Když se noc ztiší a město se konečně zastaví, zůstane jen tiché šumění elektřiny a slabé světlo hodin, které promítají svůj vlastní vesmír na strop. Čtyři číslice, sedm čárek každá. Dohromady osmadvacet drobných hvězd, co střídavě hoří a hasnou – malá souhvězdí, která každou noc promítají čas, smysl života a občas i neschopnost usnout.

Někdo by v tu chvíli počítal ovečky. On počítá roky.

Půlnoc je rok nula. Čas se rodí z ničeho, z okamžiku, který svítí jen o chlup jasněji než tma. Pak pomalu běží vpřed — 00:01, 00:02… Každá minuta je jeden rok v tichém vesmíru na stropě. Sledovat ty číslice, jak přeskakují, je jako být svědkem stárnutí světa. 00:59 — konec epochy. A pak náhlý skok. Rok 59 mizí a objevuje se 100. Nikdo netruchlí za ztracenými dějinami. Požár Říma, zkáza Pompejí, část antiky pohřbená mezi dvěma tiknutími. Jen cvak a jste o století dál.

V každém »století na stropě« tak několik let chybí, tudíž to vlastně ani není století. O to rychleji se dostane do roku 1959 a…

A zjistí, že se vlastně ani nenarodil, stejně jako ostatní »Husákovy děti«. Není žádný Listopad ’89 – a vlastně ani Srpen ’68. Nikam neletěl Jurij Gagarin, Apollo 11 ani Vladimír Remek. Nepostavila se a ani nebourala Berlínská zeď. Nevypukla občanská válka v Jugoslávii, ani operace Pouštní bouře. Nerozpadla se Jugoslávie, Sovětský svaz ani Československo. Česká republika tak nevstoupila jako první země bývalého východního bloku do Severoatlantické aliance. Ani hokejisté kolem Jaromíra Jágra pod vedením Ivana Hlinky nezískali zlaté medaile na zimních olympijských hrách v Naganu. Ti českoslovenští pak několik titulů mistrů světa a fotbalisté kolem Antonína Panenky nevyhráli mistrovství Evropy v Bělehradu.

Čas na stropě nezná minulost. Jen neúprosné »teď«. Každý segment má svou roli. Všech sedm dohromady tvoří jazyk, kterým mluví ticho. Když svítí všech sedm — to je osmička, dokonalost. Všechny možnosti zapnuté, celý svět rozsvícený. Když zhasnou všechny — konec. A přesto se v tom muži, co leží pod tím světlem, rozlévá zvláštní klid.

Spát v budoucnosti znamená smířit se s tím, že nic netrvá. Každý rok, pardon — každá minuta, odtéká jako proud elektronů do neznáma. A přece každou noc znovu začíná. V okamžiku 00:00 se vesmír resetuje. Znovu vznikne rok nula. Zrodí se nový den, nový čas, nový svět.

Někdo by řekl, že to jsou jen hodiny. On ví, že je to celý vesmír v měřítku postele. A někde v hloubi tmy, mezi tiknutím a dalším přeskokem segmentů, si s úsměvem pomyslí: »Až se čísla překlopí na 23:59… To bude konec světa. Ale do té doby? Do té doby budu spát v budoucnosti.«

Čísílka zhasínají, displej umlkne. Světlo sedmi segmentů naposledy pohasne… Je to docela zvláštní — spát pod hodinami, které vás každou noc přesouvají v čase. A co je pravda? To se přece dozvíme v roce 2359…

Ale nebojme se, svět se znovu narodí. Přesně v nula nula nula nula.

Zbyšek KUPSKÝ

K hlavní fotografii: Víte, co se stalo roku 1234? Papež Řehoř IX. svatořečil Dominga de Guzmána - kazatele a zakladatele Řádu bratří kazatelů, který později přijal jeho jméno – dominikáni.