KSČ byla založena 14.–16. května 1921 v Praze. Vznikla jako politická síla, která mluvila za lidi práce – za ty, kteří neměli kapitál ani známosti, ale drželi celý stát na ramenou. Pak přišla doba, kdy se ukázalo, že některé názory se „neporážejí“ argumenty, ale likvidují se násilím. 30. ledna 1933 se stal německým kancléřem Adolf Hitler.

A komunisté se okamžitě stali cílem nacistického státu. Ne pro „názor“, ale proto, že byli symbolem odporu a organizované síly zdola.

Následoval teror, vězení a koncentrační tábory. Už 22. března 1933 vznikl koncentrační tábor Dachau, kam byli posíláni političtí odpůrci režimu – včetně komunistů. Později přibyly další tábory, například Buchenwald (1937), kde se umíralo hladem, zimou, prací i týráním.

A pak přišla okupace Československa: 15. března 1939 vznikl Protektorát Čechy a Morava. Začal hon i tady: zatýkání, výslechy, mučení, popravy, transporty atd. Nejsem členkou strany. Ale moji příbuzní byli mezi prvními zakládajícími členy KSČ a později taky všichni skončili v koncentračním táboře. To není žádná „politická hra“. To je krev rodiny.

A dnes? Tady se musíme ptát na rovinu: V demokratické společnosti se politická strana poráží ve volbách. Ne přes systémové překážky. Ne přes selektivní tlak. Ne přes dvojí metr. Natož paragrafy. Proto je legitimní otázka:

Proč předsedkyně strany neřeší protiprávní jednání státu vůči straně?

Proč se to nechává být?

Proč to někdy vypadá, že strana místo obrany spíš couvá?

Byl snad záměr dovést stranu do konečné?

Nebo je to jen jiný politický směr, který dopadl špatně?

Doufám v druhou možnost. Ale ptát se musíme. Protože kdyby se stejně zacházelo se značkou ODS, byl by z toho okamžitě politický požár. A vlastně, to je ten problém. Demokracie se nepozná podle toho, koho chrání ráda. Demokracie se pozná podle toho, jestli chrání i ty, které nemá ráda.

A jestli dnes někdo věří, že umlčí myšlenku tím, že ji zahnali do kouta…

* pak nepochopil dějiny.

* protože myšlenky se rodí z bolesti.

* a z nespravedlnosti.

A až se jednou lidé zase podívají do peněženek, do ledniček a do reality, pak se zvednou a vezmou si zpátky slovo. Zpátky důstojnost. Zpátky svůj svět.

Bizár Jiřího Dolejše

Jiří Dolejš opět doručil text, který má všechno: dramatický tón, nálepky, seznam jmen a samozřejmě i tu správnou dávku morální nadřazenosti. Chybí už jen hudba z hororu a titulky „pozor, bacha, bizár!“.

Začněme tím nejdůležitějším:

Když někdo píše „via Raptor TV“ a pak začne rozhodovat, kdo je extremistický, bizarní a kdo má právo sedět u stolu, tak to není analýza. To je veřejná poprava bez soudce i bez důkazů.

1) „Bizár se sešel v Ambassadoru“

Ano. A v Ambassadoru se schází lidé pořád. Někdy politici, někdy podnikatelé, někdy svatby, někdy smuteční hostiny, někdy turisté, co si spletli Prahu s Paříží. To, že někdo sedí v hotelu u stolu, ještě není trestný čin. Ale chápu – v Dolejšově stylu je už samotná přítomnost v místnosti podezřelá. Tomu se říká pokrok: dřív se kádrovalo podle původu, dnes podle hotelu.

2) „Nelegitimně zvolený předseda SOCDEM“

Tohle je opravdu hezký trik. Takový ten „nejdřív řeknu nálepku a pak už se neptám“. Jiří Nedvěd byl předsedou SOCDEM zvolen na mimořádném sjezdu v prosinci 2025 – veřejně a oficiálně. Ale proč se zdržovat fakty, že? Když se dá napsat „nelegitimní“, zní to přece mnohem líp. A hlavně to špiní i bez práce.

3) Seznam „špatných lidí“ – aneb Kdo nesmí sedět u stolu

V textu je krásný seznam osob a stran. A k tomu přídavná jména: marginální, extremistické, nacionalistické, bizarní. To je taková ta klasika: když nemáš argument, uděláš seznam a přidáš „fuj“.

A kdyby to nestačilo, tak ještě připomeneš „neonacisté“ – ideálně několikrát – protože to je v českém internetovém prostředí tlačítko, které má vypnout mozek a zapnout dav. Jenže ono to funguje jen do chvíle, než se někdo zeptá: Co přesně tam bylo řečeno? Jaké závěry byly přijaty? Co bylo podepsáno? Jaký konkrétní program vznikl?

Nic. Jen nálepky a emoce.

4) A teď přichází to nejlepší: autor kádruje ostatní

Jiří Dolejš byl dlouholetý člen KSČM, a v roce 2025 mu bylo ukončeno členství. Takže člověk, který sám skončil tak, jak skončil, dnes poučuje ostatní, kdo je „přijatelný“ a kdo je „bizarní“.To je skoro poetické: když už nemáš vliv ve vlastní straně, zkusíš ho získat aspoň tak, že budeš veřejně přidělovat cejchy.

5) Závěr: Tohle není politika

To je moralizující propaganda. Tenhle text není o volbách. Není o programech. Není o řešeních. Je to jen pokus udělat z lidí odstrašující příklad, aby si kdokoliv příště rozmyslel, jestli se vůbec má snažit něco dělat mimo hlavní proud.

A tohle je možná nejnebezpečnější část celé věci: ne ten hotel, ne to setkání, ale ten styl – styl nálepkování, štvaní a kádrování. Protože demokracie neumírá tím, že se lidé sejdou u stolu. Demokracie umírá tím, že se z veřejného prostoru vyhazují ti „nepohodlní“ jen proto, že se to někomu hodí.

A přesně to se Jiří Dolejš snaží dělat.

Katarína Benkö, Svět kolem nás