterálních institucí, jako je Šanghajská organizace pro spolupráci, a bilaterálních vztahů vytvořených mezi Ruskem a dalšími antihegemonickými silami – od Íránu a Korejské lidově demokratické republiky po Kubu a státy Sahelu. Zároveň by odpojení Ruska od Západu zásadně restrukturalizovalo evropské ekonomiky, které jsou závislé na jeho dovozu energie, a vtáhlo je do hlubší závislosti na USA.

https://twitter.com/penandmachete/status/1990485331636797491

Tento článek zasazuje SMO do světově-historického kontextu. Uvažuje o charakteru současného ruského státu – významné kapitalistické mocnosti a zároveň dědice institucionálních a kulturních odkazů Sovětského svazu – a zabývá se dynamikou v mezinárodním systému, která podmínila politické znovuzačlenění Ruska na globální periferii a světovou antihegemonickou frontu. Analyzuje expanzi NATO, včetně rozšíření amerického jaderného deštníku, jako ústředního nástroje imperialistické akumulace na euroasijské pevnině, a roli Ukrajiny v tomto procesu jak historicky, tak dnes. Zabývá se dopady války na státy Západu a způsoby, jimiž jejich obnovená bojechtivost odráží a urychluje chronické krize kapitálu, které je sužují. A způsoby, jimiž odborné reakce na SMO přispěly k revizionismu, vylučují imperialismus a národní otázku, považuje za ústřední faktory konfliktu.

Obrat Ruska ke svrchovanosti

Samir Amin (egyptský marxistický ekonom a teoretik, 1931-2018; pozn. překl.) v jedné ze svých posledních knih ukazoval na rozcestí ruské budoucnosti. Za prezidentování Vladimira Putina, napsal, ruský stát vyvažoval dvě protichůdné nálady. Na jedné straně zavedl „katastrofální“ neoliberální reformy, které sloužily k povzbuzení mocných západně orientovaných kompradorských elit – a nahlodal veřejnou podporu naléhavě potřebnou k tomu, aby přestál stupňující se útok Západu. Na druhé straně se snažil hájit ruské národní zájmy na světové scéně. Kam by rovnováha mezi těmito rozpory padla? Pro Amina by odpověď byla rozhodující pro ruskou budoucnost. „Pokud kompradorská frakce ruských vládnoucích tříd… nakonec získá převahu,“ napsal, „pak by „sankce“, kterými Evropa zastrašuje Rusko, mohly přinést ovoce. Segmenty kompradorů jsou stále nakloněny kapitulovat, aby uchránily svou část kořisti před drancováním své země.“ [1]

Amin se nedožil stupňujících se sankcí uvalených na Rusko po únoru 2022 – šlo o jeden z největších sankčních balíčků v dějinách. Dnes je však jasné, že opatření nedosáhla stanovených cílů. Kdyby byl dnes naživu, mohl by Amin souhlasit s Jamesem Galbraithem, který tvrdil, že sankce se jeví „jako dar“. Tím, že odřízly západní kapitál, vytvořily podmínky pro Rusko, aby mohlo přijmout ochranářskou a průmyslovou politiku, zkonfiskovat nebo vyhostit zahraniční firmy a zavést kontrolu kapitálu – opatření, která by jinak byla politicky neudržitelná. Nejvíc pocítil tíhu škod Západ. Evropa trpěla kombinovanými účinky snižujících se dodávek ropy a plynu z Ruska a rostoucích cen na mezinárodních trzích. Rusko zase těžilo z vyšších cen, které anulovaly veškeré ztráty ze slabšího vývozu. Galbraith poznamenal, že „sankce měly přesně opačný účinek“ než deklarovaný cíl odepřít Rusku prostředky k „financování války“.[2] Tato politika však pokračuje beze změn. Dne 23. října 2025 Evropská unie zavedla svůj 19. balíček donucovacích opatření, který utahuje smyčku ruské energii a zahrnuje další sekundární sankce, jejichž cílem je zablokovat obchodování třetích států s určitým ruským zbožím.[3] Celkem je nyní proti ruským jednotlivcům, firmám a institucím nejméně dvacet osm tisíc sankcí.[4] V reakci na to se oblouk ruského rozvoje prudce stáčí směrem k rozvojové cestě upřednostňující svrchovanost a užší integraci s globálním Jihem – a pryč od kapitulace, kterou si přejí Washington a ruské kompradorské elity.[5]

To představuje hluboký posun v politické a ekonomické trajektorii Ruska. Rozpad Sovětského svazu proměnil ruskou ekonomiku z centrálně plánovaného systému založeného především na průmyslu v rentiérskou ekonomiku založenou na těžbě surovin. Zisky byly odčerpány směrem nahoru, do nové a nenasytné skupiny kapitalistů, a směrem ven na Wall Street nebo do londýnské City. Dopady byly katastrofální. Mezi lety 1992 a 1993 bylo přibližně čtrnáct tisíc firem představujících téměř tři čtvrtiny ruské ekonomiky prodáno do soukromých rukou za výhodné prodejní ceny.[6] HDP klesl přibližně o čtyřicet procent a průmyslové vstupy se snížily na polovinu – stejně jako reálné mzdy. Nárůst inflace o 2 520 procent zdecimoval úspory ruských občanů.[7] Chudoba explodovala ze dvou milionů na téměř sedmdesát pět milionů lidí v období trvajícím kolem pěti let.[8] Míra porodnosti se zhroutila, jak rostla záložní armáda pracovních sil a systémy sociální podpory byly položeny na špalek – rentiérská ekonomika už nepotřebovala podporovat velkou pracovní sílu.[9] Hlad v Rusku vzrostl na úroveň srovnatelnou s hladomorem v roce 1947, kdy kruté sucho a přetrvávající následky německé vyhlazovací války proti Sovětskému svazu zabily až jeden milion lidí. Ve skutečnosti znovuzačlenění bývalého Sovětského svazu do globálního kapitalistického systému zabilo více lidí než hladomor, který zachvátil Rusko, Ukrajinu, Kazachstán a další části bloku v letech 1930-1933. Celkem zemřelo v důsledku kapitalistické obnovy v bývalých sovětských republikách téměř sedmnáct milionů lidí[10], přičemž úmrtnost přímo souvisela s rozsahem privatizace.[11] Toto období bylo pro ruský lid ničivější než i ty nejfantastičtější zprávy o „komunistické represi“. Toto je Rusko, které zdědil Vladimir Putin.

