Věnováno Paki Wielandové (mírová a občanská aktivistka, 1944-2026), která po celý svůj dospělý život bojovala proti krutosti amerického imperialismu.

Ráno, kdy jsem odlétal z letiště José Martího, pojmenovaného po otci národa, jsem objal každého: ženu, která mě ubytovala, muže, který mi orazítkoval pas, pozemní personál. Předchozího dne jsem pevně objal všechny své přátele a mé slzy bojovaly za právo stékat mi po tváři. Měl jsem pocit, že prostřednictvím těchto objetí chci nějak přenést svou úzkost z toho, co by se mohlo stát Kubě, Kubáncům, kubánské revoluci – tomu všemu – kvůli šílenství Donalda Trumpa.

Co se to se světem stalo? Jako by se miliardy lidí staly přihlížejícími zvěrstev páchaných Spojenými státy a Izraelem: genocidy palestinského lidu, únosu venezuelského prezidenta, bezdůvodného bušení do Íránu a samozřejmě pokusu o zadušení Kuby. Dekadentní brutalita americké vlády, zostřená Trumpovou pošetilostí, je nepředvídatelná a nebezpečná. Nikdo nedokáže s určitostí říci, co přijde dál. Trump se zdá být uvězněn v Íránu, kde nepředpokládal politickou moudrost Íránců, když nyní odmítají příměří, jen aby USA a Izrael během týdne s větší zuřivostí přezbrojily a zničily jejich města. Zdá se, že Trump nedokáže zastavit válku na Ukrajině ani genocidu proti Palestincům. Trumpův spojenec, Izrael, opět rozšířil svou válku do Libanonu, a tak hrozí, že otřese ulicemi arabského světa, kde už panuje neklid nad jejich naprosto poddajnými vládami. Udeří příště na Kubu, v domnění, že to bude rychlé vítězství?

Je pro mě těžké popsat dopad Trumpova krutého ropného embarga na Kubu. Od začátku prosince 2025 se na Kubu nedostala žádná dodávka rafinované ropy. To znamená, že každá část moderního života byla naprosto narušena. Silnice v Havaně jsou tiché, protože prostě není dost paliva pro auta a autobusy, které by vozily lidi kolem. Školy a nemocnice – chrámy revoluční Kuby – bojují o udržení základních služeb. Farmáři mají co dělat, aby do měst dopravili potraviny, a léky jsou drahé, pokud jsou dostupné. Představte si, že jste pacient, který potřebuje neurochirurgický zákrok, kdy lékaři prostě nejsou ochotni riskovat, že vám při výkyvech elektřiny a valících se výpadcích budou dávat sondu do mozku. To byl nejostřejší příklad nebezpečí Trumpovy ropné blokády, který jsem během svého pobytu v Havaně slyšel. Když jsem procházel Maleconem, viděl jsem projíždět několik koňských povozů. Je to skoro, jako by yankeeové chtěli potrestat kubánskou revoluci a uvrhnout deset milionů kubánských občanů do doby železné.

Přijel jsem na Kubu v rámci delegace solidarity z Mezinárodního lidového shromáždění, platformy stovek organizací z celého světa, které se snaží obnovit internacionalismus mezi jednotlivými hnutími. Naši delegaci vedl João Pedro Stedile (národní směr Brazilského hnutí pracujících bez domova) a byli v ní Fred M’membe (předseda Socialistické strany Zambie a letošní kandidát opozice na prezidenta), Brian Becker (jeden z vůdců Strany pro socialismus a osvobození ve Spojených státech), Manolo De Los Santos (ředitel Lidového fóra), Giuliano Granato (jeden z vůdců Potere al Popolo z Itálie) a také Manuel Bertoldi a Laura Capote (koordinátoři hnutí ALBA). Navštívili jsme mnoho míst, včetně Latinskoamerické lékařské školy, Neurologického institutu, Centra Martina Luthera Kinga a Casa De Las Americas. Setkali jsme se s ústředním výborem Komunistické strany Kuby a kubánským prezidentem, stejně jako s bezpočtem obyčejných Kubánců. Šli jsme na hlavní hřbitov v Havaně, abychom vzdali hold dvaatřiceti Kubáncům, kteří přišli o život při obraně venezuelské svrchovanosti, a procházeli jsme se po Havaně, abychom se setkali s lidmi, kteří se věnovali svému každodennímu životu.

