Polednice nad Dunajem

Ve střední Evropě se občas stávají zvláštní věci. Například prezident země ve válce (nebo speciální vojenské operaci) začne vyhrožovat premiérovi jiné země… vlastní armádou. A že se to celé odehraje kvůli půjčce, ropovodu a evropské politice, která někdy připomíná spíš rodinnou hádku než diplomacii.

Podle zpráv měl Volodymyr Zelenskyj naznačit Viktorovi Orbánovi, že pokud Maďarsko nepřestane blokovat finanční pomoc Kyjevu, může to mít důsledky. A tak si člověk říká: kam jsme se to dostali? Evropská politika se zjevně posunula od konferenčních stolů ke stylu „když mi nepůjčíš peníze, pošlu na tebe armádu“.

Orbán je v evropské politice už dávno něco jako dítě, které odmítá jíst špenát. Brusel říká: „Podepiš sankce.“ Orbán odpovídá: „Nechci.“ Brusel říká: „Tak alespoň půjčku Ukrajině.“ Orbán: „Taky nechci.“ A někde nad tím vším stojí Zelenskyj, který má pocit, že mu dochází trpělivost.

Celá situace začíná trochu připomínat starou baladu. „U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo…“ Jenže místo dítěte stojí u evropského stolu několik premiérů a prezidentů a křičí každý trochu jinak. Jeden o bezpečnosti, druhý o suverenitě, třetí o ropě z Družby a čtvrtý o půjčkách.

A někde v pozadí, jako v Erbenově baladě, by skoro člověk čekal, že se otevřou dveře a vstoupí Polednice. „Pojď si proň, ty Polednice…“ Jenže tentokrát by si nešla pro zlobivé dítě, ale pro evropskou diplomacii, která se v posledních letech proměnila v cosi mezi rodinnou terapií a reality show.

Je samozřejmě otázka, co bylo skutečně řečeno a co je jen mediální interpretace. Politika má totiž zvláštní vlastnost: jedna věta řečená v nervózní debatě se může v titulku proměnit v téměř válečnou hrozbu. Ale i kdyby šlo jen o ostrou metaforu, zní to zvláštně. Ukrajina bojuje o proti Rusku, a přesto se v evropském prostoru vede paralelní bitva – tentokrát o půjčky, sankce a potrubí.

Orbán mezitím dál hraje svou roli evropského „potížisty“. A Zelenskyj roli muže, který už nemá čas na diplomatické zdvořilosti. A tak by možná stačilo, kdyby někdo v Bruselu otevřel starou knihu balad a připomněl všem starou pravdu: když se v jedné místnosti příliš křičí, může se stát, že nakonec opravdu někdo přijde. A nebude to diplomat. Bude to Polednice.

Jan Klán