Nejsme z oceli

Fotograf a novinář Salama Nabil Younis hovoří s dopisovatelkou Shanzane Zaeemovou o psychické zátěži válečného zpravodajství z Gazy

„Pracovní den v Gaze je pro novináře jako čekání na popravu oběšením.“ Tak popisuje sedmadvacetiletý fotograf-novinář krutou realitu, již každý den čelí. Pro novináře z frontové linie jako on nejsou reportáže z Gazy pouhou profesionální výzvou - je to psychická, emocionální i existenční zátěž.

Younis získal bakalářský titul v žurnalistice na univerzitě Al-Aqsa v Gaza City, kde zahájil svou kariéru fotografováním a editováním. Před válkou zaměřoval objektiv na dokumentování života: svatby, společenské festivaly, mládežnické programy a zářivé krásy pobřeží Gazy. „Chtěl jsem ukazovat krásy našeho místa,“ říká mi. „Moře, oslavy, přírodu. Milujeme život.“

Ale od vyostření násilí v říjnu 2023 se vše změnilo.

„Prožíváme velmi děsivé okolnosti,“ říká. „Hodně se tu bombarduje. Nemáme tu ani základní životní potřeby. Přesto musíme hledat způsoby, jak naše hlasy budou slyšet.“

Teď pracuje jako fotograf-novinář pro agenturu Turkish Anadolu a pro několik tiskových středisek v Palestině.  Povaha jeho práce se zásadně změnila. Ty tam jsou dny jevištních momentek a radostných ceremoniálů. Teď zachycuje ničení, masové vystěhovávání a smrt - telefonem. S laptopem a fotoaparátem zničenými při bombardování a bez možnosti výměny či vystřídání dělá vše mobilním telefonem: filmování, úpravy textů i zasílání souborů agenturám, často s velkými obtížemi.

Budovu, kde žil, přímo zasáhl izraelský nálet v roce 2024, a jeho rodina byla právě uvnitř. „Několik členů mé širší rodiny zahynulo. Moji rodiče, sourozenci a já jsme byli zraněni. Byt ( … ) byl zničený dřív, než jsem dostal šanci v něm žít,“ říká.

Novináři v Gaze nejsou pouhé vedlejší oběti. „My novináři jsme přímo zasahováni,“ říká. „Okupace nás bije, zraňuje, ohrožuje i zabíjí. Imunita neexistuje.“

V šesti měsících následujících po 7. říjnu 2023 bylo v Gaze zabito přes sto palestinských novinářů, uvádějí Reportéři bez hranic (Reporters Without Borders). Mnohem víc jich bylo zraněno, vyhnáno nebo psychicky zlomeno. Míření izraelských sil na mediální pracovníky široce odsuzují mezinárodní organizace svobody tisku; násilí přesto trvá.

Není to poprvé, co jsou novináři v Gaze vystaveni vážnému nebezpečí. Během války v letech 2008-2009, známé jako operace Cast Lead (třídenní vojenský útok na Hamás v Gaze v prosinci 2008; pozn. překl.), jich bylo zabito nejméně šest a další desítky byly zraněny nebo zadrženy. V konfliktu roku 2014 Výbor pro ochranu novinářů (CJP, Committee to Protect Journalists) zdokumentoval, že při izraelských náletech bylo zabito nejméně sedm palestinských novinářů, včetně těch, kteří pracovali ve vozidlech viditelně označených jako PRESS (tisk).

Tyto vzorky zásahů udělaly z Gazy pro novináře jedno z nejnebezpečnějších míst na světě, zvláště pro ty, kteří pracují nezávisle nebo bez ochrany významných středisek. Ale zatímco tato úmrtí se na titulních stranách občas objevují, dlouhotrvající psychické trauma zůstává většinou neviditelné. Co je to za život, když každým okamžikem očekáváte smrt? Co to má co dělat s osobním smyslem pro bezpečnost, účel a lidskost?

Psychická zátěž válečného zpravodajství

Anthony Feinstein, profesor psychiatrie Torontské univerzity, strávil několik desetiletí zkoumáním právě těchto otázek. Jeho práce o duševním zdraví válečných dopisovatelů je základem, zachyceným v jeho knize Journalists Under Fire: Psychological Hazards of Covering War (Novináři pod palbou: Psychická rizika válečného zpravodajství). Pomocí rozsáhlých klinických studií Feinstein určil širokou škálu psychických rizik pro novináře v konfliktních zónách: PTSD (post-traumatické nervové poruchy), úzkost, depresi, zneužívání drog a morální poškození.

Ve studii z roku 2002, vydané v časopisu American Journal of Psychiatry, Feinstein a jeho spoluautoři shledali, že téměř u třetiny válečných dopisovatelů se rozvinula post-traumatická nervová porucha, dokonce s častějšími příznaky, jež zhoršovaly běžné každodenní fungování. Opakované vystavování extrémnímu násilí, trauma a osobní riskování časem naleptávají duševní rovnováhu.

„Nejsme superhrdinové. Nejsme z oceli. Každou vteřinu se bojíme“, říká Younis. „Brečíme. Žijeme v teroru.“

Feinstein také zdůrazňuje etickou zátěž, již novináři během zpravodajství z konfliktů nesou. V Novinářích pod palbou zkoumá, jak morální zranění může vzejít nejen z toho, že jste svědky zvěrstev, ale i toho, že nejste schopni zasáhnout. Tato bezmocnost - když sledujete umírající děti, bombardované rodiny, vyháněné komunity - a nemáte moc to zastavit, vytváří zřetelné trauma. Novináři se učí jak pozorovat a podávat zprávy, ne konat, ale v humanitárních katastrofách jako je Gaza se linie mezi profesní povinností a lidským soucitem stále více rozplývá.

