Československé mírové fórum (ČSMF) uspořádalo online konferenci českých vlasteneckých uskupení. Pozváni byli (v abecedním pořadí): 1. Adam Marek, Mgr. - Klub českého pohraničí, KSČM; 2. Benyovszky Ladislav, Doc., PhDr., CSc. - Univerzita Karlova; 3. Nerušil Josef, Mgr. - poslanec SPD; 4. Novák Marek, Mgr., MBA - poslanec ANO; 5. Sedláček Jan, RNDr. - Národní demokracie; 6. Sládek Miroslav, PhDr. - Republikánská strana; 7. Suchopár Miroslav - iniciátor akcí: NE sudetoněmeckému sjezdu v ČR!, KSČM; 8. Vítová Vladimíra, PhDr., Ph.D. - Československé mírové fórum a 9. Vrabel Ladislav, MBA., LL.M. - ČR na 1. místě. Ještě před konferencí ČSMF zveřejnilo své stanovisko k připravovanému sjezdu v Brně, proti kterému se ve čtvrtek Sněmovna hlasy vládní koalice postavila a vyzvala ke zrušení akce.
Z technických důvodů v zahraničí se nakonec omluvil Ladislav Benyovszky a asi po deseti minutách (po jediném svém vystoupení) se "ztratil" Miroslav Sládek. Celá konference k dispozici zde:
Konferenci uzavřelo Janem Sedláčkem puštěné video s projevem prezidenta Edvarda Beneše:
Schválené usnesení:
„Poslanecká sněmovna
I. vyzdvihuje význam Česko-německé deklarace podepsané 21. ledna 1997 pro utváření moderních česko-německých vztahů v Evropě. Obě země deklarací uzavřely některé sporné otázky v pohledu na minulost česko-německých vztahů. Deklarace je jednoznačným vyjádřením vůle obou stran nezatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti;
II. připomíná, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyslovila souhlas s Česko-německou deklarací dne 14. února 1997 a dne 30. ledna 1997 vyslovil s deklarací souhlas Německý spolkový sněm;
III. oceňuje dosaženou mimořádnou úroveň česko-německých vztahů a vyjadřuje odhodlání se na jejich rozvoji nadále aktivně podílet;
IV. konstatuje, že některé politické aspekty Sudetoněmeckého hnutí jsou v českém historickém a společenském kontextu spojeny s důsledky nacistické okupace a s následným poválečným uspořádáním. Proto dodnes představují mimořádně citlivé téma;
V. vyjadřuje nesouhlas s konáním 76. sněmu Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území České republiky, a to s ohledem na historické souvislosti a na skutečnost, že se v rámci části tohoto prostředí dlouhodobě objevují postoje zpochybňující poválečné uspořádání relativizující historickou odpovědnost, zejména ve vztahu k občanům žijících v pohraničních oblastech tehdejší Československé republiky. Také proto, že význam Česko-německé deklarace je v jejím pohledu na minulost obou národů a jako základu moderních česko-německých vztahů odmítán, či dokonce popírán;
VI. odsuzuje kategoricky jakékoliv projevy historického revizionismu, relativizace nacistických zločinů a zpochybňování poválečného právního a majetkového uspořádání České republiky;
VII. zdůrazňuje význam ochrany historické paměti, úcty k obětem nacismu a zachování společenského smíru;
VIII. vyzývá organizátory této akce, zejména spolek Meeting Brno a vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení, aby od jejího konání na území České republiky upustili.
"Hlasování číslo 4, přihlášeno 77 poslanců, pro 73, proti nikdo. Konstatuji, že návrh usnesení byl schválen," uzavřel jednání předseda Sněmovny Tomio Okamura (SPD).
Stanovisko ČSMF ke konání sjezdu tzv. Sudetoněmeckého zemského spolku v Brně
Věnováno památce občanů Československé republiky německé národnosti, kteří bojovali proti Hitlerovu nacismu v řadách zahraniční Československé armády, jakož i antifašistickým obětem české i německé národnosti, usmrceným nebo zavlečeným do Říše takzvanými Sudetoněmeckými Freikorpsy.
