Ve středu 21. 10. 2026 oznámila Kateřina Konečná, že vstupuje do klubu Patriotů v Evropském parlamentu a přestává být nezařazenou poslankyní. Poslanecký klub Patriotů v Evropském parlamentu sdružuje příkladmo poslance českého vládnoucího hnutí ANO, ale i Motoristů. Sdružuje také třeba krajně pravicové Národní sdružení Marine Le Pen, to dokonce tvoří hlavní sílu Patriotů. Dojemné od představitelky KSČM.
V pondělí 2. listopadu je pravý „dušičkový čas“. Zatímco venku klesá teplota k bodu mrazu a hlásí se zima, ve společnosti teplota vře a stoupá k bodu varu. Nejde jen o více jak měsíc trvající, již kolikátý v posledních letech, horký francouzský podzim, kdy ulice plní revoltující mládež, žluté vesty a plameně hoří vůdce levice, lídr hlavní francouzské levicové strany Nepoddajná Francie (LFI) Jean-Luc Mélenchon. Vře také Itálie, bublá Španělsko, Německo, Dánsko, Nizozemí, Belgie a doutná Rakousko, no, také Srbsko, i když z trochu jiných důvodů.
Dalo by se říct, že „únava“ z mnohaleté války na Ukrajině, vláčných tažení na Blízkém Východě, stoupající zbrojení, přípravy na světový válečný konflikt, přejetí vojenských státních rozpočtů a na straně jedné, a na straně druhé díky předchozímu stále více ořezávané sociální a zaměstnacké výdaje, mzdy, starobní důchody, výdaje na školství, sociální péči, zdravotnictví, růst životních nákladů, inflace, zadlužování, migrace, omezování politických práv a práva na stávku si vybírá nyní svou daň.
O Srbsku by se dalo říct, že zatímco mnoho evropských států zažívá výraznou sociální revoltu pohrávající si s předrevoluční situací, v Srbsku jde o „opožděný majdan“, či „oranžovou revoltu za západní demokratické hodnoty“, nebo spíš pseudohodnoty. Cíl studentských hnutí dávno není zborcené nádraží v Novém Sadu. Pod taktovkou Sorosových dětí jde o vyrvání Srbska ze sféry vlivu Ruska a jeho přetavení ve svébytnou kolonii Evropské unie, možná spíš amerického imperialismu, odkud může být ovlivňován a ovládán neklidný a nespolehlivý Balkán. Scénář? Klasický. Nejprve zkorumpujeme vládnoucí establishment, poté jej obviníme z korupce a proruské politiky, a nakonec pošleme do ulic nespokojené studenty a ti strhnou zbytek potřebné většiny obyvatel. Navenek dojemnými sliby zářivé budoucnosti, čestnosti slibů a slov, příklady skutečné korupce. Po uchopení moci se vyčistí mediální sféra a ovládne se, poté přijde privatizace zbytků, které ještě neovládá zahraniční západní kapitál. Nu a následují všechna „pozitiva“ kapitalismu stylu Evropské unie, USA.
Poslední říjnové a prvé listopadové dny zasáhly, zatím „komorní“ protesty také polskou metropoli Varšavu. Jedenáct let latentní spor o ústavní soud Polské republiky přerostl v násilnou krizi této instituce. Je zajímavé, že spor o tři, respektive pět ústavních soudců a pět nových ústavních soudců zvolených starým a následně novým Sejmem instituci Ústavního soudu sice ochromil, snížil validitu jejích nálezů a rozhodnutí, ale po pravdě nikomu to v Polské republice zjevně nevadilo. Nyní jde o boj vlády a se suitou prezidenta. Kdo vyhraje?