Na čas se zdálo, že Putinova správa vyvažuje, jak Amin uznal, provádění agresivních neoliberálních reforem na jedné straně a prosazování národního zájmu na straně druhé. V roce 2001 schválilo Rusko nový zákoník práce, který liberalizoval pracovní vztahy, umožnil využívání krátkodobých smluv a oslabil vyjednávací sílu odborů. V roce 2012 vstoupilo Rusko do Světové obchodní organizace. V roce 2018 prosadilo důchodovou reformu, díky níž vláda do roku 2028 zvýšila věk odchodu do důchodu z pětapadesáti na šedesát let pro ženy a z šedesáti na pětašedesát let pro muže – tento krok vyvolal rozsáhlé protesty po celé zemi. Rusko z velké části zůstává rentiérskou ekonomikou podporovanou těžbou a vývozem přírodních zdrojů, které v roce 2024 tvořily 16,7 % HDP.[12] Toho roku ruský ropný a plynárenský průmysl přispěl do federálního rozpočtu přibližně třiceti procenty, což naznačuje, že tyto sektory – z nichž značná část je ve vlastnictví státu – hrají nadměrnou roli coby garanti politické stability a podporovatelé poptávky v rámci ruské ekonomiky.[13] Struktura této ekonomiky se však jen málo podobá tomu, co si představovali ruští šokoví terapeuti. Podle ruské Federální antimonopolní služby se v letech 2005 až 2014 podíl veřejného sektoru v ekonomice země zdvojnásobil, z pětatřiceti na sedmdesát procent HDP.[14]

Na počátku nového tisíciletí se vláda přiklonila k ukáznění podnikatelských elit – nejviditelněji s vyvlastněním a internací podnikatele a oligarchy Michaila Chodorkovského v roce 2003. To vydláždilo cestu pro zvýšenou státní intervenci do ekonomiky. Ruští učenci popisují vztah vzájemné závislosti mezi velkými podniky a státem. Velké korporace významně investují do regionálního rozvoje výměnou za schválení regulačními orgány a ochranu, nebo aby demonstrovaly svou loajalitu[15] – což naznačuje určitou míru podřízenosti kapitálu státu. Vládní úředníci zasedají v řídících a dozorčích orgánech mnoha významných společností. Studie z roku 2011 zjistila, že zástupci prezidentské správy zasedají v řídících a dozorčích orgánech třiadvaceti ze sedmadvaceti takzvaných společností „Seznamu A“ a v šesti ze čtyřiceti jedna společností „Seznamu B“. Federální úředníci byli přítomni v řídících a dozorčích orgánech všech sedmadvaceti společností „Seznamu A“ a všech jedenačtyřiceti společností „Seznamu B“. Zástupci bezpečnostních a vojenských služeb byli přítomni v třiadvaceti představenstvech „seznamu A“ a devatenácti představenstvech „seznamu B“.[16] Ačkoli toto číslo pravděpodobně kolísalo, zdá se, že trend směřoval k větší státní kontrole. V roce 2015 se počet úředníků v představenstvech šedesáti největších ruských společností zvýšil ve srovnání s předchozím rokem o dvacet osm procent, zatímco účast cizích státních příslušníků se snížila o devět procent.[17] Klíčové je, že významná část ruského finančního kapitálu je ve vlastnictví státu. Dvě největší banky v zemi, Sberbank a VTB Group, mají přibližně poloviční podíl na celkovém podílu na trhu. Společně s dalšími bankami ve vlastnictví státu tvoří podstatnou většinu celkových bankovních aktiv v zemi, což je číslo, které v posledních deseti letech stabilně rostlo.[18] V období po zahájení činnosti SSJT došlo k dalším změnám. Od roku 2021 se snížila těžební produkce, stejně jako provozování veřejných služeb. Pokles těžebního průmyslu orientovaného na vývoz byl vyrovnán růstem v dalších odvětvích, včetně finančních a pojišťovacích činností, stavebnictví, výroby a dopravy. Od roku 2021 výrazně vzrostly výdaje na veřejnou správu a bezpečnost.[19] Tvorba hrubého fixního kapitálu v Rusku zaznamenala od roku 2020 trvalý meziroční nárůst[20], což odráží jak rozvíjející se válečný průmysl, tak snahu o nahrazení dovozu, což si vyžádaly sankce.

V období od prvního nástupu Vladimira Putina k moci došlo také k obrovskému zlepšení životní úrovně a souvisejících ekonomických ukazatelů. Zdá se, že některé z těchto tendencí se vyostřily po zavedení první vlny sankcí v roce 2014. Koeficient GINI se snížil ze 40,9 v roce 2013 na 35,1 v roce 2025. HDP na obyvatele se zvýšil z minima 1 330,8 USD v roce 1999 na 14 889 USD v roce 2024. Průměrná délka života se zvýšila z šedesáti pěti v roce 2000 na sedmdesát tři v roce 2023. Chudoba se snížila na polovinu z téměř čtvrtiny populace v roce 2002 na 12,1 % v roce 2021 a extrémní chudoba klesla ze 7,2 % populace v roce 1999 na 0,2 % v roce 2021.[21] Dnes se zdá, že ruská ekonomika existuje v přechodovém prostoru mezi nedokončeným projektem neoliberální reformy zahájené v devadesátých letech a vzmáhajícím se modelem státního kapitalismu s vysokým stupněm socializace a rostoucí sociální ochrany. Ekonomika charakterizovaná velkými, vertikálně integrovanými a státem kontrolovanými strategickými odvětvími a velkým, státem vlastněným bankovním sektorem naznačuje ekonomický model, který je srovnatelnější s Čínou než se zeměmi Západu. Představuje možná unikátní případ v postsovětském světě, který vyžaduje přísnější hodnocení, než mu bylo dopřáno.

Národnostní otázka v postsovětském Rusku

Ve svých pokusech hodnotit SMO v třídních pojmech byli učenci sevřeni různými formami analytické krátkozrakosti. Zdá se, že velká část komentářů má kořeny v pokusech přisoudit ruské vládnoucí třídě, prostřednictvím reverzního inženýrství, kategorii „imperialista“. Nebudu se zabývat do nebe volajícími formami revizionismu, které se z tohoto proudu vynořily. Jsou mezi nimi pokusy analyticky oddělit imperialismus od kapitalismu[22] nebo nasadit radikální pozlátko „dekoloniálního“ myšlení k prosazení agendy balkanizace. Jiní se dopouštějí ontologické chyby, když protestům na Majdanu v roce 2014 přiřazují kategorii „revoluce“, přestože zásadně nezvrátila třídní strukturu ukrajinské společnosti – ani se o to nesnažila.[23] Některé z důslednějších myšlenek, které v tomto duchu vznikají, jsou omezeny jeho ojedinělým zaměřením na třídní zájmy ruských vládnoucích elit, zkoumáním pouze rovnováhy vnitřních třídních sil Ruska nebo bezprostřední oblasti, zatímco ignorují širší dynamiku imperialismu.[24] Tato líčení vylučují národní (národnostní) otázku a internacionalistické teorie. Správná analýza vyžaduje situování této třídní dynamiky do kontextu objektivních podmínek převládajících ve světě jako celku.[25] Není možné chápat ruský nacionalismus jako antihegemonní sílu, aniž bychom se zabývali těmito teoretickými otázkami a situovali Rusko do reality současného imperialismu.

