Když tužka byla mečem

Demokratický kandidát na prezidenta, senátor Bernie Sanders, byl v roce 2020 sdělovacími prostředky popotahován za svou „opakovanou“ historii chvály kubánského vzdělávacího systému. Když na téma Kuby přišla řeč na debatě v Charlestonu v primárkách v Jižní Karolíně, Sanderse někteří lidé v davu vypískali. „Opravdu? Opravdu?“ zeptal se Sanders publika. „Programy gramotnosti jsou špatné?“

Dnes visí socialismus na Kubě na vlásku. Jen za poslední dva roky zažil ostrovní stát prudký pokles cestovního ruchu, opakované výpadky proudu a nedostatek energie, rozbujelou inflaci a zničující pokles HDP. A aby toho nebylo málo, americký ministr zahraničí Marco Rubio, kubánský Američan, se netajil plány navázat na úspěšnou washingtonskou operaci sesadit venezuelského prezidenta Nicoláse Madura změnou režimu na Kubě.

Navzdory všem zkouškám kubánské revoluce by se však na její vítězství nemělo zapomínat. Navzdory zdánlivě věčným ekonomickým krizím zůstává kubánské obyvatelstvo jedním z nejvzdělanějších na světě. A to výhradně díky kubánské kampani za gramotnost z roku 1961, jednomu z nejméně uznávaných úspěchů dvacátého století.

Během osmi měsíců se sto tisíc mladíků ve věku deset až devatenáct let dobrovolně přihlásilo k životu a práci na venkově v rámci programu, který měl naučit celkem sedm set tisíc lidí po celé zemi číst a psát na úrovni prvního stupně školy. Kampaň, která také určila menší počet mladých lidí, aby učili v městských oblastech, téměř odstranila negramotnost na ostrově. Gladys Bermello Lastra, která o více než čtyřicet let později opustila svůj domov v Havaně, aby jako sedmnáctiletá středostavovská studentka učila dospělé na venkově, to označila za „triumf lidskosti“. Byla to ukázka toho, jak multirasová, městsko-venkovská a mezipohlavní solidarita vypadala při vytváření nově socialistické společnosti – společnosti, která se musela současně bránit násilným útokům sil podporovaných USA.

Těmto silám se podařilo zavraždit několik mladých dobrovolníků, kteří byli ve venkovských oblastech často známí jako brigáda Conrada Beníteze. Jejich jmenovec Benítez pracoval na kampani za gramotnost v pohoří Escambray, když byl v roce 1961 v pouhých osmnácti letech zavražděn. Toto kontrarevoluční nebezpečí v kombinaci s výzvami spojenými s prací v místech, kde neteče voda ani elektřina a kde jsou omezené příděly potravin, mělo na mládež posilující účinek. Jako dospělí se mnozí účastníci ohlíželi na tento zážitek jako na jednu z naprostých přeměn.

„Nejlepší věc, kterou jsem kdy v životě udělala, byla kampaň za gramotnost,“ řekla Flérida Stuartová, jedna ze stovky bývalých účastnic rozhovoru pro dokumentární film Maestra, jenž upozorňuje na příběhy žen, které se kampaně zúčastnily. Jiná dobrovolnice z této skupiny vyprávěla:

„Bylo mi dvanáct let a v té době jsem neměla ani tu nejmenší představu, že to bude něco historického. Měla jsem jen pocit, že dělám něco dobrého a že dávám něco druhým. Nikdy nezapomenu, že někteří lidé riskovali své životy, aby nás bránili a podporovali, protože to bylo nebezpečné. To, že sdílíte to, co máte s ostatními, z vás dělá lepší lidskou bytost.“

Esther Pérezová, další zpovídaná, vyprávěla: „Naše země se nám měnila před očima a nyní byli mladí lidé povoláni, aby se podíleli na přeměně, o které jsme věděli, že je téměř neuskutečnitelná: odstranění chronické negramotnosti. Byl to obrovský cíl sám o sobě, ale také symbol nového směru, který jsme mohli naší zemi dát vlastním úsilím. Byl to radikální rozchod s minulostí a bylo to mnohem víc.“

Jiná bývalá účastnice řekla: „Kdo by v onom věku neměl rok na rozdávání? Byl to skvělý nápad a zakořenil v duchu mladých lidí, kteří se chtěli podílet na hrdinských, altruistických akcích. Revoluce dala každému z nás možnost být člověkem, stát se mužem a ženou. Mladí lidé potřebují velké úkoly a ušlechtilé činy, díky kterým rostou.“

