Dne 15. února (1953) si připomínáme narození Miloslava Ransdorfa – muže, který pro mě nebyl jen politikem, ale snad mohu troufale říct, že i přítelem. Jsou lidé, kteří vstoupí do veřejného prostoru a zanechají stopu. A pak jsou tací, kteří vstoupí i do vašeho života a zanechají prázdno. Míla patřil k těm prvním. Pojilo nás přátelství poslední léta jeho života, pojily nás vášnivé debaty o politice a především téma Ukrajina. V době, kdy mnozí jen přihlíželi a komentovali události na Ukrajině z tepla svých kanceláří, my jsme společně s Mílou a Richardem Knotem zorganizovali dvě velice významné mise a ta jedna změnila i můj osud. Nebyly to jen politické akce – byla to naše vyjádření postojů, odvahy a hlavně bitvy za pravdu. Politika má mít obsah a morální rozměr i když v to dnes málokdo věří, my věřili a stále věříme. Spojovala nás láska k vlasti, ale i k národní kultuře, která podle něj tvoří skutečnou páteř národa českého.

Míla byl jak všichni moc dobře víme encyklopedickým fenoménem, ale také myslitel, který četl v originále a jako polyglot ovládající šestnáct jazyků slovem i písmem a ve své mimořádné knihovně měl více než 52 tisíc titulů, takže knih to bylo ještě více. Nebyla cesta, z které by si nějakou knihu nepřivezl a měl ji přečtenou velmi často dříve než přijel k sobě domů, takže ještě chvíli ležela na stole a pak ji zařadil. Na podestě schodiště měl čínskou ekonomiku a pod schody arabskou filozofii. Také napsal myslím více jak 20 knih a do politiky byl, jak tvrdím já na rozdíl od jeho ženy, která si myslí, že byl předurčen pouze vědě a kdyby se nedal na politiku, dosáhl by na úrovni akademické velkých úspěchů. To asi ano, ale přesto tvrdím, že byl skutečně předurčen svou intelektuální výbavou i neochotou smířit se s povrchností a hlavně touhou ovlivnit společenské procesy. Neměl rád hlupáky a prázdné osoby, často i nepříjemně a konkrétně jmenoval. Opovrhoval malostí ducha. A přesto – paradoxně – pomáhal každému, kdo o pomoc požádal, i když sám často potřeboval podat ruku.

Zleva Hassan Charfo, Zuzka Bebarová-Rujbrová, Vladimír Remek, Věra Flasarová a Miloslav Ransdorf

Prohrál mnoho bitev. A stejně tak jich mnoho vyhrál. Nikdy nezapomenu, jak z bruselské kanceláře vyhnal lobbisty z Deutsche Bank, kteří mu nabízeli podporu výměnou za hlasování o emisních povolenkách. Vyhodil je bez váhání s křikem a hrdě. S pevným vědomím, že některé věci se prostě neprodávají.
Díky němu jsem také mohl uspořádat svou výstavu fotografií z mise na Ukrajině v Evropském parlamentu v Bruselu. Nenápadně mě učil, jak funguje evropská politika, jak číst mezi řádky, jak rozpoznat falešné hráče a upozorňoval, kdo je rovný a kdo pořádná svině. Měl v sobě často malé dítě – radostné, ale hlavně zvídavé – a v kontrastu s tím byl zároveň nesmiřitelným obhájcem politických či sociálních práv. Byl ale především hlubokým myslitelem. Jeho bezbrannost v určitých situacích, důvěra vůči podvodníkům, mě někdy doslova bolela a média a političtí protivníci z vnějšku i z vnitřku Komunistické strany Čech a Moravy toho až zvráceně zneužívali. Byl příliš velký na malost světa kolem.

Chybí nám všem i těm, které nenechal na pokoji. V den jeho úmrtí se mělo mluvit na nejvyšších orgánech dokonce o vyloučení ze strany a když byla jeho smrt potvrzena, všichni se předháněli ve velikosti krokodýlích slz. Bylo to nešťastně a tragikomické, ale to byl právě Míla Ransdorf. A ano, dodnes jsem přesvědčen, že jeho smrt nebyla jen náhodou, ale že byl zabit. Překročil totiž červenou čáru, když otevíral citlivá témata švýcarských účtů – jak obětí, tak nacistických struktur. Takové věci musí zůstat tabu, to je velmi vysoká hra, protože jde o miliardy eur na tisících účtech a nemluvě o úrocích. V posledních letech ho vyčerpával neustálý boj o finance a čas. Toužil po klidu, po psaní knih, po obyčejné práci – sekání trávy, řezání dřeva, péči o maminku, o kterou se staral s něžnou oddaností a kde si dovedl opravdu odpočinout. A já si navždy uchovám obraz pátků, kdy měl volno z Bruselu, přišel na kávu za Richardem a mnou a vyprávěl. O politice. O kultuře. O lidské sounáležitosti i složitosti.
Mílo, chybíš, ale zůstáváš.

Roman Blaško - GT ÚV KSČ