Národnostní otázka – která definovala obrysy internacionalistické teorie – se vynořila v éře monopolního kapitálu a kolonialismu. Pro Lenina internacionalismus vyžadoval podporu protikoloniálních bojů, ať už socialistického nebo nacionalistického charakteru.[26] Tyto boje, jak uváděly debaty Třetí internacionály, odsekávaly strukturu koloniální akumulace, která stála u zdroje vládnoucí třídní moci v metropolích.[27] Endemické krize nadprodukce kapitalismu vyžadovaly, aby vnější trhy absorbovaly převis poptávky a unikly cyklům klesajících investic a rostoucí nezaměstnanosti. Kolonie poskytovaly jak tyto trhy, tak suroviny, které byly nezbytnými vstupy v evropské průmyslové transformaci.[28] Kapitalismus proto musel být zpochybněn u svého zdroje. To připravilo půdu pro definující konflikt dvacátého století: mezi imperialismem na jedné straně a silami socialismu a národního osvobození na straně druhé. Až na několik málo výjimek dosáhla většina kolonizovaných zemí politické svrchovanosti.

Neokoloniální obrat odrážel odhodlání impéria zabránit vynoření ekonomické svrchovanosti v kontejneru politické dekolonizace. Imperialismus od 70. let nasadil širokou sadu nástrojů, aby znovu nastolil nadvládu nad třetím světem a zlomil „ducha Bandungu“ (odkaz na výsledek asijsko-africké konference o mírovém soužití v indonéském Bandungu v r. 1955; pozn. překl.). Strukturální korekce, dluh, vývoz kapitálu, technologické inovace, sankce a války rozdrtily rodící se svrchované režimy na globálním jihu. Tento proces dospěl ke své apoteóze v období po roce 1991, s upevněním imperialismu na světové scéně a současným kolapsem systému Bandung – což zahájilo éru „pozdního neokolonialismu“.[29] Trauma sovětského kolapsu se neomezilo jen na jeho republiky. Jeho šokové vlny vyvolaly prudké křeče napříč třetím světem, hroutící se mzdy,[30] eskalaci potravinové nejistoty,[31] prohlubování globálních rezerv pracovních sil,[32] upevňování nadvlády dolaru a financializace a vtahování stále větších částí Jihu do ohybu neoliberální globalizace – procesy podpořené historickou eskalací imperiálních agresivních válek.[33] Toto období představovalo globalizaci imperialistického systému odhodlaného vést k úpadku nebo rozkládat státy a zlevňovat jejich pracovní sílu a zdroje ve službách akumulace – proces, který se převalil napříč celou topografií naší planety.[34] Agenda snižování úlohy státu je ve vztahu k Rusku stanovena velmi jasně, s pestrou směsicí západních vůdců, kteří trvají na tom, že mu zasadí „strategickou ránu“, zatímco státní instituce jako americká Komise pro bezpečnost a spolupráci v Evropě vypracovávají návrhy na ruskou „dekolonizaci“.[35]

Hnací sílu SMO nelze chápat mimo hodnocení strategií imperialistické akumulace. Nekompradorské části ruské vládnoucí třídy mohou mít rozdílné názory na vhodnou cestu rozvoje země – a dokonce rozdílné materiální zájmy. Sblížily se však, společně s hlavními komunistickými silami země, kolem otázky národní obrany. Jak tvrdil Max Ajl, vzhledem k tomu, o co jde, existuje obrana státní svrchovanosti jako pozitivní dobro samo o sobě, v neposlední řadě proto, že umožňuje formy hospodářského plánování, které podporují rozvoj za podmínek nezávislých na imperativech imperialistické akumulace. Ajl píše o odporu v arabsko-íránské oblasti a dochází k závěru, že „síly bránící státní svrchovanost nelze jednoduše odmítnout jako »buržoazní nacionalisty«, »státní kapitalisty« nebo používat příbuzné typologie. Takové popisy mohou mít prvky, které jsou formálně správné. Blokují však pohled na strategickou krajinu, která je konturována současnou fází akumulace v USA, kde je »odpad« vstupem do akumulace.“[36] Devastace, kterou zažívají stovky milionů lidí v bývalých sovětských republikách, existuje jako živá vzpomínka na důsledky integrace do tohoto systému akumulace. V této souvislosti představuje významné zlepšení životní úrovně dosažené pro ruský lid – které závisí na zachování a postupu Ruska jako suverénního politického subjektu – hlavní část třídního zájmu ruského pracujícího lidu jako celku. Dobře si pamatují, co obnáší vzdání se této svrchovanosti.

Bitva o Eurasii

Vynucení ruské konečné kapitulace bylo po desetiletí výslovným cílem zahraniční politiky USA. Americký imperiální stratég Zbigniew Brzeziński – jeden ze strůjců americké proxy války proti Sovětskému svazu v Afghánistánu – nastínil logiku této strategie ve své knize The Grand Chessboard: American Primacy and Its Geostrategic Imperatives (Velká šachovnice: Americké prvenství a jeho geostrategické imperativy) z roku 1997. Washingtonská hegemonie závisela, jak napsal, na zabránění „vzniku dominantní a antagonistické euroasijské mocnosti“.[37] Zde Brzeziński zopakoval Defense Planning Guidance, dokument o strategickém plánování, který unikl do New York Times a byl zveřejněn v březnu 1992 a mapoval kurz americké imperiální politiky v éře po studené válce. „Naším prvním cílem,“ pravil dokument, „je zabránit opětovnému vzniku nového soupeře, buď na území bývalého Sovětského svazu, nebo jinde.“ Euroasie je ústřední osou světové moci – a USA, napsal Brzeziński, měly „rostoucí ekonomický zájem…získat neomezený přístup do této dosud uzavřené oblasti.“ Ukrajina by byla kritickým dílem na této šachovnici,[38] kde by vítězství dalo USA přístup nejen k bohatství ruských zdrojů, ale také cestu k úplnému obklíčení Čínské lidové republiky a možná ke konečnému odstranění periferní svrchovanosti.

