Před 140 lety, 16. dubna 1886, se v Hamburku narodil člověk, který jako nikdo jiný zosobňuje neúprosný třídní boj německého proletariátu: Ernst Thälmann. Vzpomínáme na něj nejen z pouhého historického zájmu. Obracíme se k jeho odkazu v době, kdy ve Spolkové republice Německo opět sílí fašismus – podporovaný těmi samými monopolními kapitalisty, kteří kdysi přivedli Hitlera k moci. Zatímco německý stát záměrně ignoruje 140. výročí Thälmannova narození, zatímco jsou jeho sochy znesvěcovány a památníky chátrají, je naší povinností pozvednout prapor antifašismu ještě výš.

Chci vám dnes ukázat: Ernst Thälmann nebyl jen historickým vůdcem Komunistické strany Německa. Je živým důkazem toho, že dělnická třída, pokud vytvoří revoluční stranu, je neporazitelná. A jeho odkaz je dnes – ve světle profašistické politiky Spolkové republiky Německo – aktuální jako nikdy předtím.

Abychom pochopili Thälmannovu velikost, musíme pochopit jeho kořeny. Nebyl jen funkcionářem – byl jedním z nás. Narodil se v rodině kočího a vyrůstal v bídě hamburských dělnických čtvrtí. Jako teenager se dal k práci v přístavu, při stávkách poznal policejní obušky a zažil vykořisťování v jeho nejtvrdší podobě.

V roce 1903 vstoupil do Sociálně demokratické strany Německa (SPD) – tehdy ještě masové dělnické strany. První světová válka však odhalila zradu sociálnědemokratického hnutí. Zatímco vedení SPD hlasovalo pro válečné úvěry a hnalo dělníky do masového vraždění, Thälmann byl na frontě. Prožil hrůzy imperialistické války – a vyvodil jediný správný závěr: kapitalismus nelze reformovat, je třeba jej svrhnout. V roce 1918 vstoupil do Nezávislé sociálně demokratické strany Německa (USPD) a v roce 1920 do KPD. Nyní už nebyl jen dělníkem – stal se revolucionářem.

Již v roce 1919 byl zvolen do hamburského Bürgerschaftu (parlamentu). Odlišoval se nejen svým řečnickým talentem, ale i bezprostředním vztahem k masám. Lev Trockij, který se s ním setkal v roce 1921 v Hamburku, řekl, že Thälmann má „velmi dobrý vztah k masám“. Zde se skrývá první poučení: revolucionář vyrůstá z třídy. Není to vnější pozorovatel – je to nejlepší syn své třídy.

V roce 1925 se Thälmann ujal vedení KPD – v nejostřejším období třídních střetů Výmarské republiky. Strana stála před úkolem bolševizace, přeměny v stranu nového typu: disciplinovanou, centralizovanou, neochvějnou ve spojení se Sovětským svazem.

Thälmann se dvakrát – v letech 1925 a 1932 – zúčastnil voleb říšského prezidenta. V roce 1925 získal 1,9 milionu hlasů, v roce 1932 téměř 5 milionů. Nebyla to jen volební kampaň – bylo to povstání revolučního proletariátu proti kapitalistickému systému.

A proti komu byl tento boj namířen? Proti buržoazii, ale také proti sociální demokracii. Dnes je takzvaná teze o sociál-fašismu často zkreslována. A přitom to byla střízlivá analýza: SPD, která v letech 1918/19 potlačila revoluci, jež kázala třídní kompromis v době, kdy rostl fašismus – ta byla umírněným křídlem fašismu. Thälmann jasně řekl: „Sociální demokracie je umírněné křídlo fašismu.“ Neboť tím, že uklidňovala dělníky reformistickým snem, připravovala cestu Hitlerovi.