Prolog
Známý citát Martina Niemöllera zní v klasické, autorizované verzi v originále: „Als die Nazis die Kommunisten holten, habe ich geschwiegen; ich war ja kein Kommunist. Als sie die Sozialdemokraten einsperrten, habe ich geschwiegen; ich war ja kein Sozialdemokrat. Als sie die Gewerkschafter holten, habe ich geschwiegen, ich war ja kein Gewerkschafter. Als sie mich holten, gab es keinen mehr, der protestieren konnte.“
V českém překladu: „Když nacisté přišli pro komunisty, zůstal jsem zticha; přece jsem nebyl komunistou. Když zavřeli sociální demokraty, zůstal jsem zticha; přece jsem nebyl sociálním demokratem. Když přišli pro odboráře, zůstal jsem zticha; přece jsem nebyl odborářem. Když přišli pro mě, už tu nebyl nikdo, kdo by mohl protestovat.“
Několik slov na úvod
Podle vlastní sebedefinice stojí evropská civilizace na sloupech antiky, křesťanství a osvícenství. Německý nacistický režim, jeho rasová teorie a následné války, které rozpoutal a které na východě Evropy měly vyhlazovací charakter, na tento civilizační projekt dobrovolně abdikoval. A sice v míře barbarství, za mlčení, tichého souhlasu ba dokonce kooperace většiny národa. Je historickým faktem, že tyto faktory předčily jejich mírou, intenzitou a fanatickou poslušností do posledních dnů i fašistické režimy ve Španělsku a v Itálii. Ve Španělsku proběhla občanská válka mezi republikány a fašistickými pučisty, italská Resistenza vykázala nejpočetnější skupinu ozbrojeného odporu proti fašismu v západní Evropě. K tomuto anticivilizačnímu „projektu“ se v naprosté většině dobrovolně a bez donucení ve volbách 1935 přihlásili i tzv. sudetští Němci.
Stručný přehled historických fakt
– Tzv. sudetští Němci přišli do zemí Koruny české jako kvalifikované pracovní síly v rámci politiky osídlování českých králů. Tato imigrace se konala v rámci stabilního mocensky-geografického (moderně vyjádřeno státně-politického) prostoru českého království včetně Moravy. Nikdy nešlo o sporná území mezi dvěma mocenskými centry, o státně-geografické příslušnosti nově osídlených území nemohlo být sporu.
– Co se československých Němců týče, je nutné neztrácet ze zřetele politicky, jazykově i sociálně privilegované postavení Němců v rakouské monarchii; připomeňme jen osudy iniciativ jazykového a státoprávního vyrovnání.
– Válečná zkušenost západní Evropy s německým nacismem se v žádném případě nedá srovnat s vyhlazovací válkou v Evropě východní, jejímž cílem nebylo „jen“ mocenskopolitické a ekonomické podmanění – jako tomu bylo u západních zemí, ale etnické „vyčištění“ celého východního prostoru od „slovanského podčlověka“ včetně Čechů a Slováků.
– Protistátní aktivity a nenávist vůči českým, slovenským a židovským spoluobčanům a z ní vyplývající teror páchaný na Češích i německých antifašistech v pohraničí v letech 1937 – 1939, který po Mnichovu dostal podobu vyhnání, zatčení a následného uvěznění nebo deportace do koncentračních táborů, by rovněž mělo být české veřejnosti dostatečně známé. Stejně jako fakt, že nacistická horlivost u četných „sudetoněmeckých soukmenovců-aktivistů“ předčila kvalitou krutosti mnohé „úředníky“ z Říše. Za příklad může sloužit „státní sekretář“ v Protektorátu K. H. Frank se sudetoněmeckými kořeny, který svojí efektivitou dokázal zahanbit příliš „měkkého“, říšskoněmeckého von Neuratha a spřízněnou duši nalezl teprve v osobě již zmíněného protektora Heydricha.