K prosazení tohoto cíle byly nasazeny tři souběžné vojenské strategie. První byla expanze NATO, která přitáhla další státy do imperialistického bloku a zajistila Washingtonu politickou kontrolu nad stále většími částmi Evropy a zároveň zabezpečila akumulaci za jeho hranicemi. Obklíčení NATO není výplodem ruské fantazie, ale konkrétní realitou a jasnou zradou závazků přijatých v letech 1990 a 1991 nerozšiřovat blok na východ.[39] Druhou bylo vytvoření precedentů pro jednostrannou vojenskou akci. Pro Rusko byly důležité zejména kampaně NATO v Jugoslávii, Iráku a později v Libyi. Tyto intervence se setkaly s protestem ruských představitelů a posílily jejich názor, že Západ je připraven zvrátit samotné základy mezinárodního uspořádání, aby si zachoval svou pozici. To byl hlavní bod projevu Vladimira Putina z roku 2007 na mnichovské bezpečnostní konferenci, kde odsoudil „nekontrolované hyperpoužití síly“ v mezinárodních vztazích a rostoucí „pohrdání základními principy mezinárodního práva“, které podle něj pohánělo obnovené závody ve zbrojení a představovalo vážná dlouhodobá rizika pro mezinárodní mír. Již tehdy poukázal na nevyhnutelnost vznikajícího bloku BRICS, který ekonomicky předstihl Západ a snažil se přetvořit mezinárodní systém směrem k modelu svrchované rovnosti.[40]

Třetí vojenská strategie – ta, která je téměř v každé analýze konfliktu vynechána – se týká jaderné otázky. Americká jaderná doktrína po desetiletí sklouzávala ke stále více všezničujícímu postoji, přičemž tento proces měl silný deformující účinek na sovětskou a později i ruskou ekonomiku. V roce 1980 vláda Jimmyho Cartera prezidentskou směrnicí č. 59 oficiálně schválila „vyrovnávací strategii“. Touto dokumentací opustila americká jaderná doktrína rámec „vzájemného zaručeného zničení“, který říkal, že nikdo nemůže vyhrát jadernou válku, a proto učinila jaderné zbraně neúčinnými coby nástroje války nebo diplomatického nátlaku. Na jejím místě se objevila představa „vyrovnávací“ nebo „protisilové“ moci, která předpokládá, že USA by mohly odstranit vojenské schopnosti soupeře oslabujícím prvním jaderným úderem.[41] To bylo zdůvodnění tzv. „Euroraket“ – amerického jaderného arzenálu, který dorazil do západní Evropy v 70. a 80. letech, s pětiminutovým letovým časem do SSSR. Rozmístění raket Pershing-II bylo doprovázeno dalším vývojem amerického jaderného postoje a přijetím „strategie odstraňování“ (v orig. doslova „strategie stínání hlav“; pozn. překl.), kdy by se USA zaměřily na sovětská ekonomická, politická a vojenská velitelská centra, čímž by prakticky anulovaly celý svůj politický systém a vedly k rychlému rozpadu země. To mělo kořeny v rasistickém přesvědčení, že ruský lid je ze své podstaty prohnaný a násilnický a díky své historii utrpení tolerantnější k masovým úmrtím, a proto vyžaduje větší oběti, než se vzdá[42], což je tvrzení, které přetrvává dodnes. Přestože USA nakonec střely Pershing-II stáhly, uchovávají si v Evropě nejméně 100 jaderných bomb, rozmístěných po Belgii, Německu, Itálii, Nizozemsku a Turecku, přičemž další rozmístění se plánuje pro Velkou Británii. Vedle bomby aktivovaly USA v roce 2016 v Polsku a Rumunsku systémy protiraketové obrany Aegis, které jsou teoreticky schopné zachytit ruské jaderné údery. Jednostranně opustily klíčové smlouvy o kontrole zbraní s Ruskem: Smlouvu o protibalistických raketách v roce 2002, Smlouvu o jaderných silách středního doletu v roce 2019 a Smlouvu o otevřeném nebi v roce 2020. Tím rozbily klíčový pilíř mezinárodní bezpečnosti, který vznikl v pozdních letech Sovětského svazu. A v roce 2025 Ukrajina zaútočila na strategické ruské radarové systémy včasného varování a strategické letectví. Každý z těchto manévrů narušuje opatrnou symetrii jaderné energie a posouvá podmínky, v nichž by se doktrína prvního úderu USA mohla imperiálním válečným plánovačům jevit jako stravitelná.

Zatímco o ruské svrchovanosti slýcháme jen zřídka, stále jsme zaplavováni řečmi o ukrajinském boji za sebeurčení. Trajektorie Ukrajiny od roku 2014 však místo toho odráží systematickou a prohlubující se podřízenost imperialismu. Protesty na Majdanu v roce 2014, zostřené do převratu po masakru pod falešnou vlajkou, který provedly pravicové frakce uvnitř hnutí[43], svrhly vládu, která udržovala přátelské vztahy s Ruskem a politiku nevměšování. Dveře se pak otevřely metodickému povyšování fašistických a reakčních elementů uvnitř ukrajinského státního aparátu – vyzbrojování frontových linií NATO proti Rusku rasistickou ideologií – a prohlubujícímu se pronikání západního finančního kapitálu do jeho ekonomiky. Ukrajina prošla velkou kampaní neoliberální restrukturalizace, která zahrnovala útok na odbory a dělníky – politiky aktivně podsunované ze zahraničí.[44] Od roku 2014 čelila Ukrajina masovému exodu pracovních sil, z velké části do Polska, kde nedostatečně placení ukrajinští dělníci pomáhali napravovat dlouhodobý nedostatek pracovních sil.[45] Koncem roku 2014 se Ukrajina formálně zřekla neutrality a NATO do toho vstoupilo s nabídkou výcviku, společných cvičení a prodeje zbraní. Ze své podřízené pozice se Ukrajina stala předmostím pro dlouho doutnající americkou strategii znovupodřízení obrovského ruského bohatství diktátu globálního neoliberálního řádu. Tento proces nepředstavoval nic menšího než uvalení neokoloniálního uspořádání na ukrajinský lid.

