Debata o nezávislosti českých médií se v posledních letech vrací se železnou pravidelností. Nezávislá média v České republice totiž prakticky neexistují – až na několik vzácných výjimek. Nejde přitom o abstraktní akademické téma. Mediální prostředí zásadně ovlivňuje veřejnou debatu, politickou kulturu i schopnost společnosti čelit manipulacím.

Česká mediální krajina trpí dvěma strukturálními problémy: dominancí oligarchických vlastníků a politickou závislostí veřejnoprávních médií. V českém prostředí je dlouhodobě zřejmé, že klíčové mediální domy jsou v rukou podnikatelských skupin, jejichž politické a ekonomické zájmy výrazně přesahují samotné mediální podnikání. Jimi vlastněná média pak často upřednostňují témata v souladu se zájmy vlastníků a potlačují ta, která by mohla ohrozit jejich podnikání či politické vazby.

A nejen to. Soukromá média velmi často překračují hranice objektivního zpravodajství (o publicistice nemluvě) a lživé či manipulativní články se stávají standardem.

Ani veřejnoprávní média však nejsou tím garantem nezávislého a vyváženého zpravodajství, jakým by být měla. Bylo by naivní si myslet, že změnou vlády a ztrátou důvěry veřejnosti automaticky dojde ke změně přístupu České televize a Českého rozhlasu k dodržování vlastních kodexů, tedy k nestrannosti a nezávislosti.

Česká televize nadále záměrně omezuje pluralitu především v otázkách zahraniční politiky a bezpečnosti a řadu témat – typicky válku na Ukrajině – prezentuje jen v jednom interpretačním rámci, s využitím jednostranných zdrojů.

Pokud má veřejná debata v této zemi vůbec nějakou hodnotu, lidé musí přestat pasivně přijímat to, co jim média naservírují. Každý občan má povinnost vůči sobě i společnosti čerpat informace z více zdrojů, porovnávat je a odmítat média, která opakovaně šíří lži, manipulace nebo jednostranný výklad reality. Kdo taková média podporuje, dobrovolně se vzdává vlastní schopnosti kriticky myslet.

Veřejnoprávní média mají být poslední hrází proti neobjektivitě, propagandě a oligarchickému vlivu. Pokud tuto roli neplní, je nutné jejich fungování zásadně přenastavit. Nestačí kosmetické úpravy ani výměna vedení. Aby Česká televize a Český rozhlas skutečně sloužily veřejnosti, musí být pod transparentní, přímou a nekompromisní kontrolou státu.

Jen tak lze zajistit, že veřejnoprávní média budou konečně dělat to, k čemu byla vytvořena: poskytovat pravdivé, vyvážené a nezávislé informace, které občané této země potřebují.

Roman Roun