May Wilkersonová o nocích, jež si nepamatuje

Na koleji a v prvních rocích po mé dvacítce mě přátelé a vrstevníci často zasypávali historkami o tom, co jsem dělala, když jsem měla okno z přemíry pití. Na koleji není až tak mimořádné střetnout se s nevyzpytatelným, nelogickým a občas ostudným chováním pod vlivem alkoholu. Nezdálo se, že by někdo měl za divné, že jsem zapomínala tolik a tak často. Byla jsem jen dalším obyčejným studentem s nočními případy amnézie.

„Vzpomínáš, jak jsi vylezla na pult v McDonald's? A vyhazovala do vzduchu balíčky s kečupem?“

Ani nápad.

„Vzpomínáš, jak si zpívala »Like a Prayer« (proslulý hit Madonny; pozn. překl.) na jevišti karaoke baru?"

Ne.

„Vzpomínáš, jak jsi šla domů s dopravním kuželem na hlavě?“

Ne, ale je to zábavné!

„Vzpomínáš, jak ses houpala na mém lustru a předstírala, že jsi Tarzan?“

To jsem nikdy nedělala.

„Ale dělala.“

OK. Promiň...

Skoro nikdy jsem si nepamatovala nic než občasné střípky, filtrované přes hustý opar. Zpíjela jsem se do němoty od okamžiku, kdy jsem se v šestnácti opila poprvé. Má okna vystřihávala široké pruhy času z mé paměti, od hodiny až po celou noc. Když jsem druhý den vstala, pátrala jsem kolem sebe po fyzických stopách. Balíčky kečupu na dně tašky. Fotky, na kterých jsem coby maličká rozmazaná šmouha na jevišti, v ruce mikrofon. Útržek jízdenky v kapse, razítko na ruce. Většinou jsem spoléhala na vyprávění druhých, abych zaplnila mezery v paměti. Nezáleželo, jak moc jsem se soustředila či jak dlouho jsem čekala, černé díry zůstávaly, temné a nemilosrdné.      

Jednou jsem odhadla, že jsem měla okno tři a půl noci týdně během své pijácké kariéry (dvakrát v týdnu na koleji a čtyři nebo pět nocí týdně v oněch čtyřech létech po studiích předtím, než jsem vystřízlivěla). Kdybych ztratila průměrně dvě hodiny za noc, je to kolem sedmi hodin týdně, 52 týdnů v roce. Přes 10 let chlastání, od 16 do 26, jsem musela nahromadit přes 600 hodin - nebo 151 dní - zapomenutého času. To je pět měsíců - dost času k napsání románu nebo zdolat Apalačskou stezku (cca 3500 km; pozn. překl.). To, co jsem dělala, byla v podstatě hodně dlouhá přerušovaná dřímota (nebo kóma), během níž jsem plnou kontrolu nad svým tělem měnila na nejimpulzivnější a zvířecké pudy.

Dověděla jsem se, že zpíjení se do němoty je obvyklý příznak alkoholismu nebo nesprávného užívání (zneužití) látek. Ale ne každý, kdo je alkoholik, se zpíjí do němoty, a ne každý, kdo se zpíjí do němoty, je alkoholik. 

Okno je také známé coby s alkoholem spjatá amnézie, ale nezapomenete tolik z toho, co se stalo minulou noc. Paměť se nevytrácí - jen se nikdy nedostane na první místo. Alkohol vlastně nezabíjí mozkové buňky, jak věří někteří lidé, ale dupe po všech čidlech ve vašem mozku - konkrétně po přední kůře mozkové, jež kontroluje racionální myšlení, a spánkovém laloku, jenž ukrývá hipokampus, kde se krátkodobé (minutové a kratší) vzpomínky přetvářejí na dlouhodobé. Čím více pijete, tím více riskujete okno, i když rozhodujícím faktorem je obsah alkoholu v krvi. Takže tři sklenky vína do prázdného žaludku vás možná odrovnají, ale šest skleniček během jídla o třech chodech ne. Osobně jsem se obvykle rozhodla pro šest skleniček a jídlo naprosto přeskočila. 

Když máte okno, můžete stále zpracovávat informace. Nejste slova komolící budižkničemu ani neležíte bezvládně v koutě (zatím). Ale nevznikají vám žádné nové vzpomínky, jež byste si udrželi do zítřka nebo si je vybavili někdy v budoucnu. Takže i když jsem se zdevastovala, stále jsem komunikovala s ostatními, napůl účelně jsem se pohybovala světem, přivolávala taxíka nebo zpívala karaoke. Jen jsem si příští den nic nepamatovala.