Feinstein si všímá, že nezávislí váleční dopisovatelé jsou náchylní k tomu, aby se u nich rozvinuly příznaky PTSD - noční můry, necitlivost vůči emocím, nadměrná (až chorobná) ostražitost, ale mohou se ve značné míře uzdravit, když dostanou správné poradenství, drží se nějaký čas stranou působiště a podstoupí strukturované zpětné vazby. To ukazuje, jak významná je péče poté, co odešli z místa konfliktu. Novináři v Gaze jsou naopak vystaveni horší úrovni bez jakékoli psychologické podpory, již Feinstein považuje za zásadní pro uzdravení. Neexistence podpůrných struktur mění léčitelné trauma na chronické onemocnění.

Pro novináře v Gaze neexistuje bezpečí

Životem v obležení se trauma násobí. Gaza je pod izraelskou blokádou od roku 2007. pohyb je omezen. Dodávky elektřiny a vody nejsou spolehlivé. Základní služby - natož lékařská péče - jsou nedostačující. „Zprostředkováváme lidské příběhy, naděje, bolest a touhy,“ říká Younis. „Ale svět nás nenavštěvuje a my nenavštěvujeme svět. Jsme zcela izolovaní.“

Podle Světové zdravotnické organizace WHO „Gaza čelí kritickému nedostatku odborníků na duševní zdraví, s méně než jedním psychiatrem na 100 000 obyvatel před konfliktem, což se ještě zhoršilo válečnými oběťmi a vysidlováním.“ Služby duševního zdraví chronicky už léta trpí podfinancováním a nedostatkem personálu a situace se ještě zhoršuje opakovaným bombardováním, vysidlováním a dlouhodobými dopady blokády. V tomto prostředí novináři kam se obrátit pro podporu odborného duševního zdraví.

Pro novináře pracující pro mezinárodní zpravodajské agentury je trauma často zmírňováno instituční podporou: terapií, zpětnými vazbami, vzdalováním se. Ale pro novináře na volné noze v Gaze, kteří tvoří významnou část tiskových sborů, tyto ochrany neexistují. Neexistují žádné týmy, jež by reagovaly na traumata, žádní kliničtí psychologové, žádná možnost být aspoň chvíli mimo.

„Každý příběh, jejž zaznamenáme, nás hluboce zasahuje,“ říká Younis. „Prožíváme jej. Vidíme jej. Cítíme jej.“

Popisuje, jak celé hodiny chodí, aby našel fungující zásuvku nebo internetovou přípojku, aby odeslal zprávu. Často spí ve vypůjčených prostorech, občas i na ulici. Pracuje pod trvalou hrozbou náletů, bez jistoty, že přežije den.

„Byl jsem bez domova, hladový, zraněný, ztratil jsem veškeré sny. Ale každý den jsem cítil, jak mne cosi žene, abych pokračoval,“ říká. „Snažím se svému lidu pomáhat tím jediným, co umím - vyprávěním jejich příběhů.“

Younis dosud vzdoruje zoufalství. Je přihlášený do programu magistra novinařiny na Al-Aqsaské univerzitě - i když budova univerzity je zničená, mnoho studentů je vedeno coby absolventi dálkového studia. Younis v ušetřeném čase studuje angličtinu a momentálně má projekty úprav textů (nebo, chcete-li, editací) pro studenty ze zahraničí. „Chci žít v Gaze a chci prožít nádherný život. Na ten den se připravuji,“ říká. „Učím se pokročilým editacím, grafice, psaní scénářů - čemukoli, co mi umožní i nadále snít.“

Cíl (záměr) coby štít proti traumatu

Feinstein si také všiml, že mnoho novinářů ve válečných zónách visí svou práci jako morálně smysluplnou, což může sloužit jako tlumič vůči psychickým zraněním. V Novinářích pod palbou píše, že novináři, kteří zpracovávají své zkušenosti pomocí smyslu pro poslání nebo morální odpovědnosti si často dokážou uprostřed chaosu zachovat smysl pro souvislosti. Toto psychické ukotvení může snížit riziko dlouhodobého traumatu. Pro novináře jako Younis, kteří mluví o vyprávění příběhů jako o povinnosti vůči utlačovaným, může být tento morální rámec jednou z mála zachovaných forem ochrany.

Navzdory všemu Younis zůstává zavázaný hlásání pravdy. „Častokrát jsem přemýšlel o tom, že skončím,“ říká. „Chtěl jsem přestat natáčet krev a trosky. Ale tady neexistuje bezpečné místo. V bezpečí nejste dokonce ani doma. Tahle válka si nás najde, ať jdeme kamkoli.“

Sní o tom, že se vrátí k vyprávění příběhů - ne válečných, ale radostných. „Chci přestat natáčet ničení, slzy a křik. Chci filmovat přírodu. Moře. Hory. Smějící se lidi,“ říká. „To je to, co chci v životě dělat.“

v závěrečných minutách našeho rozhovoru se jeho tón mění. Jihne. „Řekněte světu, že jsme lidé se srdcem. Nejsme z oceli. Každou vteřinu se bojíme. Chceme, aby válka přestala. Prosím, řekněte jim, ať na nás nezapomínají.“

P.S.: Rozhovor byl vedený v arabštině a přeložený autorkou (do angličtiny).

Anglickou verzi přeložil z kanadského tištěného časopisu BRIARPATCH Vladimír Sedláček