Ve stejném roce, kdy probíhala kampaň za gramotnost, Kuba znárodnila své soukromé školy a vyvinula plně financovaný, vysoce kvalitní všeobecný vzdělávací systém, za který je dnes uznávaná po celém světě. Dlouholetý spisovatel a aktivista Jonathan Kozol pochválil kubánský školský systém v knize z roku 1978 Children of the Revolution: A Yankee Teacher in the Cuban Schools (Děti revoluce: Yankeeský učitel na kubánských školách), která vycházela ze dvou návštěv, jež na ostrově v 70. letech uskutečnil za účelem pohovoru s tamními učiteli a studenty. „V kubánských školách existuje pocit, že člověk pracuje za určitým účelem,“ napsal, „a tento účel je mnohem hlubší a důležitější než sobecké potěšení z individuální odměny.“

Kampaň za gramotnost, kterou v roce 1960 ohlásil Fidel Castro ve svém projevu v OSN, byla přirozeným výsledkem vzdělávacích snah revoluční armády vedené Castrem a Che Guevarou, kteří oba pocházeli ze středostavovského prostředí a byli vzděláni jako právník a lékař. Během boje za vyhnání Fulgencia Batisty zakládali školy, aby učili rolnické bojovníky číst a psát. Jedna bývalá brigadistka vzpomínala téměř o padesát let později:

„Bylo mi šestnáct a Fidel v projevu řekl, že kampaň za gramotnost bude prováděna jako pokračování toho, co se za války dělo v pohoří Sierra Maestra. Řekl, že k této práci jsou zapotřebí dobrovolní učitelé a že začne v Minas del Frío. Byla jsem doma a hned na místě jsem řekla: »Jakmile se budeme moci zapsat, jdu do toho.«“

Sergio Ballester Pedroso, dvanáctiletý brigadista, který se později stal profesorem pedagogiky, vzpomínal na podobné nadšení: „Když jsem nemohl bránit revoluci se zbraní v ruce, tak jsem chodil s tužkami. Do kampaně jsem se zapojil pozdě. I když bez souhlasu matky, otec mi podepsal souhlas.“

Pedagogika vyvinutá během kampaně za gramotnost byla později vyvezena do více než tuctu dalších zemí. Kubánský dosah gramotnosti je však jen jednou částí působivého internacionalismu. Od roku 1963 Kuba pravidelně vysílá lékaře do zemí v nouzi po celém světě. Lékařský internacionalismus zahrnuje také lékařské brigády pohotovostní péče, poskytování zdravotní péče zahraničním pacientům na ostrově a školení zdravotnického personálu na Kubě i v zahraničí. Zejména Latinskoamerická lékařská škola v Havaně, která poskytuje stipendia studentům s nízkými příjmy, vzdělávala část z 1500 palestinských studentů, kteří od roku 1974 odešli studovat na Kubu. V roce 2024 udělil kubánský prezident Miguel Díaz-Canel palestinským studentům dvě stě nových stipendií lékařské fakulty, což je vzácný projev solidarity se společností, jejíž zdravotnickou infrastrukturu zdecimovala genocida. Marta Placeres Hernándezová, která vyrostla ve venkovské oblasti bez školy a během zkušební fáze kampaně před rokem 1961 se v jedenácti letech naučila číst a psát, o pokračujícím internacionalismu v zemi prohlásila: „Jsem přesvědčena, že zdejší kampaň nikdy neskončila.“

Shromáždit tuto mladickou armádu pedagogů však nebyl jednoduchý úkol. K instruktáži statisíců žáků by bylo zapotřebí statisíců učitelů. Profesionálové museli mladým studentským učitelům poskytnout rychlokurz pedagogiky gramotnosti a také instruktáž o zdravotních záležitostech a o tom, jak přistupovat k váhavým dospělým žákům. Zúčastnila se ho většina členů učitelské profese, přestože země zažila velký exodus profesionálů všeho druhu. Třináct tisíc pracovníků se také přihlásilo jako dobrovolní učitelé gramotnosti. Kromě výuky však kampaň potřebovala, aby lidé stavěli mosty, jezdili nákladními vozy k přepravě dobrovolníků na venkov, prováděli propagační činnost prostřednictvím rozhlasu, televize, novin a billboardů, a dokonce prováděli sčítání lidu, aby identifikovali co nejvíce negramotných lidí. Richard R. Fagen ve své knize o revoluční Kubě z roku 1969 odhadl, že kromě dvou milionů lidí, kteří byli příliš mladí, aby se mohli zúčastnit, „se kampaně přímo účastnil každý čtvrtý [člověk]“.

