Určitě znáte ten pocit, že si jste něčím tak jisti, že i sázka o milion by byla tutová. Také jsem ho měl a nedávno jsem si ho potvrdil – tedy z velké části potvrdil.

Zavinil to vlastně Jan Vyčítal už v roce 1990. V písni To tenkrát v čtyřicátom pátom zpíval, že »mu přišla holka ze školy, že nás osvobodila jenom Rudá armáda. Šel do sborovny a u Marxových spisů řek tý úče, že jí dává kuli z dějepisu a jestli chce, tak že jí ukáže ten otoman, kde seděli tenkrát ti hoši v parkách, o Coca-Cole snili a horkejch párkách«.

https://www.youtube.com/watch?v=WBl9VhEoRT4&list=RDWBl9VhEoRT4&start_radio=1

Ponechme stranou, že samotný otoman, kde »už pětačtyřicet let nesmí nikdo sedět«, nic takového nedosvědčí. Ale jde o tu »úču«.

Kolikrát jsem tvrdil, že jsem se nic takového ve škole neučil a kolik oponentů jsem měl? A kolik těch sázek o milion bych vyhrál? Nedávno se mi dostalo do rukou několik fotoverzí učebnic dějepisu (Věro, moc děkuji!), mezi nimi i ta pro 8. třídu, ze které jsem se ve školním roce 1985/86 učil, a… Na stranách 74-77 jsem našel důkaz, že nic takového tam napsáno není. Ale není tam ani výslovně napsáno, že část Československa osvobodila americká armáda. Je tam ale mapa Osvobozování Evropy Sovětskou armádou, na které je jasně vidět, kam až došla i ta část, kam už nešla. Nikde není zmínka, kdo tu část osvobodil, ale na předchozích stranách je text i foto o setkání spojeneckých vojsk na Labi a Jaltské konferenci. Záleželo asi na učitelích a zvídavosti žáků, zda došlo k dotazu a doplňujícímu výkladu. Pamatuju si, že ta naše, která byla zároveň i naší třídní, nám to řekla pravdivě.

Netvrdím, že někdy jindy a někde jinde se nestalo to, o čem je zmíněný hit. Ale hned mě dost překvapila informace, že si jedno jméno sice správně pamatuji z dějepisu, ale v učebnici jsem ho nenašel. A zase to je o tom, že naše třídní nás neučila jen to, co bylo v učebnicích napsáno.

Tentokrát jde o látku ze sedmičky. A tentokrát bych tu sázku prohrál… Na straně 26 se píše o 17. listopadu 1939: »Jednou z obětí brutálního fašistického zásahu byl student Jan Opletal, jehož pohřeb se stal dějištěm další protifašistické demonstrace.« Vsadil bych se a dlouho jsem fakt věřil, že jméno pekařského tovaryše Václava Sedláčka jsem tehdy četl v té učebnici. Ale teď už vím, že zaznělo z úst naší třídní.

Docela jsem se proto v říjnu 2018 divil, když jsem na iDnes.cz četl článek Návrat neznámého hrdiny. Zabili ho vedle Opletala a pak všichni zapomněli. Netušil jsem, proč by na něj měli všichni zapomenout, ale ve článku odpověď byla: narodil se v Recklinghausenu v Severním Porýní–Vestfálsku jako prostřední ze tří synů v rodině českého horníka. Nevím, kolik je na tom pravdy, ale je-li to vážně jen tento důvod, je to smutné. Jisté je, že už nějakou dobu mají oba společnou pamětní desku, na které jsou latinské verše římského básníka Horácia »Úplně nezemřu«. A důležité je nezapomenout!

A nejbizarnější je, že se vůbec diskutuje o tom, kdo se více provinil účastí či neúčastí na některém místě. Dnes »jediné správné« místo je na Národní třídě. Někteří si ale »dovolili« jít o kousek dál k Hlávkově koleji a následně dokonce na slavnostní pietní akci pod patronací ministerstva obrany v prostorách Ruzyňských kasáren. Následně položili věnce i do zdejší jízdárny, kde docházelo k popravám vedoucích představitelů domácího odboje, včetně devíti studentských funkcionářů právě 17. listopadu 1939. A to přináší poslední otázku: Proč se na Národní třídě zapalují svíčky, když tam nikdo nezemřel?

Zbyšek Kupský