Vladimír Iljič Lenin se narodil 22. dubna 1870 v Simbirsku a zemřel 21. ledna 1924 (ve věku 53 let) v Gorkách u Moskvy
Mládí
Lenin neboli Vladimír Uljanov se narodil v ruském Simbirsku (dnešním Uljanovsku) do poměrně zámožné a vzdělané rodiny.
Jeho otec Ilja Nikolajevič Uljanov (1831–1886) vystudoval fyziku a matematiku na Kazaňské univerzitě, v roce 1869 byl jmenován inspektorem veřejných škol v Simbirské gubernii (v letech 1874–1886 byl jejich ředitelem). V roce 1877 obdržel hodnost státního rady – tento vysoký státní úřad byl spojený s nejnižším šlechtickým titulem v Rusku, který byl dědičný. Do šlechtického stavu ho car povýšil roku 1882, v lednu 1886 zemřel ve službě na krvácení do mozku (hemoragická mrtvice) ve věku 54 let.
Bratr anarchista
Následující rok, 8. května 1887, byl Leninův starší bratr Alexandr Uljanov popraven za účast na atentátu na téhož cara, Alexandra III., který jeho otci udělil Řád sv. Vladimíra 3. stupně. Jako absolvent gymnázia si doma zřídil vlastní chemickou laboratoř a za své výzkumy dostal školní zlatou medaili. Dál studoval na Fakultě fyziky a matematiky Petrohradské univerzity a stal členem anarchistického hnutí Lidová svoboda, ovlivněného Marxem a Engelsem. Prodal svoji zlatou medaili a za utržené peníze nakoupil výbušninu na výrobu bomby, která měla vyhodit do vzduchu carský kočár a cara zabít. Spiknutí bylo odhaleno, mladíci dopadeni a odsouzeni k smrti oběšením.
Studium a radikalizace
Rodinné drama přispělo k Leninově radikalizaci a nenávisti k carskému režimu, zvlášť když byl po čtyřech měsících studia coby bratr „teroristy“ a politický aktivista účastnící se studentských protestů vyloučen z právnické fakulty Kazaňské univerzity a vypovězen pod neveřejný policejní dozor do vesnice Kokuškino.
V letech 1879-1887 studoval Lenin na Simbirském gymnáziu, které vedl Fjodor Michajlovič Kerenskij, otec A. F. Kerenského, budoucího šéfa Prozatímní vlády (1917). Podle hodnocení školy patřil k nejlepším studentům, byl velmi nadaný, pilný, pečlivý a cílevědomý, ale těžko snášel kritiku. Měl několik kamarádů, ale byl samotář.
Studium práv nakonec dokončil externě v roce 1891 na univerzitě v Petrohradu. Postupně se jako právník zapojil do revolučního propagandistického hnutí a zabýval se studiem marxismu. Stal se vůdcem petrohradských marxistů a roku 1895 založil levicový „Svaz boje za osvobození dělnické třídy“, první zárodek radikální levicové marxistické strany v Rusku. V prosinci 1895 byl uvězněn a po 14 měsících poslán na tři roky do vyhnanství na Sibiř, do vesnice Šušenskoje. O rok později za ním přijela Naděžda Krupská, která se tam v červenci 1898 stala jeho manželkou, byli spolu do konce jeho života.
Rodina
Sám Lenin byl pokřtěn jako pravoslavný křesťan, ale jeho rodina se skládala z mnoha národností.
Jeho dědeček z otcovy strany, krejčí v Astrachani, byl původně nevolník u velkostatkáře a jmenoval se Nikolaj Uljanin, jméno si změnil po propuštění z nevolnictví. Babička Anna Alexejevna byla dcera obchodníka a měla kalmycko-mongolský či kirgizský původ. Jeho dědeček z matčiny strany Mojše Blank byl židovský volyňský kupec, který konvertoval k pravoslaví, babička Anna Ivanovna byla Povolžská Němka ze zámožné luteránské rodiny.
Jméno
Lenin kromě vlastního jména Uljanov používal více různých pseudonymů, například iniciály V. U., Petrov nebo Jacob Richter. Některé své spisy publikoval pod pseudonymem Nikolaj Nikolajevič Lenin.
Pseudonymem Lenin se podepsal v soukromém dopise Plechanovovi v roce 1901, definitivně se pro něj zřejmě rozhodl až v červnu 1902, kdy opustil ostatní dříve osvojená jména. Pseudonym používal ve spojení s křestním jménem, pod jménem Vladimír Iljič Lenin publikoval i své spisy. Jméno je odvozené od sibiřské řeky Leny, ale existuje o tom více teorií a Lenin sám nikdy neprozradil, proč si jméno vybral.
Osobnost
Kromě ruštiny Lenin mluvil a četl francouzsky, německy a anglicky. Věnoval se fyzické kondici, pravidelně cvičil, rád jezdil na kole, chodil na procházky, plaval a lovil. Měl také rád domácí mazlíčky, zejména kočky.
Měl sklon vyhýbat se luxusu, žil spartánským až asketickým životním stylem, byl skromný ve svých osobních potřebách a dodržoval přísný denní režim.
Nesnášel nepořádek, vždy si udržoval pořádek na pracovním stole, měl vždy připravené ořezané tužky a trval na úplném tichu při práci.