Zvláště ženy vzpomínaly, jak musely zpochybnit genderová očekávání svých rodičů i své kultury, aby se mohly zúčastnit. Jedna z nich vysvětlovala: „Byla to pro mě skutečná bitva s rodinou; nechtěli, abych tam šla, protože jsem byla holka. Ale moje máma bojovala s armádou rebelů. Byla jsem velmi mladá a stala jsem se součástí té historie.“ Jiná řekla: „Byla jsem hluboce přesvědčená a moje máma nic nenamítala. Ale můj táta řekl: »Fajn, nech ji jít. Vrátí se za dva týdny.« Do čtrnácti let jsem nikdy nepřespala ani u babičky. Nikdy jsem nebyla mimo domov.“

Jiná účastnice vzpomínala, jak kampaň pomohla ženám pokročit směrem k pohlavní rovnoprávnosti: „Řekla bych, že tohle [kampaň] mělo obrovský dopad na ženy na Kubě, protože se pak mohly věnovat stejným činnostem jako muži. Dříve [ženy] pouze věděly, jak se postarat o domácnost, rodinu. Dříve byly ženy podřízeny mužům! Potom se [ženy] mohly plnohodnotněji zapojit do společnosti.“

Jedna žena vyprávěla, jak nebezpečné věci se staly v dubnu 1961, když kampaň začínala: „Byla jsem tam během invaze v Zátoce sviní a byl tam i můj manžel s mými třemi dětmi. Odpoledne mi přišel jeden člen milice říct, že jsme ve válečné zóně a že se musím rozhodnout [jestli zůstanu]. Zůstala jsem a členové milice mě naučili zacházet se samopalem pro případ, že by se objevily nepřátelské síly, ale neukázaly se.“

René J. Mujica, který byl ve dvanácti letech brigadistou a jehož bratr v šestnácti letech působil v pohoří Escambray proti kontrarevolučním silám, řekl, že ono tažení bylo nejdůležitější zkušeností v jeho životě. „Hluboce“ na něj zapůsobilo tím, že mu umožnilo vidět chudobu, kterou předtím neviděl, a pochopit, jak je důležité, aby se chudobou zabývala společnost. Jiný brigadista hovořil o jiném druhu důležité osobní proměny, když řekl: „Byl jsem velmi stydlivý. Styděl jsem se dokonce i pozdravit lidi. Kampaň gramotnosti ze mě udělala jiného člověka, protože jsem se cítil užitečný, cítil jsem se potřebný. Aniž si to uvědomujete, měníte se, protože víte, že jste udělali něco důležitého.“

Jiní se zamýšleli nad úskalími a odměnami výuky. „Někteří lidé se naučili číst za týden, zatímco pro jiné bylo rozpoznávání samohlásek tou nejtěžší věcí, kterou kdy v životě udělali,“ řekl jeden. „Bylo to neuvěřitelné, když se poprvé naučili psát svá jména. Bylo to, jako by objevili sami sebe,“ řekl další.

Dalším působivým počinem kampaně bylo, že poskytla brýle těm, kteří je potřebovali. Oční lékaři vyšli hodnotit studující a kampaň mobilizovala zdroje na výrobu 177 tisíc brýlí.

„Byl tam malý stařík jménem Juan, který chtěl číst a psát. Někdo nám řekl, že je moc starý, ale my jsme řekli: »Jestli se chce učit, tak od toho tu přece jsme, ne?« Bylo zřejmé, že moc dobře nevidí. Vzali jsme Juana k oftalmologovi a ti mu zkontrolovali oči a dali mu brýle. Nikdy nezapomenu na výraz jeho tváře.“

Příběh o tom, jak kubánská mládež formovala revoluci, není důležitý jen pro dějiny socialismu. Vrhá také světlo na to, jak by se naše společnost mohla k mladým lidem orientovat jinak, více kolaborativním způsobem. Kampaň za gramotnost byla středobodem, hnutím lidstva směrem k tomu, co by se dalo považovat za solidaritu s mládeží. S kubánskými mladými lidmi se zacházelo jako s hodnotnými členy společnosti po právu. Revoluční Kuba uznala a zmobilizovala velký vnitřní zdroj bohatství, talent svých mladých, a dobře ho využila ve prospěch celého národa.

Lily Sanchezová, 17. března 2026, původně pro The Jacobin

Autorka je spisovatelka, redaktorka a doktorka lékařství

Ze serveru Portside přeložil Vladimír Sedláček