Československá traumata
– Kdo si na české straně s odstupem 80 let s ahistorickou arogancí a typickým českým sklonem k sebemrskačství přisvojuje morální právo soudit Dekrety presidenta Beneše, měl by si uvědomit následující fakta dvacetileté historie mladé Československé republiky. Jedině v kontextu těchto existenciálních traumat je možné posuzovat důvody, které k vysídlení vedly. Navíc se nejednalo o „Benešovo spiknutí“, jak se snaží sugerovat zcela nesprávné, manipulační označení prezidiálního usnesení „Benešovy dekrety“, ale o výsledek jednání v Postupimi mezi USA, Velkou Británií a Sovětským svazem – tedy o akt mezinárodní diplomacie. Tato traumata pouhých 20űlet uvádíme v časovém sledu.
– Agresivní separatismus bezprostředně po vyhlášení republiky 1918 s cílem připojit části historického území Koruny české k Rakousku (provincie Šumavská župa, Německé Čechy a Německá Jižní Morava) nebyl pokusem o návrat do „bývalé vlasti“, ale o připojení historických českých regionů k „německému“ Rakousku, po vzniku Henleinovy strany k Německu, ve kterém vládl barbarský, rasovým a válečným šílenstvím posedlý režim.
– Konečným cílem nacistického Německa nebyla „jen“ územní integrace Protektorátu do „lůna Říše‘‚ nešlo jen o politickou likvidaci československé demokracie, české státnosti coby subjektu mezinárodních vztahů a politického československého národa. V případě vítězství Německa by došlo na realizaci plánu ‚vyčištění‘ Čech a Moravy ‚od českého živlu‘, jak jej trefně formuloval Reinhard Heydrich. Na tomto programu ‚získání životního prostoru pro německého nadčlověka‘ se aktivně podílela nebo mu pasívně přihlížela většina občanů demokratické ČSR německé národnosti.
– Vysídlení tzv. sudetských Němců z Československa byl z výše uvedených důvodů akt podmíněný traumatickou historickou zkušeností, který reagoval na existenciální ohrožení státu a národa politickým a nacionálním propojením vnitřních (německé obyvatelstvo ČSR) a vnějších (Říše/Německo) faktorů.
Něco málo (sociální) psychologie
– Přes všechny nedostatky mladé republiky užívali českoslovenští Němci v plné míře občanských, politických, sociálních i jazykových práv. Jejich problém s ČSR nespočíval v reálném útisku ze strany státu, ale ve ztrátě dominance ve všech těchto oblastech, což subjektivně pociťovali jako křivdu. Psychologicky vysvětlitelné a pochopitelné, nicméně mladá Republika nemohla být psychoterapeutem, nýbrž musela reagovat na reálnou situaci. Tento stav dosáhl nové kvality v afinitě k nacistické ideologii importované z Říše v průběhu 30. let.
– V hlubokém respektu před osobou evangelického faráře Martina Niemöllera, jeho odvahou a kritickou reflexí německé společnosti i sebe samého jsme uvedli známý citát. Kromě apelu na osobní zodpovědnost každého z nás za společenské dobro nebo zlo odkrývá anatomii mechanismu vítězství zla: lhostejnost k politické nebo fyzické eliminaci těch, ke kterým se „dosud nepostižený“ nepočítá. A last but not least: je v něm i autentické poselství historické reality let 1933 – 1945 o tom, kdo byl v Německu a v „Sudetech“ jediným skutečným odpůrcem a následnou obětí nastupujícího nacistického teroru. Byli to ti, které dnes poněkud opoždění čeští salonní „antikomunisté“ ignorují nebo na ně dokonce zcela ahistoricky plivou.
– Tato úroveň politické (ne)kultury přímo vnucuje spekulativní, nicméně na pozadí této nedůstojné atmosféry logickou otázku. Jak by asi v době, kdy je historie opět tlačena do služeb politické agendy, posuzovali atentát na zmíněného říšského protektora dnešní prorežimní aktivisté a fandové brněnského Meetingu, kdyby jej neprovedl výsadek z Anglie, ale ze Sovětského svazu (Ruska)? Jako „zákeřnou komunistickou vraždu“ s následnou demontáží památníku?
