Pokud se pracoviště už neomezuje jen na továrnu nebo kancelář, pak musí tyto hranice opustit i boj. Digitální věk posouvá terén třídního boje, ale ne jeho podstatu. Vykořisťování zůstává. Prostě má úlisnější rozhraní.

Pod praporem čtvrté průmyslové revoluce (4IR) se pracujícím prodává jazyk inovací, obratnosti a „flexibility“ (přizpůsobivosti), ale materiální realita je všechno, jen ne osvobozující. To, čemu se říká flexibilita kapitálem, je pro pracujícího tiché nutkání. Pracovní den už nekončí v pět; rozlévá se do večera pod měkkou tyranií schůzek týmů a nočních instrukcí WhatsAppu. Očekávání, že budeme neustále dosažitelní, neustále reagující a neustále výkonní, se v kontextu, kdy nejistota zaměstnání visí těžce nad našimi hlavami, normalizuje, dokonce idealizuje.

Pro mnohé z nás byla práce z domova zpočátku úlevou, téměř malým vítězstvím. Coby pro pracující z chudých a dělnických poměrů to znamenalo úsporu na nákladech na dopravu, méně nebezpečné dojíždění a méně výdajů na každodenní přežití ve městě. Z materiálního hlediska vítaný posun. Tato úleva však neměla dlouhého trvání.

Skryté náklady digitální práce se odhalují samy: prodloužená pracovní doba, neplacené úkoly, stálá dostupnost a tiché, ale trvalé narušování hranic mezi prací a životem. To, co působí jako úleva od každodenní dřiny fyzické práce, se rychle mění v zákeřnější formu vykořisťování. Už neprodáváme jen svou práci; vzdáváme se svého času, prostoru a pozornosti bez náhrady. A protože je toto vykořisťování virtuální, jeví se méně brutální. Ale není o nic méně násilné. Prostě nosí masku flexibility (přizpůsobivosti pro ty, kteří ještě ctí češtinu; pozn. překl.).

Přesto za obrazovkou zapouští kořeny tišší násilí, hluboké odcizení dělníka od kolektivní struktury třídního vědomí. Marx nám připomíná, že izolace jedince od společenství je nutným důsledkem rozpuštění rodiny jako elementární jednotky společnosti, a tato logika sahá až do digitálního věku, kdy se jednotlivý dělník začíná odpoutávat nejen od produktu své práce, ale i od svých spolupracovníků. Bez společných odpočíváren, bez hlídkových linií a bez smyslu pro geografii pracoviště se atomizace práce stupňuje. Nový svět vzdálené práce vytváří iluzi autonomie a zároveň ruší podmínky, jež historicky umožňovaly solidaritu. Jak varuje Ellen Meiksinsová Woodová (marxistická teoretička a spisovatelka), kapitalismus nejen přetváří pracovní sílu, ale „odděluje lidi od sebe navzájem, vztahy mezi nimi zprostředkovává věc“. V dnešním kontextu jsou těmito „věcmi“ aplikace produktivity, platformy, palubní desky a datové proudy, které jsou všechny navrženy tak, aby odměřovaly (či posuzovaly), ale nikdy se nestaraly.

https://twitter.com/SACP1921/status/1990827340067152174

Tato podmínka izolace plodí pocit viny a sebeobviňování. Když se někdo snaží splnit nesplnitelné požadavky být vždy dostupný a neustále produktivní, je to pracovník, kdo se cítí nedostatečný, nikdy systém, který je zneužívá. Ideologie 4IR zde funguje tak, aby privatizovala strukturální selhání. Jak mocně tvrdí Silvia Federiciová v knize Re-enchanting the World (Okouzlování světa), „kapitalismus závisí na tom, aby se strukturální vykořisťování jevilo jako osobní volba nebo nedostatek úsilí“. Dělníkům se říká, aby pracovali chytřeji, aby lépe hospodařili se svým časem, aby „budovali svou značku“, ale to je prostě digitální forma mzdového otroctví. Historickým úkolem levice není romantizovat minulé formy práce, ale diagnostikovat současné rozpory a organizovat se tam, kde dělníci skutečně jsou: online (u počítače na internetu), izolovaní, ale přesto vykořisťovaní.

Šéfové už nepotřebují křičet; algoritmus to dělá za ně. Sledování už není v zorném poli nadřízeného; je v časových známkách e-mailů, metrikách odezvy a on-line indikátorech přítomnosti. To není pokrok. To je krádež mezd, maskovaná jako digitální evoluce.