A tak zatímco Emanuel Makrón poučuje státníky Evropy, nabízí atomový deštník pro Evropskou unii proti Ruské federaci, doma se mu drolí půda pod nohama. Na jedné straně silná pravicová, polofašistická opozice obalená vlastnickými národními citáty v podobě Národního sdružení Le Penové, na straně druhé, sice o poznání slabší, ale o to radikálnější levicová opozice pod vedením lídra hlavní francouzské levicové strany Nepoddajná Francie (LFI) Jean-Luc Mélenchona. Kdo vyhraje souboj o prezidentské křeslo příští rok? Vůdce pravice Le Penová, či levicový vůdce Jean-Luc Mélenchon, nebo rychle z postu Evropské centrální banky stažená Prezidentka Evropské centrální banky (ECB) Christine Lagardeová, která v únoru končí ve své funkci na vlastní žádost a má se pustit do souboje o prezidentské křeslo Francie.
Emanuel Makrón si přes velkou pozornost zahraničním otázkám a postavení Francie v mezinárodním poli analyzuje i domácí situaci. On již potřetí kandidovat nemůže. Osobou Christine Lagardeové si možná slibuje, že představitelkou „klasické“ buržoazní vládnoucí vrstvy osloví střední třídu, oslabí a rozmělní levici Mélenchona a tyto takto posbírané hlasy porazí Le Penovou. Možná to vyjde. Francie však bouří stále více a jedna generální stávka následuje druhou s mladými lidmi, studenty a pracujícími v ulicích. Postupně se vyprofilovávají stále více požadavky zaměstnanecké, mzdové a sociální. Podchytí toto Mélenchon a jeho levice osvojí si požadavky odborů, dělníků, zaměstnanců a studentů?
Obdobný doutnající problém, ale dlouhodobý, je nárůst krajní pravice, klidně můžeme říct fašistické pravice AFD v Německu a podobně jako ve Francii Národní sdružení, obalená národovectvím a pseudovlastenectvím včetně sociálním rétoriky. Dvoje zemské volby v posledních měsících a je zaděláno na problém příštích spolkových voleb. Friedrich Merz, předseda CDU a představitel jejího krajního křídla, se problém migrace, islamizace německé společnosti, sociální nestability snaží řešit ořezáním „výdobytků“ tzv. „sociálního státu“ a rozmícháním protiruské vlny podpory Ukrajině. Obojím, vedle Francie, Anglie se ani Německo nevzdalo svých plánů a cílů v Rusku a na Ukrajině. Nicméně Německo se s krizí automobilového průmyslu a potápějící se vlajkovou lodí koncernu Volkswagen stává dalším sudem střelného prachu.
V pátek 30. 10. následně zachvátily středomořské přístavy stávky a nepokoje. Akce připravovaná Evropským oblastním střediskem Světové odborové federace (EUROF). Mohutná akce, při níž vyšly do ulic miliony demonstrujících dělníků a ostatních zaměstnanců odhodlaných protestovat proti válce, proti sociálním škrtů, proti nakládce a přepravě válečného materiálů. Akce to byla velice zdařilá a natolik silná, že i česká mediální scéna nemohla mlčet. Železo se má kout, dokud je žhavé. Itálii Francii, Španělsko, Řecko a další zasáhne v listopadu vlna generálních stávek v nichž podíl akcí Světové odborové federace a jejího Oblastního střediska pro Evropu EUROF je nezastupitelný.
Českou republiku rovněž zachvátila vlna protestů. Nikoliv protestů sociálních, mírových, proti válečnému rozpočtu. Protestů svou podstatou neohavlovských, liberálních, antikomunistických, zaměřených však nikoliv proti komunistickým stranám a hnutí, ale proti vládní koalici a primárně hnutí ANO a předsedovi vlády Andreji Babišovi, včetně ministra kultury Oto Klempíře. Většina občanů dlouhodobě požaduje zrušit koncesionářské poplatky České televize a Českého rozhlasu.
KSČM v minulosti, když byla parlamentní stranou, s tímto požadavkem nikdy neuspěla. V předminulých a v minulých volbách si tento požadavek pragmaticky osvojila i část pravice v uskupení hnutí ANO. Z pohledu na politickou scénu jde tedy o střet dvou pravicových uskupení. Na jedné straně „zisková účelovka“ politické hnutí ANO s Motoristy a SPD a na straně druhé „tradiční“ pravicová a krajně pravicová uskupení ODS, STOP 09, STAN, KDU-ČSL, Piráti, Zelení.