Akt morálky nebo její zpolitizovaná perverze?
ČSMF se principiálně zasazovalo a zasazuje za diplomacii, smíření a partnerství na rovnováze vztahů mezi subjekty. Jenže skutečný dialog je odvislý od následujících předpokladů:
- Respektování dvou základních zákonů přírody, společnosti a tedy celého Božího Stvoření: princip rovnováhy v komplexních systémech. Kromě něj se nesmí zapomínat na princip druhý: akci a reakci, podle kterého mají důsledky své příčiny.
- Akt smíření mezi jedinci, skupinami či národy patří k zásadním nosným civilizačním principům, ke kterým se Evropa ve své sociokulturní konstituci hlásí. V Novém Testamentu najdeme inspiraci, která by měla být známá všem těm, kteří se buď ke křesťanskému náboženství přímo hlásí nebo jej minimálně považují za významné kulturní dědictví a pramen inspirace etických paradigmat evropské civilizace.
Část překladu stanov do českého jazyka je zde
Autentické smíření vycházející z výše uvedených hodnot předpokládá na straně prvotního viníka (akce/příčina) kritickou sebereflexi, následně upřímné pokání. Teprve na konci tohoto psychologického procesu stojí prosba o odpuštění a akt smíření, v určitém kontextu vyrovnání. Zde se pohybujeme de facto v sakrálně-duchovní rovině lidského a společenského bytí. Zda Spolek tyto principy upřímného a trvalého usmíření respektoval a respektuje, jestli tedy odpovídá zmíněným parametrům a do jaké míry jeho historická reflexe odráží všechny aspekty českých dějin a československé tragédie, nechť každý posoudí sám, ať již díky vlastní znalosti německého jazyka, nebo pomocí internetového překladu. (Satzung & Ziele – Sudetendeutsche Landsmannschaft Bundesverband e.V.).
Mimochodem zrušení presidentských dekretů ve všech bodech SdL i nadále považuje za prvořadý. Ujišťování B. Posselta o opaku mají pouze rétorickou kvalitu pro uklidnění české veřejnosti a jako argument naivním prosťáčkům české politické a aktivistické scény. Ale i kdyby to myslel upřímně, závaznou platnost mají výhradně Statuty Spolku.
Shrnuto pod čarou: sugesce SdL záměrně vytváří dojem, jako by šlo o jakési „co jsme si, to jsme si, vždyť my vám odpustíme“ s trochou folkloru.
Ještě důležitou poznámku ke zpolitizované debatě o prezidentských dekretech. Z právního hlediska lze rušit platnost pravomocného rozhodnutí pouze po prozkoumání skutkového stavu platícího v době rozhodnutí, nikoliv v kontextu hodnot, které existují v době požadující revizi.
Na závěr
– Bývalý prezident Havel svojí indiferentní, paušální omluvou za „vyhnání“ otevřel Pandořinu skříňku plytkého moralizování zcela mimo historickou zkušenost, čímž paradoxně obrátil princip kolektivní viny naruby. Namísto historicky udržitelného postoje v okamžiku znovunabytí demokratických svobod deklaroval princip kolektivní neviny. Nevyjádřil respekt československým Němcům, kteří až do posledku stáli na straně demokratické Republiky, ať již v domácím odboji nebo v československých zahraničních jednotkách. Namísto vyjádření státníka a reprezentanta nového, svobodného a demokratického Česko-Slovenska sám sebe zinscenoval do „evropské morální autority“ mající právo po padesáti letech relativizovat barbarství uprostřed Evropy.
Sudetoněmecký krajanský spolek dobře ví, co činí, na rozdíl od jejich českých partnerů, kterým zřejmě nedochází, jak dalece se nechali instrumentalizovat. A lze se obávat, že to platí i pro nezanedbatelnou část české politické reprezentace, které by to dojít muselo. Německá státně-politická tradice staví na mistrovské strategii rozšiřování vlivového prostoru, což pokračovatele naivní „nepolitiky“ nebo naopak fatalistické pasivity ve stylu dezinterpretovaného Švejka, kterému bylo neprávem připsáno heslo „chce to klid“, stále silněji deklasuje do role ochotných nástrojů a pouhých pozorovatelů dějinných procesů – v konečném součtu i těch českých.
