Když dnes slyším romantizované historky o tom, jak se „zvonilo pro svobodu“, nemohu se ubránit otázce: Co jste si, proboha, tehdy mysleli, že bude?

Že svoboda přijde balená v celofánu? Že demokracie se dokáže sama bránit? Že trh sám o sobě vyřeší spravedlnost, práci, bydlení? Nebo jste jen doufali, že všechno nějak dopadne?

Protože za těch 36 let se stalo přesný opak.

Země, která měla vlastní průmysl, vlastní energetiku, vlastní banky, vlastní potravinovou soběstačnost, se stala výprodejním stánkem na periferii Evropy. A většina lidí jen tiše přihlížela.

Privatizace - největší loupež v moderních dějinách:

Když se privatizovalo, nešlo o „podnikání“. Šlo o drancování. Šlo o to, aby se veřejné bohatství, to, co vytvářeli lidé desetiletí - změnilo v soukromé zisky pár jedinců.

A kde byli tehdy všichni ti, kteří dnes volají po morálce?

Cinkali jste klíči, ale když se kradlo před očima milionů, ozval se málokdo. Možná už tehdy unavení, možná už tehdy odevzdaní.

Stát prodaný cizákům, a my jim děláme levnou pracovní sílu.

Ano, vstup do Západu měl údajně přinést možnosti. Ale jaké?

Nadnárodní firmy přišly hlavně proto, že naše práce je levná a naše země poslušná.

Zisky odtékají pryč.

Rozhodování o strategických zdrojích - pryč.

Vliv na trh, obchod, banky - pryč.

Stát už dávno není hráčem. Je jen exekutorem pokynů mocnějších struktur.

Chudoba, drogy, kriminalita: výsledek devadesátkového „nechte trh pracovat“

Žijeme ve společnosti, kde se mnoho lidí potácí těsně nad nebo pod hranicí chudoby.

Není to přirozené.

Není to náhoda.

Je to důsledek.

Důsledek toho, že:

  • stát rezignoval na sociální politiku,
  • bezpečnost a prevence se nechaly napospas rozpočtovým škrtům,
  • děti vyrostly v prostředí, kde nemají perspektivu nebo důstojnost.

A když se to všechno spojí, kriminalita, drogy a sociální úpadek nejsou šok, jsou logický výsledek.

Vláda, která nás táhne do cizích konfliktů.

Dnes politická reprezentace místo toho, aby řešila životy lidí, řeší geopolitické hry mocností, do kterých nás zatahuje bez ohledu na naši vůli.

Členství v EU a NATO mělo být partnerství.

Místo toho jsme často jen vykonavatelé rozhodnutí, na která nemáme vliv.

A otázka je jednoduchá:

Je tohle to, co jste chtěli pro své děti a vnuky, když jste v zimě 1989 mávali klíči?

Kde se stala chyba?

Jenže svoboda bez kontroly moci = prostor pro dravce.

Demokracie bez aktivních občanů = prázdná fasáda.

Trh bez pravidel = darwinismus pro zbohatlíky.

Chyba je v tom, že jste nechali politiky a „podnikatele“ dělat cokoliv.

Ještě není pozdě, pokud si to konečně přiznáme.

Ještě není pozdě na:

  • reálnou sociální politiku,
  • politiku zaměřenou na pracovníky, ne na kapitál,
  • návrat některých strategických odvětví do veřejného vlastnictví,
  • odmítání zahraničních konfliktů, do kterých nemáme co mluvit,
  • skutečnou ochranu chudých, seniorů, rodin a mladých.

Možná je čas znovu zazvonit, tentokrát ne na pád jednoho režimu, ale na pád apatie, která naši zemi přivedla až sem.

Pavel Denkscherz