Nebyl ješitný, proto se mu nelíbil kult osobnosti, který kolem něj začala budovat sovětská administrativa; nicméně připustil, že by to mohlo mít určité výhody při sjednocení komunistického hnutí.
Exil a koníčky – šachy, klavír, knedlíky
Lenin strávil mnoho let v exilu.
Během svého pobytu ve Švýcarsku, kde žil po vypuknutí první světové války nejprve v Bernu, později v Curychu, si vypěstoval vášeň pro horskou turistiku po švýcarských vrcholcích. Oblíbil si také švýcarské sýry a čokoládu. Byl asi na sladké, v Praze mu zachutnaly švestkové knedlíky. Antonín Zápotocký vzpomínal, že když hovořil v Kremlu s Leninem, dostal otázku, zda se v Čechách stále vaří švestkové knedlíky.
Lenin byl známý i svou vášní pro šachy a během svého exilu je často hrál. Také se traduje, že byl vášnivým čtenářem a měl rozsáhlou knihovnu. Obstojně hrál na klavír a měl rád klasickou hudbu, zejména díla Beethovena. Jeho oblíbenou skladbou byla Beethovenova Appassionata.
Bruslení v Praze
Další Leninovou vášní bylo bruslení. V lednu 1912 byl v Praze na ilegální konferenci Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (SDDSR), vystupoval zde pod krycím jménem Mayer.
Jeho pražská návštěva zanechala stopy ve slovní hříčce „Lenin je v Ječný!“, ale také ve vzpomínkové knize Jaroslava Seiferta Všecky krásy světa, v kapitole Bruslili jsme s Leninem. Básník sice neměl to štěstí jako Zápotocký (nebo Šmeral a Olbracht) a s Leninem nemluvil, ale je možné, že se setkávali na stejném kluzišti. Lenin totiž byl náruživým bruslařem, a jakmile někde zamrzla řeka či rybník, už nasazoval brusle. Činil to i v mrazivé Praze, kde si vyhlédl kluziště na stadionu SK Čechie na Žižkově, kousek od vily Tereza. Tam to měl jedenáctiletý Seifert coby kamenem dohodil. Jako kluk si všiml bruslícího cizince a až později, když viděl jeho fotografie v novinách, pochopil, o koho šlo.
Ze života.
Vděčným tématem je milenecký poměr Lenina se sličnou francouzskou revolucionářkou Inessou Armandovou. Byla dcerou francouzského operního zpěváka Théodora Stéphana a vyrostla v Moskvě. Od roku 1910 žila v Paříži, kde poznala Lenina. Mezi oběma se vyvinul milostný vztah, který přetrval několik let. Vztah je doložen mimo jiné četnými dopisy, obsahujícími kromě revolučních témat i intimní vyznání.
Oblíbeným tématem je i Leninova smrt. V posledních letech života prodělal tři záchvaty mrtvice s částečným ochrnutím na pravé straně, jako oficiální příčina smrti byla stanovena nevyléčitelná nemoc krevních cév a krvácení do mozku. Často se však spekuluje o tom, že příčinou jeho smrti byl syfilis.
Leninovo tělo bylo nabalzamováno a je vystaveno v Leninově mauzoleu v Moskvě.
Vděčným tématem je také příběh eserky Fanni Kaplanové, která se v srpnu 1918 pokusila Lenina zastřelit. Atentát se nepovedl a Kaplanová byla popravena.
Zmizelé a odstraněné pamětní desky v České republice
V. I. LENIN
Na domě čp. 656 v Řeznické 14, Praha 1 – Nové Město byla bronzová pamětní deska s textem:
„V tomto domě žil v lednu 1912 několik dnů Vladimír Iljič Lenin v době historické pražské konference“.
Deska byla osazena v roce 1970 a po převratu v listopadu 1989 byla odstraněna.
Naděžda KRUPSKÁ
Na domě čp. 384 v Černomořské ulici 9, Praha 10 – Vršovice byla pamětní deska ze sliveneckého mramoru s textem:
„V tomto domě bydlela na jaře roku 1901 Naděžda Konstantinovna Krupská“.
Autorem desky byl J. V. Švarc.
Krupská byla pedagožkou a organizátorkou sovětského školství, manželkou V.I. Lenina. V Praze byla v dubnu 1901 u typografa a redaktora Tiskového výboru soc. dem. strany F. Modráčka, který jí předal Leninovu tajnou adresu v Mnichově a krátce u něho bydlela. Jejím jménem byly pojmenovány i nedaleké bývalé Heroldovy sady.
Pamětní deska byla po listopadovém převratu 1989 odstraněna a sady se vrátily opět ke svému původnímu jménu.
Sochy
Nejvyšší sochu Lenina v USA naleznete v Seattlu. Tzv. Popradský Lenin měří na výšku 5 metrů a byl vyroben v roce 1988 v Československu. Na území Ukrajiny byly podle nařízení vlády z roku 2015 demontovány všechny Leninovy sochy, bylo jich kolem 5000. V Čechách byly sochy odstraňovány po roce 1990, některé byly zničeny, některé uloženy do depozitářů. V německém Gelsenkirchenu komunisté v červnu 2020 slavnostně odhalili dvoumetrovou sochu Lenina. Byla odlitá v roce 1957 v někdejším Československu. Marxisticko-leninská strana Německa (MLPD) sochu odkoupila od středočeských Hořovic, kde stála do sametové revoluce.
KSČ