Zároveň Thälmann zakládal Svaz rudých frontových bojovníků – ozbrojenou samosprávnou organizaci dělnické třídy. RFB nebyl pouhým sportovním klubem. Byl bojovou jednotkou proletariátu, připravenou postavit se fašistům v ulicích. 30. ledna 1933 předali Hindenburg a těžký průmysl moc Hitlerovi. O jedenáct dní později, 3. března 1933, vtrhlo gestapo do Thälmannova bytu. Byl zatčen – a až do své smrti se na svobodu nedostal.

Jedenáct let samovazby. Jedenáct let ve sklepích gestapa, ve vězení a nakonec v koncentračním táboře Buchenwald. Thälmann se však nezlomil. Jeho dopisy manželce Rose a soudruhům jsou doklady proletářské vytrvalosti. V jednom z posledních dopisů z roku 1937 napsal: „Plnohodnotné manželské spojení vyžaduje tento vzájemný věrný vztah; manželka musí být společnicí, spolubojovnicí v životním boji manžela,“ – zde promlouvá nejen bojovník, ale i člověk. Ale člověk, který věděl, za co trpí.

18. srpna 1944, když Rudá armáda již postupovala, vydal Hitler osobně rozkaz zabít Thälmanna. V krematoriu v Buchenwaldu bylo jeho tělo spáleno. Thälmann nepadl jako oběť osudu. Padl jako voják proletářské revoluce. Jeho smrt je obžalobou německého monopolního kapitálu, který přivedl Hitlera k moci, financoval ho a podporoval až do konce.

Po osvobození od fašismu slavnou Rudou armádou a protifašistickým odbojem vznikl na německém území první socialistický stát – NDR. Zde na Thälmanna nezapomněli.

Jednotná socialistická strana Německa (SED), která navazovala na tradice KPD, učinila z Thälmanna vzor pro mládež. Miliony dětí nosily jméno Thälmann jako pionýři a skládaly slib: „Připravuji se, v duchu učení Ernsta Thälmanna, bojovat a pracovat.“ Filmové studio DEFA natočilo dva monumentální filmy – Ernst Thälmann – syn své třídy a Ernst Thälmann – vůdce své třídy, které dodnes zůstávají nepřekonané v zobrazení proletářského boje.

Institut marxismu-leninismu při ÚV SED vydával Thälmannova díla, zkoumal jeho život a činil jeho odkaz součástí vědeckého dědictví. V berlínské čtvrti Prenzlauer Berg byl postaven pomník obrovské síly: Thälmann, obklopený svými bojovníky, s pohledem upřeným vpřed.

V NDR byl Thälmann živý. Byl spojovacím článkem mezi KPD Výmarské republiky a socialistickou výstavbou. To bylo pro třídního nepřítele na Západě nesnesitelné.

Po kontrarevoluci v letech 1989/90, po zradě NDR jejími vlastními zrádci, začalo systematické ničení Thälmannova dědictví. Ale dovolte mi říci jasně: to, co se dnes děje, není náhodný vandalismus. Je to politika.

Vezměme si například Thälmannův památník v berlínské čtvrti Niederlem. Tam, v lesnaté oblasti, se nachází poslední místo odpočinku Thälmannovy rodiny – a místo, kde byl pohřben popel Ernsta Thälmanna. Co tam dnes nacházíme? Znesvěcení, zchátralost, divošství. Spolková republika Německo záměrně nechává chátrat to, co jí překáží. Památník největšímu německému antifašistovi – ten upadá v zapomnění.

Vezměme si například Thälmannův pomník v Prenzlauer Bergu. Sotva byla NDR zničena, začaly debaty: Přejmenovat? Zbourat? Zatím ještě stojí – pod tlakem. A všude na území bývalé NDR mizí Thälmannova jména ze škol, ulic, podniků. Jedná se o systematické vymazávání historie.

