Když dnes někteří obhájci Sudetoněmeckého landsmanšaftu připomínají, že v roce 1935 vyhrála ve volbách do československého parlamentu Sudetoněmecká strana, jako by tím chtěli vytvořit jednoduchý argument: „Byla přece demokraticky zvolena.“ Jenže demokracie není jen o počtu hlasů. Je také o tom, k jakým cílům jsou tyto hlasy využívány.

Konrad Henlein nevedl běžné regionální hnutí usilující o kulturní autonomii. Jeho politika byla od poloviny třicátých let stále více navázána na expanzivní politiku nacistického Německa. Slavná věta „Wir müssen also immer so fordern, dass wir nicht zufriedengestellt werden können.“ – tedy že je třeba požadovat tolik, aby nebylo možné požadavky splnit – nebyla výzvou ke kompromisu. Byla strategií destrukce státu zevnitř.

A zatímco se v dubnu 1938 formulovaly požadavky Karlovarského programu, zároveň Wehrmacht připravoval plán Fall Grün (Plán zelený) – vojenský scénář likvidace Československa. To není historická náhoda. To je souběh politického nátlaku a vojenské hrozby.

Dnes samozřejmě nežijeme v roce 1938. Nikdo netvrdí, že současný předseda Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt organizuje vojenské tažení. Přesto je legitimní ptát se, proč se část české veřejnosti cítí znepokojena, když se v Brně opět koná sjezd organizace, která dlouhodobě staví svou identitu na reinterpretaci poválečného uspořádání a na neustálém otevírání historických sporů.

Levicová kritika landsmanšaftu přitom nikdy nestála pouze na národnostní otázce. Podstatou problému byla i sociální a třídní dimenze. Sudetoněmecké hnutí ve třicátých letech dokázalo zneužít hospodářské krize, nezaměstnanosti a frustrace obyčejných lidí k tomu, aby odvedlo pozornost od skutečných příčin sociální bídy. Místo kritiky velkokapitálu, německých průmyslníků a evropské ekonomické krize nabídlo jednoduchého nepřítele — československý stát a československý národ.

To je mechanismus, který známe i dnes. Nacionalismus často slouží jako kouřová clona zakrývající ekonomické zájmy elit. A právě proto je (nejen) z levicového pohledu problematické, když se sudetoněmecký landsmanšaft prezentuje téměř výhradně jako humanistický a smiřovací projekt, aniž by dostatečně reflektoval, že velká část tehdejší sudetoněmecké reprezentace aktivně pomáhala rozbití demokratického Československa a otevřela cestu válce, privatizaci násilí a fašistické diktatuře.

Sjezd v Brně tak nepůsobí jen jako pietní setkání pamětníků. Pro mnoho lidí symbolizuje pokračující tlak na reinterpretaci dějin ve prospěch těch, kteří chtějí z obětí okupace a nacismu vytvořit pouhé „účastníky tragického konfliktu“, kde údajně nesou všichni stejný díl viny. Jenže mezi demokratickým státem a agresivním nacismem neexistovala morální symetrie.

Když se připomíná první bod Karlovarského programu – „Nastolení úplné rovnoprávnosti sudetoněmecké národnostní skupiny s českým národem.“ – je potřeba dodat celý historický kontext. Nešlo jen o otázku práv menšiny. Tento požadavek byl součástí širší strategie rozbití Československa a vytvoření prostoru pro Hitlerovu expanzi.

Nejen levice, ale všichni občané by proto neměli podléhat ani nacionalistické hysterii, ani naivnímu liberalismu, který každou kritiku landsmanšaftu označuje za extremismus. Skutečný internacionalismus není zapomínání na historii. Je to schopnost pojmenovat, jak byly národnostní konflikty zneužívány mocenskými a ekonomickými elitami proti obyčejným lidem — českým i německým.

Brno v květnu 2026 tak není jen místem společenského setkání. Je také symbolem střetu dvou pohledů na dějiny. Jeden tvrdí, že minulost je uzavřená a vše je jen otázkou smíření. Druhý připomíná, že smíření nemůže vzniknout na základě jednostranného přepisování historie ani relativizace příčin nacistické agrese.

A možná právě proto vyvolává otázka sudetoněmeckého landsmanšaftu stále tolik emocí. Protože nejde jen o minulost. Jde i o to, kdo bude mít právo určovat její výklad — a v čím zájmu bude tento výklad sloužit. Právě proto je nutné trvat na výsledcích druhé světové války, Jaltské i Postupimské konference a jejích závěrů. Důležité je v tomto případě trvat na neprolomitelnosti Benešových dekretů.

Jan Klán