Zde se stává důležitou další dimenze národnostní otázky, která je v postsovětském prostoru do značné míry jedinečná. Geografická architektura Sovětského svazu odrážela úvahy o roli národů v rámci státu. Hranice byly vymezeny tak, aby zvýhodňovaly neruské národnosti, aby se rozešly s „velkým ruským šovinismem“ – produkujícím četné státy s významnými ruskojazyčnými menšinami. Po Říjnové revoluci byla vyhlášena ukrajinská Doněcko-Krivojská sovětská republika a žádala, aby byla začleněna do sovětského Ruska. Lenin to odmítl a na zdroje bohaté a do značné míry ruskojazyčné území zůstalo na sovětské Ukrajině. Tam se stalo součástí širšího projektu s různými národnostmi žijícími společně v míru v rámci socialismu. V roce 1954 byl Krym připojen k obrazu, když prezidium Nejvyššího sovětu SSSR převedlo poloostrov z Ruské sovětské federativní socialistické republiky na Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku. Stejně jako v bývalé Jugoslávii, ani v SSSR učiněná územní rozhodnutí nepředpokládala, že se později stanou složkami násilného programu balkanizace, který tříštil mnohonárodní kompakt ustavený za SSSR. Když se svaz rozpadl, staly se tyto etnické rozdíly ohnisky obrozeného nacionalismu, územního soupeření a uvízlého etnického ruského obyvatelstva.

Stejně jako v Jugoslávii mělo násilí historický původ. Podobně jako Chorvatsko Ustašovce, měla i Ukrajina v Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN-B) násilnou sílu, která kolaborovala s Německem a páchala svůj vlastní holocaust na ukrajinských Židech. Přestože byly tyto síly během války a po ní systematicky likvidovány Rudou armádou a sovětskou rozvědkou, MI6 a CIA je udržovaly při životě.[46] Mise jako operace Red Sox se snažily poskytovat skrytou podporu radikálním nacionalistům organizujícím se proti Sovětskému svazu, zatímco tisíce ukrajinských nacionalistů byly ukryty po celém Západě, zejména v Británii, Kanadě, Spojených státech a Německu. Západ poskytoval polovojenský výcvik a připravoval sítě „zůstaň v týlu“ ve stylu Gladio pro ukrajinské povstalce. Britské a později německé zpravodajské služby navazovaly vztahy s OUN-B Stepanem Banderou. Západoněmecký zpravodajský důstojník, který navázal kontakt, byl bývalý generál Wehrmachtu Reinhard Gehlen. Během války jeho tým strategicky plánoval rozbití Sovětského svazu vyzbrojením etnických menšin.[47] Západ financoval skupiny diaspory, které se zabývaly antikomunistickým organizováním.[48] Mezi lety 1953 a 1990 vedly USA tajnou kampaň – operaci AERODYNAMIC, která byla přejmenována na QRDYNAMIC, pak na PDDYNAMIC a nakonec na QRPLUMB – která financovala ukrajinské noviny, bulletiny, rozhlasové programy a výzkumné ústavy určené k produkci a šíření nacionalistických názorů na Ukrajině. USA to považovaly za jednu ze svých nejúspěšnějších operací s nespokojenými sovětskými občany, pěstující v zemi novou generaci nacionalistů.[49] Tyto proudy zůstaly obzvláště silné na západní Ukrajině a pomáhají vysvětlit, proč se ruská menšina na východě stavěla proti obsazení země nacionalistickými silami a jejich podporovateli v NATO.

Strategie NATO, ačkoli si na bojišti vyžádá až statisíce životů, úspěšná není. Více než dvě desítky let po první vlně expanze na východ se aliance setkala s tvrdým limitem svého postupu. Rusko si zajistilo značnou výhodu – jak ve vojenské, tak v ekonomické oblasti. Nejenže odolalo nejkomplexnějšímu ekonomickému útoku v dějinách a zasadilo významnou ránu sankčnímu aparátu Západu. Také z něj vytěžilo posílení cesty státem řízeného rozvoje. Rozšířilo svou územní kontrolu. Tentokrát našel požadavek na začlenění dvou východoukrajinských oblastí Donbasu podporu v Kremlu a Rusko nyní vyhlásilo kontrolu nad celkem čtyřmi rusky mluvícími oblastmi – nová realita, která se stále více jeví jako nezvratná. Kromě domácích dopadů ruská intervence zostřila jak rozpory, které dřímaly na Západě, tak rozpory v širším mezinárodním systému. Únor 2022 rozpoutal na Západě šílenství revanšismu, represí a revizionismu. Na veřejných prostranstvích byly zakázány ruské a sovětské vlajky, z učebních osnov byly odstraněny ruské knihy a ruští umělci a sportovci byli vyloučeni z akcí. Některá opatření byla absurdní. Jurij Gagarin nechal své jméno odstranit z benefiční akce pořádané Vesmírnou nadací. Jiná byla zlověstná a věštila věci dál na obzoru. Po únoru 2022 začal Západ otevřeně rehabilitovat fašismus. Kanadský premiér Justin Trudeau pozval Jaroslava Hunku, veterána Waffen-SS a jednoho z mnoha Ukrajinců, kteří byli po válce na Západě vítáni, do kanadského parlamentu, kde se mu dostalo potlesku ve stoje. Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbocková pozitivně vzpomínala na svého dědečka, který bojoval proti Rusku během druhé světové války. V Lotyšsku veteráni Waffen-SS pořádali každoroční pochod, zatímco oslavy Dne vítězství potlačovala policie. Po celé východní Evropě byly strženy sochy připomínající vítězství Rudé armády proti nacismu. Seznam je rozsáhlý a není třeba jej zde podrobně rozepisovat. Reakce na 22. únor 2022 v mnoha ohledech předznamenala psychózu, která následovala po operaci Hamásu proti izraelské okupaci 7. října 2023. Obě rozpoutaly fenomén, který je pro euroatlantickou osu možná jedinečný: instinktivní paniku při pohledu, jak národy považované za méněcenné povstávají a zpochybňují západní hegemonii.

