Fulgencio Batista byl vládnoucím diktátorem na Kubě v letech 1952 až 1959. Pod jeho vedením se Kuba stala bezpečným útočištěm pro všechny druhy zločinů a korupce. Po nástupu k moci, v roce 1952 státním převratem, mezi prvními věcmi, které Batista udělal, bylo, že zničil demokratické uspořádání společnosti a upevnil moc. Lidé to nemohli dlouho vydržet a vzbouřili se proti němu. Batista byl svržen v letech 1958-59. Vzestup byl ozbrojený a politický. Vedl ho mladý právník Fidel Castro.

Castro napadl převzetí Batistou, i když jeho počáteční úsilí selhalo. Potom Castro spolu se svým bratrem Raulem vedl 26. července 1953 ozbrojený útok na kasárny Moncada, kubánské vojenské stanoviště, ale také to selhalo. Fidel Castro a jeho skupina byli zatčeni.

V samotné vazbě vznikla „M-26-7“ (nebo Hnutí 26. července). Fidel Castro při svém procesu hovořil dvě hodiny. Dopad projevu byl po celé zemi. Ve snaze získat souhlas veřejnosti Batista udělil amnestii přeživším útočníkům z kasáren Moncada a bratři Castrové se stáhli do ilegality. Byli v Mexiku, kde upevnili svou strategii a v roce 1956 se na Kubu vrátili. Doprovázel je Che Guevara, s nímž se setkali v Mexiku. Po návratu na palubě lodi Granma čelili Castrovi a Guevara útoku Batistových jednotek. Museli uprchnout do pohoří Sierra Maestra, kde reorganizovali povstalecké síly „M-26-7“, zapojili se do městských sabotáží a skrytého náboru. Po čase začala Lidová socialistická strana, kdysi největší a nejmocnější organizace stojící proti Batistovi, ztrácet svůj vliv ve prospěch Hnutí 26. července. Jak se nepravidelné výboje proti Batistovi stupňovaly, povstalecké síly se zorganizovaly a přeměnily se z primitivních partyzánských bojovníků v soudržnou bojovou sílu a mohly se Batistově armádě postavit ve vojenských střetech. Brzy po Batistově svržení byla revoluce řízena koalicí mezi Lidovou sociální stranou, Hnutím 26. července a Revoluční radou z 13. března. Povstalci Hnutí 26. července nakonec Batistu 31. prosince 1958 svrhli, načež uprchl ze země.

Batistova vláda byla rozpuštěna, když se Castro stal nejvýraznějším vůdcem revolučních sil. Brzy poté se Hnutí 26. července etablovalo jako faktická vláda. Přestože byl Castro v období bezprostředně následujícím po Batistově vypuzení nesmírně populární, rychle upevnil moc, což vedlo k domácímu i mezinárodnímu napětí. 26. červenec 1953 se na Kubě slaví jako Día de la Revolución (ze španělštiny: „Den revoluce“). Takto založená strana byla reformována po marxisticko-leninské cestě a v říjnu 1965 se stala Komunistickou stranou Kuby, jejímž generálním tajemníkem byl Castro.

Revoluční proces na Kubě měl výrazné domácí i mezinárodní dopady. Specifický byl v kontextu vztahů mezi Kubou a Spojenými státy, které byly vážně poškozeny, a napětí zůstalo navzdory pokusům o usmíření. Na části Kuby došlo k tání, a to v prvních dekádách 21. století. Kromě toho kubánská revoluce také měla hluboké dopady napříč mnoha latinskoamerickými státy, které sloužily nejen jako symbol odporu, ale i jako předloha pro to, jak vypadá úspěšná revoluce. Kuba se stala ideologickou a strategickou inspirací pro latinskoamerickou revoltu. Ve stejné době ale začaly tvrdé konzervativní režimy v Americe tvrdě zasahovat proti této nově nalezené inspiraci pro disent, doufajíce, že zabrání „další Kubě“.

Po revoluci zahájila Castrova vláda program znárodňování, centrálně formovaných médií a konsolidované politické moci, který transformoval ekonomiku a občanskou společnost země a odtrhl bohaté a vykořisťovatelské segmenty kubánského obyvatelstva a Spojené státy. Hospodářská transformace vedla k exodu bohatší části kubánské společnosti do Spojených států. Revoluce také znamenala počátek intervencí Kuby do zahraničních konfliktů, mimo jiné v Africe, Americe, jihovýchodní Asii a na Blízkém východě. Několik kontrarevolučních vzpour, podporovaných a podněcovaných Spojenými státy, bylo organizováno především v pohoří Escambray v letech 1959 až 1965 a zpochybňovalo revoluční vládu na Kubě.

Sága o kubánské revoluci by však nebyla úplná bez zmínky o příspěvcích Ernesta Che Guevary, narozeného 14. června 1928. V celém procesu hrál Che Guevara klíčovou roli jak ve vítězství, tak v následných snahách o nastolení socialismu na Kubě. Zakořeněn v marxistických myšlenkách rozvíjel a realizoval konkrétní politiku pro porevoluční posun Kuby směrem k socialismu. Hluboké strukturální změny, které na osvobozené Kubě zavedl, vymanily Kubu z její polokoloniální závislosti a plně ji začlenily do socialistického bloku jako nezávislý národ. Guevarovy zřetelné příspěvky k marxismu spočívají v jeho zaměření na politickou ekonomiku socialistické transformace, na důležitost kultivace „nového člověka“ prostřednictvím socialistické výstavby a v jeho teorii „foco“, revoluční strategii pro globální jih.

Revoluční zápal ho přivedl k africkému Kongu, v tažení, které nakonec ztroskotalo, a vrátil ho na Kubu. Brzy Kubu opustil a vydal se do Bolívie. Mezitím bolivijská vláda, vědoma si jeho přítomnosti v Bolívii, vytvořila speciální armádní jednotku, aby ho zajala mrtvého nebo živého. V této operaci pomáhala Bolívii americká CIA. S pomocí CIA byli Che a hrstka jeho spolupracovníků zahnáni do kouta v džungli na cestě z Bolívie. Che a jeho kolegové se armádě odhodlaně bránili. Che byl zraněn při přestřelce. Jeho zbraň se také stala nepoužitelnou. Bolivijští vojáci se k nim dostali velmi blízko. Byl zatčen a 9. října 1967 chladnokrevně zabit. „Střílej, ty zbabělče, můžeš jen zabít člověka,“ byla legendární poslední slova Che Guevary.

Redakční sloupek týdeníku KS Indie z 26. 6. 2025

Překlad Vladimír Sedláček