Nicméně, přestože dnes jde o střet dvou pravicových uskupení o mediální vliv, návrh současné vlády vyrve tato media ze zóny nijak nekontrolovatelného hospodaření a zabrání přímému trvalému ovládáním těchto médií jednou pravicovou skupinou, pohrobkům Václava Havla a pravdoláskařům, vlivu amerického magnáta Sorose, podpoře různých spolku, např. a zejména Miliónu chvilek. Tím se ale naruší penězovody na propagaci a vývoz „listopadových ideálů 89“. Levice, pokud byla dříve zastoupena v Parlamentu, především výhradně komunisté, toto požadovala z velice podobných důvodů, byť důslednějších.
Druhá skupina pravice, v níž ODS ztratila vedoucí postavení ve prospěch hnutí STAN sice za čas pochopí, že i pro ni bude možné, pokud vyhraje parlamentní volby, této situace nového napojení veřejnoprávních médií na státní rozpočet využít ve svůj prospěch, ale nyní to chce čas. Lidé, kteří odmítají platí koncesionářské poplatky České televize a Českého rozhlasu tak vesměs činí, protože nejsou ani trochu spokojeni s objektivitou těchto medií a jejich programovým žánrem.
Chvilkaři, k nimž se připojila i Česká biskupská konference, však ví velice dobře, o co přijdou, a ženou zaměstnance těchto médií, kulturní uměleckou frontu a studenty s dokonce nemalou část sportovců za sebe do ulic, aby vybojovali a udrželi svůj mediální prostor pro lež a nenávist a ovlivňování veřejnosti. Bezostyšně hrají na city široké veřejnosti. To je podstata střetu o veřejno-právní média.
Nelze podceňovat v České republice krajně pravicové názory a polofašistické proudy v tradičních“ pravicových politických stranách, jsou silné a jejich síla dále roste. Jde o jak o Občanské demokraty, TOP 09, ale především o Starosty a nezávislé a osobu jejich předsedy. SPD se stává stále marginálnější a Motoristé jsou okrajovou záležitostí. Oproti tomu KDU-ČSL má skrytý potenciální jak v oblasti sociální, rodinné a rovněž fašizující. Je otázkou, zda překoná hranici volitelnosti, trpí hořkostí, že jejich partnerské strany v zahraničí jsou vlivnými vládními uskupeními, zatím co oni se v České republice pohybují samostatně pod hranicí volitelnosti. O to více v nich doutná až fašizující podhoubí. Je to nebezpečné.
Odborové hnutí, odborové svazy působíc v České republice, z velké části pod vlivem centrál zastoupených ve žluťácké Evropské odborové konfederaci, žijí svým světem a „nostalgií“ k své zrádcovské úloze v roce 1989 a následujících let. Proto ČMKOS, ASO, Křesťanské odbory a desítky dalších větších či menších rádoby samostatných odborových organizací a svazů nemohou a také nebudou nikdy silou rovnou odborům sdružených v WFTU, příkladmo ve Francii, Španělsku, Itálii, Řecku atd... Prostě, protože jejich předáci žijí z podstaty zásluh ze svržení socialismu a nastolení kapitalismu. Nechtějí cíleně bojovat za zájmy svých odborářů, dělníků a zaměstnanců, ale chtějí pouze hasit nejkřiklavější excesy a kapitalismus opravovat, vylepšovat. Tím se však podstaty změn nedosáhne, jen se prodlužuje letargie a přežívání. Za to jsou různou formou těmto odborů vypláceny nejrůznější benefity od vládnoucího establishmentu.
Radikální odborová centrála OSČMS, coby člen a zástupce WFTU, však stále nemá sílu prorazit monopol žluťáckých odborů. Navíc mu chybí silná skučená, nejen slovní, politická a akční podpora levice, včetně komunistické levice. Likvidací haló novin ztratila, byť omezenou, možnost využívat denní tisk jako i svou tribunu.