Během jednoho z rozhovorů se mě jeden přítel zeptal, jakou shledávám Kubu, místo, které jsem za posledních třicet let navštívil nesčetněkrát. Řekl jsem, že mi situace připadá svízelná, ale že lidé se zdají být nezkrotní. Můj přítel měl jasno: převládající cítění v zemi je, že Kubánci budou bojovat až do samého konce, aby bránili své právo na budoucnost a odmítnutí vrátit se do roku 1958, roku před revolucí.

Během prvních let revoluce dával Fidel Castro jasně najevo, že je naléhavě nutné vyřešit okamžité potřeby a problémy lidu. To znamenalo, že kubánská revoluce kladla důraz na ukončení hladu a chudoby, negramotnosti a špatného zdravotního stavu a také na zajištění bydlení a kulturních prostor. Vidět zhoršení života kvůli tvrdému, téměř sedmdesátiletému embargu a nové ropné blokádě je srdcervoucí. Prioritou zůstává zajistit, aby každý Kubánec mohl žít důstojný život. To bylo také poselství od prezidenta Kuby Miguela Diaze Canela, muže velmi pokorného: budeme se bránit, řekl, ale nedovolíme, aby revoluce promrhala své zisky a důraz na blaho našeho lidu.

https://twitter.com/LAProgressive/status/2033342545141399749

Sedět na houpací židli vedle mého přítele Abela Prieta, bývalého ministra kultury, v Casa De Las Americas, a byl povzbuzující zážitek. Jako obvykle mě Abel, můj marx-leninský kolega (!), nahlas rozesmál a zároveň zarmoutil. Jeho komentáře se pohybovaly od hodnocení Trumpa (přičemž nejčastěji se používalo slovo „šílenství“) až po smysl pro vitalitu kubánské reality (pozoruhodné davy, které stály v lijáku, aby vzdaly hold pozůstatkům Kubánců zabitých 3. ledna americkými silami ve Venezuele). Uklidňovala mě jeho rovnováha mezi humorem a srozumitelností, Abelova literární citlivost při kontrole rychle se vyvíjející situace.

Přijal jsem Abelův názor, že Spojené státy ve své současné podobě jsou možná gigantickou chybou – Trumpova arogance je odrazem čehosi, co je vlastní extrémnímu idealismu, jejž Spojené státy a jejich administrativy znají lépe než kdokoli jiný. Jsou přesvědčeni, že vědí lépe, co by se mělo udělat Palestincům, Venezuelanům, Íráncům i Kubáncům. Ve jménu „demokracie“ jsou demokratická práva a existenční práva lidí v těchto temnějších národech zcela pohlcena americkým prezidentem – držitelem mocenské převahy. Je to ošklivá, reálná vize, realita, jež vytrhává citlivé lidi po celém světě z jejich vlastní touhy utvářet realitu, která není tak ohavná. Třetina lidí zabitých v Íránu Spojenými státy a Izraelem jsou děti, a palestinské děti, jejichž jména ctíme, se nikdy nestanou dospělými.

Poslední den jsem viděl skupinku kubánských školáků, jak si hrají v parku, oblečeni do školních uniforem, s revolučními šátky kolem krku. Cvrlikali smíchy a štěbetali. Pozoroval jsem je z druhé strany silnice, jak hrají hru pod dohledem dvou usměvavých učitelů, s nějakými kužely na zemi – hru, která vyžadovala, aby se mezi nimi proplétali. Těm dětem muselo být tak pět nebo šest, kluci a holky, kteří si hráli v kokonu velkého štěstí. Poslal jsem jim virtuální objetí. Opatrujte se, děti. Pořád. Každý den za mě objímejte Kubu.

Vijay Prashad pro LA Progressive, 15. března 2026

Článek původně přinesl Globetrotter.

Vijay Prashad je indický historik, editor a novinář. Je konsultantem a šéfem dopisovatelů pro Globetrotter, projekt Institutu nezávislých médií. Je hlavním editorem vydavatelství LeftWord Books a ředitelem Institutu společenského výzkumu Tricontinental.

Ze serveru Portside z 18. března 2026 přeložil Vladimír Sedláček