Transformace měla důsledky daleko za hranicemi západního světa. Bezprostředně po vzniku SMO se Západ snažil zbytek světa přimět k tomu, aby se řídil jeho příručkou odsouzení a sankcí. Národy globálního jihu se však bránily. Přestože mnozí útok odsoudili, jen málo jich přerušilo ekonomické vazby s Ruskem a méně jich proti němu stále uvalovalo sankce. Místo toho se Západ postupně izoloval. V letech po roce 2022 se BRICS rozšiřoval a ekonomicky předstihl Západ, jak Putin předpovídal před téměř dvěma desítkami let. Bilaterální vztahy mezi klíčovými antiimperialistickými silami se upevňovaly. Začaly vznikat nové infrastruktury hospodářské výměny a politické spolupráce, které postupně vytvářely základní podmínky pro nadnárodní angažmá mimo svěrací kazajku imperiálního systému vedeného USA. Dodávky plynu, o které Evropa přišla, budou nyní proudit do Pekingu, protože Rusko a Čína podepsaly významnou dohodu o prohloubení energetické spolupráce.[50] Tyto tendence se jen vyostřily po genocidním útoku Izraele na Gazu v roce 2023 a jeho válce s Íránem zahájené v červnu 2025. Ve Velké šachovnici Brzezinski varoval, že největší hrozbou pro Spojené státy bude vznik „antihegemonické koalice“ vedené Čínou, Ruskem a Íránem. Ve velké ironii osudu vznikla tato koalice právě v reakci na politiku, kterou prosazovali američtí imperiální plánovači – od sankcí přes dluhové pasti až po vojenské obklíčení, které se nyní jako bumerang obrací proti svým architektům.

Nuže, quo vadis, (pro ty, kteří by snad nevěděli, kam kráčíš; pozn. překl.), Rusko? Samir Amin viděl v Rusku „segmenty politické třídy… které jsou nakloněny podporovat státní kapitalismus, jenž by byl naopak otevřen možnosti vydat se směrem k demokratickému a zespolečenštěnému řízení“. Je tato cesta pravděpodobná? Byly sankce pro „oligarchii“ tak zničující, jak naznačuje Galbraith? Byly jejich zájmy podřízeny státu, nebo je prostě ovládla vláda zkušeného a stárnoucího vůdce? Je možná příliš brzy na to říci, zda státní aparát vybudovaný v posledních několika desetiletích dozrál natolik, aby zadržel síly rozpoutané rozpadem SSSR. Existují však i pozitivní signály. Úzké spojenectví Ruska se silami světového socialismu – Čínou, Kubou, Venezuelou a Korejskou lidově demokratickou republikou – přinejmenším zmírnilo některé protikomunistické proudy ve vládě a zdá se, že vyvolalo upřímný zájem o alternativní modely rozvoje. Vzhledem k tomu, že na vzestupu je západní bojechtivost, zůstane v dohledné budoucnosti jedinou schůdnou cestou pochod ke svrchovanosti. To ukáže čas. Když Amin psal svou knihu, psal se rok 2018. Rozvětvená cesta, jíž končí, ukazuje jak na nejistoty v jeho myšlení, tak na brilantní jasnost jeho prognóz. Dnes, s výhodou sedmi strukturovaných let historie, můžeme s o něco větší jistotou tvrdit, že opětovné začlenění Ruska do globální antihegemonické fronty se může docela dobře ukázat jako jedna z rozhodujících kapitol vleklého boje proti imperialismu.

FOTO - Facebook

Pawel Wargan

Autor je badatel a organizátor. Slouží coby politický koordinátor v Progressive International (Pokrokové internacionále) a publikuje v časopisech Tribune, Monthly Review, Peace, Land & Bread i jinde.

************************************************

[1] Samir Amin, Russia and the Long Transition from Capitalism to Socialism (New York: Monthly Review Press, 2016; Rusko a dlouhý přechod od kapitalismu k socialismu), 128.

[2] James K. Galbraith, “The Gift of Sanctions: An Analysis of Assessments of the Russian Economy (Analýza hodnocení ruské ekonomiky), 2022 – 2023,” Working Paper No. 204 (Institut pro nové ekonomické myšlení, duben 2023).

[3] Evropská komise, “EU přijímá 18. balíček sankcí proti Rusku,” 18. července 2025, https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/en/ip_25_1840.

[4] Statista, „Celkové množství sankcí na seznamu, uvalených na Rusko územími a organizacemi po celém světě od 22. února 2022 do 11. ledna 2024 podle cíle“ leden 2024, https://www.statista.com/statistics/1293531/western-sanctions-imposed-on-russia-by-target/.

[5] Zdá se, že část ruské vládnoucí třídy usilovala právě o výsledek, jehož se Amin obával. Leonid Volkov, blízký spolupracovník Alexeje Navalného, se opakovaně zasazoval o zrušení sankcí vůči vybraným příslušníkům ruské vládnoucí třídy – často si vybíral zástupce finančního kapitálu jako Olega Tinkova – a zároveň nastínil strategii eskalace „politických turbulencí“ v zemi. (Mimochodem, Tinkov v roce 2022 po kritice vlády natrvalo opustil Rusko). Tento přístup naznačoval agendu změny režimu, která by se souhlasem liberální střední třídy v ruských metropolích obnovila prozápadní třídu kompradorů (agentů cizích mocností).

[6] Karla Hoff a Joseph E. Stiglitz, ”After the Big Bang? Obstacles to the Emergence of the Rule of Law in Post-Communist Societies,” (Po velkém třesku? Překážky vzestupu zákonodárství v post-komunistických společenstvích) American Economic Review 94, č. 3 (2004).

[7] Světová banka, Russian Economic Reform: Crossing the Threshold of Structural Change. (Ruská hospodářská reforma: Překročení prahu strukturální změny; Washington, D.C.: World Bank, 1994).

[8] Branko Milanovic, Income, Inequality, and Poverty During the Transition from Planned to Market Economy (Příjem, nerovnost a chudoba během přechodu od plánované na tržní ekonomiku; Washington, D.C.: World Bank, 1997).

[9] Ali Kadri, “Notes on the Fall of Fertility in Russia,” (Poznámky o pádu plodnosti v Rusku);  IDEAs, https://www.networkideas.org/featart/feb2012/Ali_Kadri.pdf.

[10] Toto vyplývá to z nových údajů, které sestavil Jason Hickel a jeho tým z Institutu pro ekologickou vědu a techniku (ICTA-UAB) na Nezávislé univerzitě v Barceloně. Čísla jsou předmětem chystaného příspěvku; Paweł Wargan, “The Neoliberal Holocaust,” Peace, Land and Bread 6 (počátek října 2025).

[11] David Stuckler et al., “Mass privatisation and the post-communist mortality crisis: a cross-national analysis,” (Masová privatizace a krize post-komunistické úmrtnosti; The Lancet 373, vydání 9661.

[12] Statista, “Share of the oil and gas industry in the gross domestic product (GDP) of Russia from 2017 to 2024,” (Podíl ropného a plynařského průmyslu na HDP Ruska v letech 2017-2024)  https://www.statista.com/statistics/1322102/gdp-share-oil-gas-sector-russia/.