To však nestačí. Zneuctění Thälmannova odkazu je totiž jen součástí širší kontinuity profašistické politiky Spolkové republiky. Tato kontinuita začíná v roce 1949 založením Spolkové republiky pod vedením Konrada Adenauera. Ten nejenže jmenoval Hanse Globkeho státním tajemníkem, ale také ho hájil – toho samého Globkeho, který sepsal komentář k norimberským rasovým zákonům. V mladé Spolkové republice Německo našly stovky, ba dokonce tisíce bývalých nacistických funkcionářů útočiště na ministerstvech, u soudů a v policii. Stát nebyl od samého počátku antifašistický, nýbrž restaurativní.

V roce 1956 Spolkový ústavní soud zakázal KPD. První velká antifašistická strana byla zakázána, zatímco organizace bývalých členů NSDAP mohly působit bez překážek. V roce 1972 následoval „Radikalenerlass“ – výnos o zákazu výkonu určitých povolání. Desítky tisíc komunistů a levicových sociálních demokratů byly vyhozeny ze státní služby. Ne proto, že by spáchali nějaké zločiny, ale proto, že zůstali věrni svým revolučním přesvědčením.

A dnes? Dnes je AfD, kterou vedoucí úřadů pro ochranu ústavy označují za jednoznačně pravicově extremistickou, v průzkumech veřejného mínění druhou nejsilnější silou. Neofašistické sítě, jako je „Krylo“, připravují půdu pro fašistické hnutí. Současně je strana Die Linke – strana, která ve svém jádru zachovává část antifašistického dědictví – sledována úřadem pro ochranu ústavy a kontrolována vnitřní rozvědkou.

A co militarizace? Německo se znovu zbrojí. Bundeswehr se má stát armádou „schopnou vést válku“. Integrace do NATO se prohlubuje. Německý monopolistický kapitál se připravuje na nové války – přesně tak, jako v 30. letech.

Drazí přátelé, znesvěcení památníků Thälmanna není ojedinělým činem. Je to symbol toho, že třídní nepřítel chce zničit dědictví antifašismu. Ale neuspěje.

Co nám tedy zbývá ke 140. výročí Ernsta Thälmanna?

Úkol je jasný: musíme chránit Thälmannovo dědictví – ne jako muzeum, ale jako zbraň.

Za prvé: Thälmannovy památníky musí být zachovány. Ne státem Spolkové republiky Německo – ten je bude dál ničit. Ale námi. Antifašistickými iniciativami, soudruhy a přáteli, kteří se spojí, aby tato místa vyčistili, starali se o ně a znovu z nich udělali centra proletářského vzdělávání.

Za druhé: Musíme posílit boj proti profašistické politice Spolkové republiky Německo. Proti militarizaci, proti sociálním škrtům, proti sledování komunistů. Každý útok na sociální stát, každé nasazení Bundeswehru v zahraničí, každé pronásledování migrantů – to je ten samý nepřítel, proti kterému bojoval Thälmann.

Za třetí: Z Thälmannova života si musíme vzít ponaučení pro dnešek: dělnická třída potřebuje revoluční stranu. Stranu nového typu, disciplinovanou, internacionalistickou, neochvějnou ve spojení s bojem národů celého světa. Stranu, která se nerozpouští v parlamentarismu, ale je přítomna na ulicích, v továrnách, ve čtvrtích.

Thälmann jednou řekl: „Dělnická třída zvítězí, i když předtím bude muset ještě jednou či dvakrát prožít porážku.“ A jinde: „My, komunisté, nikdy neskloníme hlavu. A i kdyby nás soudili desetkrát, vždy a znovu v sobě najdeme odvahu vyjádřit svůj revoluční názor.“

Soudruzi a přátelé, 140. výročí Ernsta Thälmanna není dnem smutku. Je to den povznesení. Znesvěcení jeho památníků není konec, je to výzva k probuzení. Tento výzvu přijímáme. Bráníme jeho odkaz. A bojujeme za věc, pro kterou Ernst Thälmann žil a zemřel: za socialismus, za osvobození dělnické třídy, za svět bez vykořisťování a válek. Odkaz žije – boj pokračuje!

Klaus Koch

FOTO - Prezentace ThälmannStáhnout