Dne 15. října 1959 bylo v Mnichově nalezeno tělo ukrajinského nacionalisty, kolaboranta a vraha Stepana Bandery. Muže, jehož jméno se navždy zapsalo do dějin v krvi nevinných lidí. Muže, který vedl hnutí, jež se dopouštělo masakrů, vražd a vyhlazování. Fašisty, kterého dnes bohužel mnozí na Ukrajině oslavují jako „národního hrdinu“.

Když se člověk podívá na historii, vidí obraz utrpení a bolesti. Banderovci, ozbrojené jednotky OUN-UPA, vraždily nejen Poláky, Ukrajince a Židy, ale také Volyňské Čechy, naše krajany, kteří se provinili jen tím, že byli jiného původu. Volyňský masakr z roku 1943 patří k nejtemnějším kapitolám středoevropských dějin. A přesto je dnes Bandera v některých kruzích symbolem „nezávislosti“. Jak může být symbolem svobody ten, kdo ji jiným bral?

Jako mladý člověk a komunista odmítám glorifikaci jakékoli formy fašismu. Je mi odporné, že ve 21. století mohou lidé pochodovat s pochodněmi na počest člověka, který byl zodpovědný za genocidu. Že na Ukrajině vznikají tábory, kde se malé děti učí nenávisti, a že se opět budí duch ideologie, která měla být dávno pohřbena.

Fašismus nemá národnost. Může vyrůst kdekoliv, kde se lidé nechají zaslepit nenávistí a strachem. Dnes vidíme, jak se opět šíří cenzura, kriminalizace opozice, a jak se umlčují levicoví aktivisté a komunisté, například bratři Kononovičové, kteří byli vězněni jen za své názory. To je nepřijatelné.

Ptám se: je tohle ve 21. století možné? Jak může svět mlčet, když se opět probouzí duch minulosti, který měl zůstat navždy spoután? Proč svět tleská těm, kteří pošlapávají hodnoty, jež nám dala porážka nacismu?

Nechci svět rozdělený. Nechci svět nenávisti. Chci svět, kde dějiny slouží jako varování, ne jako zbraň.

Proto říkám: přejme si mír. Ale skutečný mír, postavený na pravdě, rovnosti a paměti obětí.

Pavel Denkscherz