To, co prožíváme, je prohlubování kapitalistické těžby za nových podmínek. Marx nám připomíná, že kapitál je neúnavný ve svém hledání nadhodnoty a 4IR mu nabízí efektivní, bezodpadový a neregulovaný terén. Není třeba strojů, když je dělník strojem. Není třeba registrovat přesčasy, když se práce nikdy formálně neměří. Není třeba platit přesčasy, když se práce mísí s očekáváními založenými na „výstupech“ a klíčovými ukazateli výkonnosti.

V této realitě pracovní právo výrazně zaostává. Náš zákon o základních podmínkách zaměstnání, tak pokrokový, jak kdysi býval, je nyní překonáván pouhou rychlostí a rafinovaností digitálního vykořisťování. Předpokládá prostorově vázané pracoviště a pevnou pracovní dobu. Nepočítá s plíživým očekáváním, že zaměstnanci musí být vždy „online“ (v dosahu), že konektivita rovná se závazek a že odsouvání se interpretuje jako lenost, arogance nebo neloajálnost.

Odbory zůstávají pro dělnickou třídu jedním z nejdůležitějších nástrojů, ale i ony čelí nesmírnému tlaku na adaptaci. Rychle se měnící povaha práce, definovaná decentralizací, izolací a digitálními platformami, překonává tradiční modely organizace. Jestliže šéfové pracují virtuálně, náš kolektivní odpor musí také. Nejde o odstavení (nebo odmítání) odborů, ale o výzvu k posílení jejich dosahu, k jejich vybavení na ochranu pracovníků ve hmotném i digitálním terénu. Protože dělníci je dnes potřebují víc než kdy jindy v schránkách, na pracovištích založených na aplikacích a všude tam, kde je práce získávána bez spravedlnosti.

Již nestačí hovořit o budoucnosti práce; musíme hovořit o politice práce, protože to, co je v sázce, není jen tu a tam pár nezaplacených hodin. V sázce je samotná rekonfigurace vykořisťování. V sázce je samotná schopnost pracujících žít plnohodnotný, důstojný život, ve kterém čas patří jim, ne jejich zařízením, jejich manažerům, kapitálu.

To je okamžik, kdy pokroková levice, zejména SACP (Jihoafrická KS, v našem širším kontextu kterákoli komunistická strana; pozn. překl.) a dělnické hnutí, musí zasáhnout jasně a odvážně. Boj za osvobození nemůže ignorovat technologické podmínky, za nichž je nyní dělnická třída vykořisťována. Potřebujeme novou vlnu mobilizace dělnické třídy, která si žádá legislativu „Práva na odpojení“, která nařizuje nahrávání a odměňování digitální práce po pracovní době, a neochvějný ideologický program, který nazve digitální přepracování tím, čím je: kapitalistickou krádeží času pracujících.

Musíme také politizovat jazyk kolem okrádající kultury a kultury dřiny, jež v tichosti normalizují myšlenku, že sebevykořisťování je ušlechtilé. Dělníkovi je nařízeno, aby se ocejchoval, prodával své dovednosti, zůstával vzhůru později a pracoval nad své možnosti. To není zplnomocnění. To je internalizace (přijetí myšlenky nebo víry za svou; pozn. překl.) vykořisťování a ta musí být odmítnuta.

Pro mladé pracovníky, zejména pro ty z černošských dělnických komunit, nejde jen o pracovní práva. Jde o to získat zpět naši lidskost v systému, který stále více vyžaduje naši mysl, naši pozornost a náš čas bez omezení a bez odměny. A pokud se kolektivně neodrazíme, neorganizujeme, neregulujeme a nevzděláváme, stáváme se generací, která odpracuje nejdelší hodiny za co nejmenší kompenzaci a po celou dobu je nám namlouváno, že máme štěstí, že jsme zaměstnáni.

Je tu ale i jiná cesta. Pokud se boj přesouvá do digitální sféry, musí se přesouvat i naše organizace, náš odpor a naše vize. Musíme budovat odbory, které budou mluvit jazykem algoritmů a platforem. Musíme vytvořit zákony, které budou chránit nejen tradiční pracovníky, ale i pracovníky platforem, nezávislé pracovníky, hybridní zaměstnance a všechny, kdo prodávají svou pracovní sílu za nejistých digitálních podmínek. A musíme prosazovat nesmlouvavou politiku, která bude říkat: práce není zadarmo, odpočinek není privilegium a náš čas není na prodej.

Budoucnost nepíše kapitál. Je napadána a my máme plné právo ji utvářet. A budeme ji utvářet – jeden e-mail po druhém, jedna schůzka po druhé, jedna reklamovaná hodina po druhé.

Thabile Lenkwane, člen Národní rady YCLSA (jihoafrické Ligy mladých komunistů)

Z jihoafrického komunistického časopisu Umsebenzi přeložil Vladimír Sedláček