[13] TASS, “Share of oil and gas revenues in Russia’s budget at about thirty percent in 2024 — deputy PM,” (Podíl naftařských a plynařských příjmů v rozpočtu Ruska kolem 30 % v r. 2024- poslanec Dumy); 30. ledna 2025, https://tass.com/economy/1906453. Stojí za zmínku, že tyto údaje se zdají být v poklesu, i když to může také odrážet různé účetní strategie. V roce 2022 bylo oznámeno, že ropa a plyn činily 45,5 procenta vládních příjmů. Viz Сергей Мингазов, “Счетная палата отчиталась о росте нефтегазовых доходов бюджета в 1,7 раза,” Forbes Russia, 31. 8. 2022, https://www.forbes.ru/finansy/475741-scetnaa-palata-otcitalas-o-roste-neftegazovyh-dohodov-budzeta-v-1-7-raza.

[14] Rozpočet, “Госсектор в российской экономике. Ключевые цифры и тенденции [Státní sektor v ruské ekonomice. Klíčová čísla a tendence],” 31. 5. 2019, https://bujet.ru/article/377053.php.

[15] Stanislav Klimovič a Ulla Pape, “Business-State Relations and the Role of Corporate Social Responsibility in Russia’s Regions,” (Vztahy podnikání a státu a úloha podnikové společenské zodpovědnosti v oblastech Ruska); Russian Analytical Digest 254 (2020): 7-10.

[16] Olga Kryštanovská a Stephen White, “The Formation of Russia’s Network Directorate,” (Utváření ruského síťového direktorátu) Russia as a Network State, editace Vadim Kononenko a Arkadij Mošes (Londýn: Palgrave Macmillan, 2011).

[17] Interfax, “Число чиновников в советах директоров компаний РФ в 2015г выросло на 28%, иностранцев - упало на 9% [počet činovníků v podnikových radách v Ruské federaci vzrostl v r. 2015 o 28 % a počet cizinců klesl o 9 %],” 28. října 2015, https://www.interfax.ru/presscenter/476057.

[18] Magomed Ruslanovič Taštamirov a kol., “State of Banking Competition in the Banking Services Market in Russia,” (Stav bankovní konkurence na trhu bankovních služeb v Rusku); zpravodaj předložený na 4. mezinárodní konferenci o společenském a kulturním přechodu v kontextu současné globalizace (SCTCMG), 19.-21. května 2021, European Proceedings of Social and Behavioural Sciences (Evropská opatření společenských a etologických [nauka o chování] věd, 2022),  https://www.europeanproceedings.com/article/10.15405/epsbs.2022.11.85?utm_source=chatgpt.com

[19] Trading Economics, “Russia GDP Annual Growth Rate,” (Ekonomika obchodu „Míra ročního růstu HDP Ruska“) https://tradingeconomics.com/russia/gdp-growth-annual.

[20] Trading Economics, “Russia Gross Fixed Capital Formation,” (Utváření hrubého přírůstku fixního kapitálu Ruska) https://tradingeconomics.com/russia/gross-fixed-capital-formation.

[21] Všechny údaje převzaty od World Bank Group (Světové banky), https://data.worldbank.org.

[22] Ilja Matvejev například tvrdil, že „neekonomické kořeny agresivního rozpínavosti Ruska od roku 2014 vyvolávají otázky o soudobé platnosti klasických teorií imperialismu“ a že „imperialismus nemusí být pouhým rozšířením kapitalismu“. Místo toho se snažil nově definovat imperialismus jako „násilí a nadvládu poháněné nezodpovědnou politickou třídou“ proti „převážně dělnické třídě“. Ilja Matvejev: „Válka na Ukrajině a ruský kapitál: Od vojensko-ekonomického k plnému vojenskému imperialismu“, Dossier: The War in Ukraine and the Question of Internationalism (Válka na Ukrajině a otázka internacionalismu; Londýn: Alameda Institute, 2023), https://alameda.institute/publishing/dossier-ukraine/.

[23] Taras Bilous v oceněném eseji, který byl na Západě čten napříč levicí, přirovnal během kubánské raketové krize Ukrajinu ke Kubě a tvrdil, že ruská invaze byla motivována strachem z revolučního souseda, stejně jako byla USA ohrožována Kubou, která se připojila k Sovětskému svazu. Tento argument přisuzuje Majdanu pokrokový charakter a zamlžuje jeho roli v rámci amerického systému imperialistické akumulace. Viz Taras Bilous, “The War in Ukraine, International Security, and the Left,” (Válka na Ukrajině, mezinárodní bezpečnost a levice), New Politics, 24. května 2024,  https://newpol.org/the-war-in-ukraine-international-security-and-the-left/.

[24] Tento způsob uvažování přiměl například ukrajinského učence Volodymyra Iščenka k závěru, že ruská rétorika o suverenitě „není nutně ani tak artikulací ruského národního zájmu, jako přímým odrazem třídních zájmů ruských politických kapitalistů“. Viz Volodymyr Ischenko, “Behind Russia’s War Is Thirty Years of Post-Soviet Class Conflict” (Za ruskou válkou je třicet let post-sovětského třídního konfliktu), Jacobin, 3. října 2022, https://jacobin.com/2022/10/russia-ukraine-war-explanation-class-conflict.

[25] Vladimír I. Lenin, „Imperialismus: Nejvyšší stadium kapitalismu“ (Londýn: Penguin Books, 2010), 4.

[26] Vladimir I. Lenin, „Návrh tezí o národnostní a koloniální otázce“, 2. sjezd Komunistické internacionály, https://www.marxists.org/archive/lenin/works/1920/jun/05.htm.

[27] M.N. Roy, “Supplementary Theses on the National and Colonial Question,” (Dodatečné teze o národnostní a koloniální otázce), 2. sjezd Komunistické internacionály,  https://www.marxists.org/history/international/comintern/2nd-congress/ch04.htm.

[28] Utsa Patnaik a Prahbat Patnaik, Capital and Imperialism: Theory, History and Present (Kapitál a imperialismus: Teore, dějiny a současnost; New York: Monthly Review Press, 2021), část I.

[29] Paris Yeros a Praveen Jha, “Late Neo-colonialism: Monopoly Capitalism in Permanent Crisis,” (Pozdní neo-kolonialismus: Monopolní kapitalismus v trvalé krizi) Agrarian South: Journal of Political Economy (Agrární Jih: Zpravodaj politické ekonomie) (roč.) 9, č.1. (2020): 3.

[30] Utsa Patnaik, The Republic of Hunger and Other Essays (Hladová republika a další eseje; Monmouth, Wales: Merlin Press, 2007).