To je další problém České republiky. Komunistické a ostatní levicové strany si věcně „neví rady“ co s odbory. Občas si osvojují v rétorice jejich požadavky, šahají po nich slovně a zejména před volbami, občas utrousí jejich předákům místo na kandidátní listině do parlamentu. Tím se jejich pojetí spolupráce vyčerpává. Komunistické strany navíc stále šilhají převážně a výhradně“ po tzv. velkých žluťáckých centrálách ve víře, že jim to pomůže překlenout vlastní volební propad a získat potřebné preference voličů Opak je téměř vždy pravdou. To však není potřebná vzájemná podpora a spolupráce.
Vše v Evropě naznačuje blížící se nikoliv ještě revoluční, ale předrevoluční situaci. Proto si daly bezpečnostní služby, vládnoucí establishment práci v České republice s likvidací parlamentně zastoupeného komunistického hnutí. Kateřina Konečná svým vstupem do klubu Patriotů v Evropském parlamentu svůj úkol splnila na jedničku, nikoli s hvězdičkou, ale přece jen na jedničku. Tečkou bylo její ukončení členství v Komunistické straně Čecha Moravy oznámené na VV ÚV KSČM 3. listopadu. Její výzva na závěr jejího prohlášení: „Máme cca dva roky na zformování sil a složení reparátu levice. Levice, která nebude zahleděná v dogmatických poučkách jako vystřižených z rukovětí 70 let, ale také levice, kde ustoupí ega jednotlivých aktérů, a i její výzva „odhoďme co nás rozděluje a sjednoťme se na tom co nás spojuje“ je pokrytecká.
Jde jí především o parlamentní volby do Evropského parlamentu za dva roky a obhajobu svého mandátu europoslankyně. V KSČM však stále vidí určitý voličský elektorát. Věcně, nedokázala nikdy plnohodnotně bojovat za ideály komunistického hnutí, protože ji byly cizí, nikoliv vlastní a nerozuměla jim. Každý tým, který si vždy vybrala byl ve své podstatě nesourodý a vždy se většina z jejich členů nakonec postavila pro komunistickému hnutí. Není osobností spojující levici a již vůbec ne fragmentované komunistické hnutí. Ostatně v České republice není zatím žádná osobnost, proto tuto úlohu vyprofilována.
Mnohé uchazeče post vedoucího činovníka levice o musí prověřit nadcházející sociální a politické střety a boje, schopnost empatie, rozhodnosti, ale i cit pro jak okamžik, tak pro dlouhodobé cíle. Aby lidé vzali svého činovníka na vědomí musí mu rozumět na on nesmí převlékat své kabát jak na běžícím pásu.
Může se tedy stát, že na rozdíl od řady evropských zemí nebude levice a komunistické hnutí v České republice připravené a bude velmi zaostávat. Pro skutečně levicové odborové hnutí je to velice svízelná situace, chybí jim politický partner, politická organizace v podobě politického h nutí či politické strany stojících na výrazně levicových, ještě lépe komunistických principech. Chybí politická organizace, která netone ve vlastních problémech, ale umí pospat společenské problémy formulovat své požadavky k jejich řešení. Proto i odborové protesty, pokud by nastaly, prostě pravděpodobně vyšumí, nebo se zvrhnou v dílčí okrajovou revoltu. KSČM nebyla sice od listopadových událostí 1989 a následně 1990 nijak revoluční platformou, ale dokázala alespoň občas přenášet společenské problémy do Parlamentu a měla svůj vlastní deník. Ten dokázal prakticky ze dne na den informovat o tom co by jiná médi prostě přešla. Toto vše však dnes jen dávnou minulostí.
Kam bude dále kráčet komunistické hnutí v rozbouřené Evropě, kde jedna komunistická strana je dnes slabší než druhá a revoltující levice je živelná, nemající jasný cíl, strukturu a vůdce, jen cit a odpor proti válce, genocidě Gazy, Kuby, a odpor proti brutálním nelidským projevům kapitalismu? Kterou cestu zvolí oslabené, zdecimované komunistické hnutí v České republice, v prostředí plném toxického antikomunismu a lidské nenávisti?
V Mladé Boleslavi 02. 11. až 05. 11. 2026.
Stanislav Grospič