Po zasedání brněnského zastupitelstva, jež jednalo o tom, zda sjezd Sudetendeutsche Landsmanschaftu, jenž se má konat koncem května v Brně, kam ho pozvalo hnutí Meeting, je člověku podivně. Sice musím s politizujícím básníkem Milanem Uhde souhlasit, že »Zlo, které se prohnalo českými zeměmi, není dědičné«, ale pokud se potomci nedistancují ve všem od hrůzné minulosti a snaží se přenést vinu na druhé, pak není něco v pořádku. A to se, pokud jde o program SdL, stále děje. Jinak by totiž už dávno musel tento program nejen zrušit, ale také se od něj distancovat. Mýlím se, nebo mám pravdu?

Ono zasedání dopadlo opravdu podivně. Zastupitelé se po diskusi nepřihlásili ani k jednomu stanovisku. Ani ANO, ani NE. Vyberte si! Sama paní primátorka Markéta Vaňková (ODS) svůj názor řekla. Je pro konání sudetoněmeckého sjezdu, vždyť přece budeme mít díky tomu příležitost nejen hledat vzájemné porozumění, ale také o všem mluvit. O čem všem? O tom, jak se Němci chovali v Brně před válkou a za války? Tak to myslela?

Slova Milana Uhdeho v materiálu pro jednání brněnských zastupitelů

Takže, jak se vlastně brněnští Němci v té době chovali? Především jeden údaj. V Brně žilo v té době (1930) 264 925 obyvatel, z toho 200 213 se hlásilo k české či slovenské národnosti a 52 165 k jazykově německé. Všichni ovšem Němci nebyli. Mnoho Židů se přihlásilo k němectví. Počet neznáme. Většinou patřili k vyšším vrstvám a někteří ještě z dob Rakouska byli také ozdobeni baronskými tituly, i když to byli, nebo jejich otcové, obyčejní velkokšeftaři, kteří si mohli koupit titul. Všechno se za Rakouska totiž mohlo koupit, proč by si tedy nekoupili predikát? Orientace na němectví se jim později nevyplatila.

(Byl rozdíl proti roku 1910, tehdy v moravské metropoli žilo 112 114 obyvatel a k německé dorozumívací řeči se hlásilo 79 986 obyvatel a jen 40 097 k české.)

Přestože brněnští Němci se za republiky stali menšinou, chovali se, jako by oni jediní měli právo na vládu nad městem. Snažili se ho ovládnout. Postupovali krok za krokem. Příkladem budiž tzv. Volksport, který zde počátkem třicátých let organizoval výcvik podle vzoru SS a SA. Státní orgány však zasáhly a jeho šéfy postavily před soud. Proces s další podobnou skupinou začal v druhé polovině třicátých let. K propagandě sloužil zvláště tzv. Německý dům, kde se konaly přednášky, různé politické akce a kam přijížděli aktivisté SDP z Liberce, Chebu, Prahy a dokonce z Německa. Měli svůj nacionalistický Der Aufbruch, který od vzniku republiky byl znám svou protičeskou rétorikou.

Vůdčí postavou brněnských nacistů byl právník Karl Schwabe, jenž měl potíže s republikou již počátkem let dvacátých, kdy byl usvědčen a odsouzen za špionáž pro Německo. Tento muž se svými německými přáteli okamžitě po Mnichovu orodoval u mezinárodní rozhraničovací komise s žádostí, aby byl vytvořen německý koridor z jihu, střed Brna aby byl připojen k Říši, a okrajové české čtvrti aby zůstaly ve zbytku Československa. Sice tehdy nebyl vyslyšen, ale tzv. brněnský puč uskutečněný v souvislosti s obsazením českých zemí dne 15. března 1939 už byl v jeho režii. Tehdy se svými soukmenovci obsadil policejní prezidium a přivlastnil si funkci zemského prezidenta, aby později převzal funkci německého viceprezidenta, v jehož rukách se sbíhala veškerá protektorátní moc na Moravě. Tehdy jeho přátelé Oskar Judex a Wilhelm Czerny, všichni pozdější důstojníci SS, převzali vedení brněnské radnice.

(Po válce byl Schwabe Lidovým soudem odsouzen k trestu smrti a popraven, Oskar Judex byl taktéž souzen a zemřel při výkonu trestu v Ilavě, Wilhelm Czerny po uplynutí deseti let vězení byl propuštěn a odsunut do Spolkového Německa, kde brzy zemřel. Všichni se brzy po obsazení zbytku ČSR stali důstojníky SS.)

Podle svědectví všichni tři patřili v době okupace mezi úzké spolupracovníky gestapa. Měli na svědomí velký počet českých vlastenců, z nichž mnozí byli popraveni v Kounicových kolejích, kde vládl vrchní dozorce, Schwabův spolupracovník, krutý Franz Duba, od něhož pochází název popraviště Na písečku. Většina dozorců byli údajně Němci z Brna.

Nejde jen o zmíněné představitele německé iredenty a (protektorátních) nacistických orgánů. Většinu významných míst ve městě po zřízení protektorátu obsadili brněnští Němci a to jak na radnici a v řídících orgánech Brna nebo Moravsko-slezské země, tak také v řízení brněnských závodů. Podíleli se na zatýkací akci Albrecht, na vyhledávání odpůrců nacistické moci, na šikaně v souvislosti s akcí 17. listopad, na ponižování českého obyvatelstva. Mnozí dostali byty či rodinné domy po zatčených anebo osobách určených k likvidaci v holocaustu, měli lepší příděly potravin a spotřebního zboží, dostávali vstupenky na popravy a zvláště ženy na nich pořádaly doslova přehlídky módy.

Byli jistě také antifašisté. Šlo však o výjimky. Někteří skončili v koncentračních táborech, jiným se podařilo utéci do zahraničí, jen malé množství přežilo. Hluboce se skláním např. před Odonem Brichtou, JUDr. Alfredem Dresslerem, právničkou Valerií Dresslerovou, MUDr. Hedwigou Kreisleovou, lékaři dr. Leinbachem a dr. Kuglerem. Snad v Brně budou mít k dispozici alespoň jména dalších Němců-antifašistů, kteří se dokázali svými tehdejšími možnostmi postavit hrůze a nenávisti. Riskovali přitom své životy a životy svých blízkých.

Proto stále myslím, že stojí za to si spíše podat ruce a diskutovat o vzájemném pochopení s těmi, kteří se postavili proti fašismu, než s těmi, jejichž otcové a dědové mají na svědomí okupační hrůzy a oni sami se nedokázali stále vypořádat, jak svědčí zmíněných programových »20 bodů«, se svou vlastní minulostí. Uvědomují si to dámy a pánové zastupitelé z brněnské velké radnice? Uvědomila si to paní primátorka českého, nikoli německého Brna?

Jaroslav Kojzar