Čímž byl můj život často plný překvapení. První rok jsem se jednou probudila v ložnici s dopravním kuželem na posteli. Cítila jsem jeho přítomnost dřív, než jsem uviděla, co to je, zastrčené pod přikrývkou vedle mne. Ležela jsem, ztuhlá, hodinu nebo víc, a čekala, až to vstane a odejde. Myslela jsem, že to je osoba - žena, muž, přítel nebo někdo cizí. Ulevilo se mi, že ne.   

V mém prvním roce na koleji jsem dosáhla 21 a mí spolubydlící pro mě uspořádali oslavu. Chodila jsem do školy v Montrealu, kde se může pít od 18, takže alkoholový mezník byl na mně, náhodný. Ale já pila hlavně z náhodných důvodů, na oslavu nebo prohru, pro vzrušení nebo z nudy. Když mě bolela hlava nebo srdce, pila jsem na bolest. Když jsem zvládla písemku, zapíjela jsem úspěch. Že to bylo jiné úterý? Na ex!

Ráno po oslavě narozenin jsem vstala ve všech svých šatech, a byla bych ráda věděla, zda někdo včera večer na mou oslavu přišel. Přehrávala jsem si v hlavě možné scénáře, od příznivých po děsivé. Můj spolubydlící kopl do mých dveří, zatáhl mě do svého pokoje a ukázal na postel. Pár palců nad pokrývkou visel rozbitý předmět, jenž kdysi býval velmi propracovaným, mnohaúrovňovým „čínským“ lustrem z Ikei. Lampa byla hrozně zdeformovaná, šňůra potrhaná a roztažená.      

„Vzpomínáš si na to?“ zeptal se, tónem, jaký lidé se mnou obvykle používali- obviňujícím a lehce pobaveným. Zavrtěla jsem hlavou. Nepamatovala jsem si nic po vyžahnutí dvou lahví bílého a jedné červeného do prázdného žaludku, dokud mi to hosté neukázali. Nevzpomínala jsem si, že jsem v předsíni ukradla pár velikých bot a dupala v nich po městě, pokřikujíc na cizí lidi a padajíc do sněhu. Nepamatovala jsem si, jak jsem ztratila vědomí ve výtahu poté, co jsem vyjela do horního patra. Nepamatovala jsem si, že mí hosté zorganizovali pátrací akci, pročesávajíce ulice s klobouky z oslavy na hlavách. Přítelkyně mého spolubydlícího, Julie, mě nakonec našla ve čtvrtém patře sousední ubytovny. Přinesla mě zpátky na oslavu, kde mě položila na postel mého spolubydlícího. Nevzpomínala jsem si ani, jak kamarádka tloukla mou bezvládnou hlavou o postel a křičela: „Myslela jsem, že jsi mrtvá!“ a kvílela jak postava ze španělské telenovely.

To bylo, když jsem se probudila, nebo mi to alespoň tak řekli. Potom jsem vstala, chytla jsem se „čínského“ lustru od mého spolubydlícího, jenž celé hodiny sestavoval, zaječela „Jsem Tarzan!“ a zhoupla jsem se z postele a složila se na hromádku na podlaze, a okamžitě jsem znovu upadla do spánku. To všechno mi příští den líčili spolubydlící, přítelkyně a setrvavší noční hosté. Celá historka, tak jak mé hrdinské činy často byly, byla hlasitá a legrační a pestrá. Ale základní příběh byl vždycky stejný: Opila ses; utekla jsi; udělala jsi nepořádek; někoho jsi líbala; něco jsi ukradla; něco sis dala na hlavu; něco jsi rozbila; někdo kvůli tobě brečel.

Nakonec to všechno skončilo, když jsem v šestadvaceti přestala pít. Jakmile jsem přestala pít, zjistila jsem, že toho méně rozbíjím. Nikdy jsem neutekla, když jsem si vyšla s přáteli; když jsem se s nimi chtěla rozejít, nejprve jsem jim řekla na shledanou a potom jsme šla - ne sprintovala - domů. Nekradu a jen zřídka nosím na hlavě neživé předměty jako klobouky - zvlášť ne ty, co jsou k dopravní bezpečnosti. Ale ať už dělám cokoli, všechno si to pamatuju. Své příběhy vyprávím sama. Ale minulost obnovit nemůžu. Vše, co si pamatuju z mých 21. narozenin, je bizardní koláž okamžiků, znovu posbíraných a sešpendlených dohromady jinými lidmi - to, a lustr z Ikei od mého spolubydlícího. Dal mi jej jako dárek k narozeninám, znetvořený a zdeformovaný. Ale ne rozbitý, což na mě dopadlo poněkud jako zázrak.    

May Wilkersonová, redaktorka Substance.com, kde se článek poprvé objevil v roce 2014. Ve zkrácené verzi vyšel např. i na webu Huffpost.com

Překlad Vladimír Sedláček