V Brně se na konci května bude konat sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Má to být historický okamžik. Úplně historický, protože ani Henleinovo hnutí si sem před 2. světovou válkou Parteitag nesvolalo. Snad proto, že Brno za republiky bylo už chápáno jako české město, byť se silnou německou menšinou, a Henlein s Frankem potřebovali ke svým velkým akcím místo, kde budou ulice vyzdobeny sudetoněmeckými či hákovým křížem vyzdobenými prapory a vládnout v nich budou muži v podobných uniformách, jaké nosili příslušníci SA kousek za našimi hranicemi. To v počeštělém Brně už možné nebylo. V Liberci, v Karlových Varech v tehdejších dobách však ano.

Nebylo by tomu tak ani nyní, kdyby ovšem nevznikl spolek Meeting Brno, z.s. Pokud jde o Liberec a Karlovy Vary, tam se nic podobného nekoná. Nemají tu totiž žádný Meeting. V Brně vše začalo v roce 2016, kdy skupina havloidních organizátorů se rozhodla jako pokračování tzv. Roku smíření pořádat festival, jenž mimo jiné má vyjádřit lítost města Brna nad poválečným vyhnáním (ne tedy odsunem) německojazyčného obyvatelstva a jehož součástí má být tzv. Pouť smíření vedoucí z Pohořelic do moravské metropole.

Tak každoročně se už jedenáct let jeden týden v květnu koná několikadenní akce, jež si dává za cíl udělat silnou čáru za minulostí. Jako dobu oné čáry stanovila květen roku čtyřicátého pátého. Tak umně byla z historie vypuštěna minulost brněnských Němců (i těch nebrněnských) a vlastně také důvod všeho a do povědomí se dostal následek, jenž se obratem ruky změnil i v příčinu. Šlo, a vlastně stále jde, o zkoušku stavu paměti a postupnou změnu pohledu na příčiny Mnichova a vlastně celé 2. světové války. Jako tváře zmíněného spolku je na internetu představováno šest, vlastně sedm žen a tři muži. Je jich jistě víc, ale o to nejde. Tou sedmou představovanou – prezidentkou je evangelická farářka od kostela sv. Mikuláše na pražském Staroměstském náměstí Martina Viktorie Voborníková Kopecká, známá z televize a z televizního StarDance.

https://www.youtube.com/watch?v=M-Sbd3D2H9o

(Osobně nevěřím, že paní farářka, přes svou abnormální toleranci, si je vědoma všech souvislostí, ale stala se tváří zmíněného festivalu. Měla by tudíž více přemýšlet. V souvislostech. Bez brýlí Mámení, jak to učinil ve svém Labyrintu i Poutník, Jan Ámos, a kterého ona je vlastně následovnicí ve funkci.)

Také donátory známe, protože nic se dnes nemůže uskutečnit bez peněz. V každém případě jedním z přispěvatelů podle internetu je samo město Brno, Jihomoravský kraj, Česko-německý fond budoucnosti, nadace Blíž k sobě, dvě velká vinařství, ad., spolupracovníky potom, podle stejného seznamu, brněnská diecéze, Muzeum Brněnska, brněnské Turistické a informační centrum, Národní pedagogický institut, Paměť národa, Adalbert Stifter verein, Seeliger gemeinde… Takže, proč by organizátoři nebyli spokojeni a akci nepořádali – řeknete, vždyť jde o spolek žijící z našich dotací a příspěvků, jež se k nim dostanou okruhem, ale dostanou. Vlastně jde snad dokonce o vyšší, v každém případě však místně brněnský a církevní zájem.

Program festivalu je navíc vytvořen tak, aby dokázal, jak doopravdy to se smířením myslíme. Že nabízíme ruku. Upřímně? Snad. Tedy my Češi. Jenže je to u potomků bývalých českých Němců stejné? Proč pak v programovém dosud platném dokumentu »20 bodů« se tvrdí, že »Sudetští Němci se marně snažili zajistit na půdě oktrojované československé ústavy svou hospodářskou, sociální a národní (nationale) existenci«, že »Expanzivní český nacionalismus využil ve spolku se sovětským imperialismem v r. 1945 zhroucení Německé říše k tomu, aby vyhnal sudetské Němce z jejich rodové sídelní oblasti a okradl je o jejich národní majetek. Tento postup je – s odhlédnutím od tehdejších tragických událostí a vražd – porušením základních lidských práv a svobod milionů lidí«, že »Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ vcelku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staletí trvající vlasti«, či že »O osudu sudetských Němců a jejich území (tedy odkud byli odsunuti – pozn. kz) může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem«.

Dnes vychováni televizí bychom vykřikli jako dodatek k poslední větě: Bingo. Tam je zakopaný pes. Proč však organizátoři akce nic z toho nepochopili? Že jde o první krok, kterým se sahá na naši státnost? (Nebo pochopili?) Jinak by na některém z uvedených květnových setkání museli položit i otázku, proč se landsmanšaft dodnes nedistancoval od zmíněného programu a nezrušil ho? Kdyby pak organizátoři dostali vyhýbavou nebo zamítavou odpověď, nemohli by přece podobnou akci vůbec pořádat, dokonce pak sjezd potomků šikany z nedávné minulosti. Ovšem pokud se tyto akce nekonají s cílem, který program »20 bodů« otevřeně vyslovuje a my vlastně už předem souhlasíme s jejich obsahem. Vždyť přece »nelze dopředu vyloučit státoprávní společenství s českým a slovenským národem, pokud toto společenství bude založeno na základě stejně oprávněného, svobodného partnerství, jež spočívá na projevu svobodné vůle účastníků…« (»20 bodů« ).

Má to znamenat, že nás Německo spolkne, nebo je připraveno spolknout, a my sami si nasadíme oprátku? Program festivalu, kromě stálých pochodů z Pohořelic, od Jahr Versöhnung – Roku smíření bych pochválil. Proč ne, jde-li např. o česko-německo-židovské soužití v Brně, o hodnoty svobody, o výjimečné osobnosti města, o Gregora Mendela, o vztah Čechů a Slováků? Bohužel všechno má svůj politický podtext. I to, jak se k tématům přistupuje. To se týká také zmíněného pochodu, který probíhá bez vysvětlení důvodů a seznámení s tehdejší situací a může být proto vyzněn jen protičesky.

Ostatně některá diskutovaná témata uvedená v programech Meetingu Brno už přímo k sebemrskačství navádějí – ztracené a nalezené domovy, moc bezmocných, od traumatu k naději. Mezi tématy není ovšem vynechána ani situace na Ukrajině či cesta (s)míru. Jen jedno téma, vlastně souhrn témat, chybí – to které stále rozděluje a přesto by vlastně podle Česko-německé deklarace z ledna roku 1997 nemělo už dávno platit. To o dvaceti bodech, které nejen překrucují historii, ale také svým velkopanským tónem se pokoušejí být mentorem pro Tschechei (německý pejorativní název pro Čechy). Pokud se jím někdo řídí, nebo ho stále pokládá za svůj program, mělo by následovat: Buď sbohem a vrať se, až pochopíš, že jednat z pozice nadřazenosti se už dávno stalo minulostí. To nezmění ani pár desítek malověrných, před nimiž dr. Beneš svého času varoval.

Jaroslav Kojzar

Pozn. – k pochodu na Pohořelice na základě dokumentů, jež byly shromážděny pečlivými archiváři, se vrátím. Mýty je třeba odhalovat.