[31] Paris Yeros, "Generalized Semiproletarianization in Africa", (Zobecněná poloproletarizace v Africe) The Indian Economic Journal 71, č. 1 (2023).

[32] Paris Yeros, "A Polycentric World Will Only Be Possible by the Intervention of the 'Sixth Great Power'," (Polycentrický svět bude umožněný jen zásahem „Šesté velmoci“);  Agrarian South Journal of Political Economy, roč. 13, č. 1 (2024).

[33] Podle údajů zpracovaných Výzkumnou službou amerického Kongresu se zhruba osmdesát procent amerických vojenských zásahů po roce 1946 uskutečnilo po pádu SSSR. Barbara S. Torreonová a Sofia Plagakisová: “Instances of Use of United States Armed Forces Abroad, (Příklady užití ozbrojených sil USA v cizině) v létech 1798–2022” (Washington, D.C.: Congressional Research Service, 2022).

[34] Ali Kadri, Arab Development Denied: Dynamics of Accumulation by Wars of Encroachment (Odepřený arabský rozvoj: Dynamika akumulace narušujících válek; Londýn: Anthem Press, 2014).

[35] Rada pro bezpečnost a spolupráci v Evropě: Americká helsinská komise: „Dekolonizace Ruska: Morální a strategická nutnost“; 23. června 2022, https://www.csce.gov/wp-content/uploads/2023/11/0623-Decolonizing-Russia-A-Moral-and-Strategic-Imperative.pdf.

[36] Max Ajl, “Palestine’s Great Flood: Part I,” (Velká potopa Palestiny, část I) Agrarian South: Journal of Political Economy roč. 13, č. 1 (2024).

[37] Patrick E. Tyler, “U.S. Strategy Plan Calls for Insuring No Rivals Develop,” (Strategický plán USA volá po zajištění rozvoje bez soupeřů); New York Times, 8. března 1992.

[38] Zbigniew Brzezinski, The Grand Chessboard: American Primacy and Its Geostrategic Imperatives (Velká šachovnice: Americká nadřazenost a její geostrategické nezbytnosti); New York: Basic, 1997), 51, 209.

[39] Dokumenty, jež zveřejnil Der Spiegel v únoru 2022, odhalují, že američtí, britští, francouzští a němečtí činovníci měli jasno v tom, že „nelze … nabídnout členství v NATO Polsku ani jiným“; Klaus Wiegrefe: “Neuer Aktenfund von 1991 stützt russischen Vorwurf,” (Nově nalezené dokumenty z roku 1991 podporují ruské obvinění; z něm. do angl. přeloženo pomocí https://laratranslate.com) Der Spiegel, 18. února 2022.

[40] Vladimir Putin, Projev a následná diskuse na mnichovské konferenci o bezpečnostní politice, Kreml, 10. února 2007, http://www.en.kremlin.ru/events/president/transcripts/24034.

[41] John Bellamy Foster, “The U.S. Quest for Nuclear Primacy: The Counterforce Doctrine and the Ideology of Moral Asymmetry,” (Americké pátrání po jaderné nadřazenosti: Doktrína protiváhy a ideologie morální asimetrie); Monthly Review 1975, č. 9 (2024), https://monthlyreview.org/2024/02/01/the-u-s-quest-for-nuclear-primacy/.

[42] Diana Johnstoneová, The Politics of Euromissiles: Europe's role in America's world (Politika euroraket: Úloha Evropy v americkém světě; Londýn: Verso, 1984), 25.

[43] Ivan Katchanovski, “The "snipers’ massacre" on the Maidan in Ukraine,” (Odstřelovačský masakr při Majdanu na ukrajině); Cogent Social Sciences roč. 9, č. 2 (listopad 2023),  https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=4628852.

[44] Thomas Rowley, “UK sponsors deregulation of labour rights in Ukraine,” (V. Británie sponzoruje deregulaci pracovního práva na Ukrajině); openDemocracy, 10. listopadu 2021,  https://www.opendemocracy.net/en/odr/uk-sponsors-deregulation-of-labour-rights-in-ukraine/.

[45] Paweł Wargan, “Poland—Migration Policy as Controlled Inflow and Outflow of Labor Demand,” (Polsko - migrační politika coby kontrolovaný příliv a odliv požadavků na pracovní sílu);  Dossier: Import–Deport, European Migration Regimes in Times of Crises (Přísun.deportace, evropské migrační režimy v době krize; Zetkin Institute, 2024), https://zetkin.forum/publications/import-deport-european-migration/#poland.

[46] Casey Michel, “The Covert Operation to Back Ukrainian Independence that Haunts the CIA,” (Tajná operace na podporu ukrajinské nezávislosti, která straší CIA) Politico, 11. listopadu 2022,  https://www.politico.com/news/magazine/2022/05/11/covert-operation-ukrainian-independence-haunts-cia-00029968.

[47] Richard Breitman a Norman J.W. Goda, Hitler’s Shadow: Nazi War Criminals, U.S. Intelligence, and the Cold War ([Hitlerův stín: Nacističtí váleční zločinci, zpravodajské služby USA a studená válka]; Washington, D.C.:National Archives and Records Administration [Správa národních archivů a záznamů], 2010), 83.

[48] Torben Gülstorff, “Warming Up a Cooling War:An Introductory Guide on the CIAS and Other Globally Operating Anti-communist Networks at the Beginning of the Cold War Decade of Détente,” (Oteplování studené války: Úvodní průvodce CIAS a dalšími globálně působícími protikomunistickými sítěmi na počátku desetiletí uvolňování napětí studené války); Pracovní sešit č. 75 (Cold War International History Project [mezinárodní projekt dějin studené války], Woodrow Wilson International Center for Scholars, únor 2015),  https://www.wilsoncenter.org/sites/default/files/media/documents/publication/cwihp_working_paper_75_warming_up_a_cooling_war.pdf.

[49] Breitman and Goda, Hitler’s Shadow, (Hitlerův stín), 88-91.

[50] Al Jazeera, “Russia, China ink deal to build new gas pipeline as they deepen energy ties,” (Rusko-čínská písemná dohoda o výstavbě nového plynovodu při prohlubování energetických vazeb); 2. září 2025, https://www.aljazeera.com/news/2025/9/2/russia-china-ink-deal-to-build-new-gas-pipeline-as-they-deepen-energy-ties.

Zdroj: https://www.anti-imperialists.com/blog/whither-russia s laskavým poskytnutím Irskou komunistickou stranou, Dublin

Překlad Vladimír Sedláček

https://www.youtube.com/watch?v=GN450aaOYUg

https://www.youtube.com/watch?v=Qv7AhS6Q0UQ