Kapitalismus znovu trhá na kusy nejen pracující, ale i naši zemi

Důstojný pietní akt dnes zorganizovali pražští komunisté na Kobyliské střelnici, místě, kde umíraly stovky vlastenců, antifašistů a komunistů rukou nacistických okupantů. Byla to dojemná a důstojná pietní vzpomínka na všechny tam zavražděné vlastence, antifašisty a komunisty.

S hlavním projevem vystoupila nově zvolená předsedkyně KSČM Praha Petra Prokšanová. Akce se zúčastnila také europoslankyně Kateřina Konečná, 1. místopředseda KSČM Petr Šimůnek, místopředseda KSČM Milan Krajča a mnoho dalších komunistů a občanů Prahy.

Vážení přátelé, soudružky, soudruzi, milí hosté,

stojíme na místě, kde umírali hrdinskou smrtí vlastenci, odbojáři, antifašisté i úplně obyčejní lidé žijící své obyčejné životy. Smrt jediného z nich ale nebyla obyčejná ani v nejmenším. Jejich jména, jejich tváře, jejich rozepsané životy, jejich krev, která se tady před více než 80 lety vsakovala do země, vytvořila nesmrtelný pomník naší národní hrdosti.

Umírali tady ti nejlepší z nás.

Umírali za to, že se nesmířili se světem plným násilí, války, nenávisti.

Umírali tady také komunisté.

Kobyliská střelnice se stala posledním jevištěm vystudovaného lékaře a nadaného spisovatele, dramatika a režiséra Vladislava Vančury.

Tady na Kobyliské střelnici přetrhli nacisté násilně také život meziválečného poslance Národního shromáždění za Komunistickou stranu Československa Otty Synka.

Poslední životní závod skončil v těchto místech i pro nadaného atleta a sportovního novináře Evžena Rošického, který podle hlášení policejního velitele vyčkal smrti se zvednutou zaťatou pěstí.

Vím jistě, že nikomu z těch 539 zde popravených se nechtělo umírat. Ale když už stáli svým katům tváří tvář, chovali se nebývale statečně. Umírali s hlavou vztyčenou a s vírou, že jejich smrt není zbytečná. Že alespoň malým dílem přispěli k obraně své vlasti, svého národa, jeho budoucnosti.

To zavazuje.

Zavazuje to nás, kteří jsme se i díky jejich oběti mohli narodit a prožít život v míru.

Kytička, kterou tu dnes na jejich památku pokládáme, je to nejmenší, co můžeme pro uchování jejich památky udělat. Jejich jména vytesaná do náhrobků nás ale volají k něčemu jinému. K pokračování toho, co oni začali a co kvůli nacistické zlovůli nemohli dokončit – k zápasu za lepší svět. Za svět bez nadvlády člověka nad člověkem. Za svět, ve kterém bude vítězit spolupráce a solidarita. Svět míru. Svět bez fašismu.

Uběhlo už více než 80 let, kdy i tady zazněly poslední výstřely z nemilosrdných zbraní německých okupantů.

81 let od porážky fašismu. A přesto není dobojováno. Současný režim se snaží vymazat z paměti všechny Rošické, Vančury, Synky, Fučíky, Švermy, Jabůrkové a další hrdiny. A proč? Protože se dopouštěli něčeho, co je dnešní vládnoucí vůlí, stejně jako tou před 80 lety, označováno za zločin.

Byli komunisté.

A byli to právě komunisté, kteří nejenže se v dobách kapitalistické první republiky srdnatě bili za práva pracujících, ale správně a včas rozeznali nebezpečí sílícího fašismu a rozhodně se mu postavili na odpor.

Je o 80 let později.

Kapitalismus znovu trhá na kusy nejen pracující, ale i naši zemi. A znovu přichází antikomunistické zákony, znovu se trestá za propagaci světa bez válek a bez vykořisťování. Znovu se umetá cesta fašismu a znovu jsme to my, komunisté, kteří zvedáme náš hlas odporu.

Pomníky mohou zbořit. Učebnice přepsat. Ulice přejmenovat. Mohou umlčovat. Trestat. Věznit.

Ale myšlenky zakázat nejde. Věděli to ti, kteří zde za své přesvědčení hrdinsky umírali a víme to i my dnes.

Na závěr mi dovolte citovat repliku přisuzovanou jedné z Vančurových her: "Tak do práce, brachu, člověk si musí svobodu zasloužit. Musí pro ni něco udělat a musí bejt vodhodlanej, že třeba umře, rozumíš? Nevídáno, nějaká ta kapka krve patří už k věci."

Děkuji vám, že nezapomínáte.

Petra Prokšanová

.

.