Na tomto místě několik poznámek:
Předseda TOP 09 Mgr. Matěj Ondřej Havel, Ph.D., vysvětlil národu celou kauzu takto: křivdy se prý v dějinách udály na všech stranách a kolektivní vinu řadí mezi principy hlupáků a demagogů, která do 21. století nepatří.
O tom, že uplatnění kolektivního trestu za zločin několika jedinců nebo početně omezené skupiny nemá se spravedlností nic společného, není potřeba hovořit. Jenže v případě „sudetských“ Němců nešlo o nějakou menšinu, ale o naprostou většinu. A pokud by pan magistr chtěl sugerovat, že jsme si všichni v dějinách „nějak dali po hubě“, potom to jen dokazuje buď naprostou ignoranci vůči historii Českých zemí a Československa nebo úmysl vařit vlastní politickou polívčičku na úkor České republiky. O co v letech 1937 – 1945 šlo, bylo zmíněno v první části našeho Stanoviska.
S tím souvisí druhý výrok pana magistra, Ph.D, o demagogických hlupácích, nepatřících do 21. století. Tato navýsost politicky vyspělá pozice ovšem panu Havlovi a jeho souvěrcům nastavuje ono mravní zrcadlo chudého proroka z Nazaretu požadujícího nejprve zhodnotit slova a činy sebe samotného, než se začne kritizovat ten druhý. Pro takové chování se ustálil výraz „farizejství“: jak se chtějí tito političtí rytíři bez bázně a hany vyrovnat s paušalizací „komunistů“, kteří ještě 36 let po změně režimu platí kolektivně za politického strašáka? A jak je možné, že se po 26 letech v 21. století nepostaví proti aplikaci kolektivní viny na Rusy a dokonce na Bělorusy – ve sportu, v kultuře, ve vědě? O vulgarizaci jazyka týkajícího se všeho ruského a osočování kritických hlasů ze služby Rusům ani nemluvě!
Sjezd „sudetských“ Němců v Brně, kterou jeho organizátoři slaví jako premiéru vstupu do nové epochy vzájemných vztahů, se koná v čase, kdy německá vláda deklaruje úmysl postavit na nohy nejsilnější armádu v Evropě. Samozřejmě k jejímu dobru a její ochraně. Před kým? Opět před „barbary z východu“. Tento narrativ Evropa již jednou zažila, a sice právě v době II. Světové války, která je předmětem politických manipulací ze strany panující euro-agendy a kterým tak poslušně nadbíhá vlivná část české politické scény a jejich příznivců. Jak ona „ochrana“ Říše pro Čechy dopadla a kdo nás před tímto osudem zachránil víme, nebo bychom alespoň měli vědět.
Ve stejnou dobu otevírá otázku Dekretů prezidenta Beneše Peter Magyar v Maďarsku. Ať již náhoda (kdo na náhody po letitých zkušenostech v politice stále ještě věří je nepoučitelná naivka), koordinovaná strategie nebo prostě logické uchopení příležitosti v době radikálních změn a posunů ve světě na úkor dvou zemí, slovenské a české, které se s nesnesitelnou lehkostí a silvestrovskou oslavou vzdaly společného státu a ještě to „prodávaly“ jako zásluhu, dvou zemí bez strategické zahraničněpolitické koncepce, zato s koalicí ke všemu ochotných politických stran včetně jejich voličů. Uvědomí si konečně česká a slovenská politika, co je v sazce? Odloží občan pasivitu a lhostejnost k existenciálním otázkám národního bytí a pochopí, že důstojná státní existence není samozřejmost, ale záležitost práce a úsilí všech generací?
Petr Schnur, Vladimíra Vítová
Komentáře
Přihlásit se · Registrovat se
Pro komentování se přihlaste nebo zaregistrujte.
…